| Jo, nejhorší je smrt z leknutí :-) Dneska už se tak lehko nevylekám a k tomuhle byla psychoterapie dobrá, budování vnitřních zdrojů, ale během let jsem si všimla, že opravdu každý zásadní posun přicházel s nějakým otřesem, který musel přijít náhle, nečekaně. Pro mě to v drtivé většině bylo setkání s uměním, různým - jednou mě třeba rozhodil monochromatický (a myslím, že dost špatný) obraz. Rozhozenost je zkrátka taky důležitá, pokud se mají věci nějak přeskládat, v tomhle stavu má člověk přístup k vrstvám, kde se běžně nepohybuje. Nejsem příznivcem cíleného rozrušování psychiky (protože mi vždycky stačilo mnohem míň, i k nějakému změněnému stavu vědomí), ale když už tam člověk jednou je, tak ať kouká dobře se rozhlížet a něco si odnést, něco odložit. Bez dramatizování, ale i bez jásání nad tím, jak se krásně vyvíjím, protože ono je to drsné a je to chaos - dary člověk vidí až zpětně. Mně většinou drží čumák nad vodou to, že jsem v jádru vlastně zvědavá, co je všechno možné, i když to není kolikrát moc pěkné. Takže v podstatě souhlas - a taky díky, že ses neleknul. |
