Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Antony - 27.06.2023 22:13:06 #

ÚVAHA SUBJEKTIVNĚ OBJEKTIVNÍ - původně zveřejněno 20.07.2020 na nejmenovaném webu (dnes bych některé věci možná napsal jinak, ale nic podstatného) - V oblasti hudby existují dva poměrně jednostranné a rozdělené tábory. Jeden z nich muziku vaří a servíruje, ve druhém se přijímá, spotřebovává. Na této straně barikády se hudba také posuzuje, leckdy i odlišně, než to cítí její tvůrce. Diametrální rozdíl mezi posluchačem a interpretem vychází z podstaty jejich konání. Jedná se doslova o rozdíl dialektický. Jsou to dva zdánlivě propojené světy, ale spíše bych je přirovnal k paralelním vesmírům. Jsou tu však různé techniky, jak tyto dva vesmíry vzájemně propojit, a to ku spokojenosti obojích. Techniky regulérní, i ty méně kalé. Základní mechanizmus – mělo by se vám líbit to, co hrajeme – nefunguje. Není tu jediný objektivní důvod, aby tomu tak bylo. Touhu autorů/producentů/managementu/interpretů na straně jedné, a vkus posluchače na straně druhé, fakticky nespojuje nic. Výkřiky hudebních periodik plnících roli hlásné trouby marketingu nepočítám, zde se nejedná o spojení, ale o prosté ovlivňování až manipulaci. Konstatování – jim se to přece líbí, často hraničí s – je jim to jedno. Skutečný posluchač jednotlivé nahrávky a jejich propagační chvály nepřijímá bezvýhradně, má svoje individuální potřeby a představy. Předložené produkty podrobuje kritickému názoru a dochází k vlastním hodnotícím závěrům. Ty jsou často doslova v protikladu k všem těmto propagačním snahám. Právě zmíněná teorie má zásadní problém. Není to háček, je to hák jako na prase. Ten hák má jméno: skutečný posluchač. Tímto termínem označuji výhradně posluchače, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor. Kteří jsou ochotni v rámci zkušeností a vývoje, dlouhodobě a konzistentně se nad svými pocity z hudby zamýšlet. Takových je pár procent, tudíž kormidlem hudebních trendů moc neotočí. Ale jako nositelé netriviálního názoru mohou přinést alternativní pohled na kulturu. Ten je nezbytný, jako sůl. Posluchač, který nerespektuje diktát všeobecného vkusu, má co říci. Jeho způsob vynesení verdiktu může nejenom někoho oslovit, ale současně tak dynamizuje tolik potřebnou pluralitu dojmů z uměleckého díla. Zpátky ke spojování vesmírů. Zjednodušeně řečeno, je tu skupina lidí, která nějakým způsobem a s nějakým záměrem vyplodila nahrávku. Co s ní? Prodat ji, jasně. Pak je tu masa lidí, kteří by o ni mohli mít zájem. Jak mohli? Budeme jim to servírovat tak, aby ten zájem mít museli. Povinnost poslouchat to jediné a pravé, protože in, cool, a trendy. Protože John, Fred, a ten Franta taky. Tisíce dalších v tom jedou, takže ty, ano právě ty, milý posluchači, musíš též. Kupuj a nepřemýšlej. Zní to divně až blbě? Možná, ale na většinu to zabere. Tím je ustanoven mainstream, ta líně tekoucí hmota bez barvy, chutě a vůně, co se na nás valí odevšad. Umělý průmyslový produkt, jehož hlavní smysl spočívá v objemu průtoku, nikoli v jeho vlastnostech. Je určen právě těm, co nejsou schopni, ani ochotni, použít vlastní hlavu a vytvořit si svůj individuální názor. Běžný spotřebitel, konzument. Je velice dobré uvědomit si, pro koho povídání o hudbě píšeme. Bude-li adresátem zmíněný konzument, na obsahu pramálo záleží, stačí pár očekávaných klišé. Zato psaní pro fanoušky úzce vymezených hudebních stylů je ošemetná věc. Zde je u čtenáře očekáván zájem, dají se předpokládat znalosti. Jde o složitý úkol, autor musí věci dobře ovládat, zamýšlet se nad vším, co píše. Někdy je zjevně pod tlakem zodpovědnosti a snaží se mít něco jako “správný názor”. Co to je, nikdo neví. Neexistuje něco jako objektivní (ve smyslu správné) hodnocení, ač o ně někteří urputně usilují. Na správnost hodnocení hudby neexistuje autorita. Proto je úplně zbytečné se na nějakou ohlížet. Pokud pisatel používá frázi “myslím si tohle, ale v rámci objektivity hodnotím jinak” u mě skončil. Jeho názor je bezcenný, jeho hodnocení je defektní. Objektivizace je nežádoucí plevel a nemá v recenzi co dělat. Je úplně jedno, jestli se být objektivní snaží z pseudoušlechtilých důvodů, jako jsou dávné zásluhy interpreta, jeho historický přínos, velikost jeho jména, nebo obecná uctívanost, či respekt k jeho práci. Jde o úhybné zastírací manévry, jak sobě a čtenáři nepřiznat nemilosrdnou pravdu. Nelíbí se mi nějaká novinka? Tak to napíšu, není nic jednoduššího. Neříci, že tato deska je špatná, jen proto, že na to nemám dost odvahy a poctivosti, je na úrovni prachsprostého protekcionizmu. Je dost často tristní, jak taková protekční alba jsou předkládána jako “neuvěřitelně geniální” právě recenzenty bez odvahy a pevně daného žebříčku hodnot. Mimochodem, právě tato dvě slova (neuvěřitelný, geniální) jsou znakem pisatelské bezradnosti, protože lacině a bezdůvodně vyzdvihují na vrchol libovolnou břečku. Jak je vidím použité v jedné větě, směju se. Přitom skutečně neuvěřitelně geniálních děl na světě existuje sotva pár desítek, a ne každá druhá deska, jak by se mohlo zdát. Osobní odvahu prohlásit, že album stojí za prd, protože se mu nelíbí, nemá zdaleka každý. Přitom je to jediný možný relevantní postoj, jediné kritérium. Jakékoli konstatování musí stát na individuálních pocitech, zkušenostech, jasně a pravdivě vyjádřených myšlenkách. Jen tím je sdělena pocitová skutečnost člověkem posuzujícího hudební materiál. Všechny ostatní informace jsou nedůležitá omáčka. Snaha o jakousi alibistickou objektivizaci vlastních úvah je pouhé rozmlžování a rozostřování. Zmate i jinak třeba brilantní úsudek a výsledkem je zbabělý a nedůvěryhodný blábol. Jak věřit někomu, kdo nevěří ani sám sobě, a musí vlastní hodnocení hudby otupit? Tím dává najevo, jak jsou jeho vlastní názory chatrné. Snaha zalíbit se je vlastní autorům a interpretům, tam je to vcelku pochopitelné. Ovšem servilní hrbení se u recenzenta, to je ubohé a trapné asi jako šišlání na mimino. S chutí si přečtu názor na dílo, který se liší od mého. Pokud je napsán někým, kdo to tak opravdu cítí a dokáže srozumitelně argumentovat. Když není názorově amorfní, neblábolí, nemlží, jasně sdělí své líbí/nelíbí a proč, nemám s tím problém. Naopak, rád nahlédnu z jiného úhlu. Místo toho často čtu recenze, kde se dozvím, co všechno je špatně, ale protože “milášek”, tak 100%. Většina názorů v hudebních časopisech, i těch virtuálních, jsou skryté píár. Proto se hemží nadhodnocenými známkami. Z různých důvodů podsouvají, co se nám má líbit. Skutečně osobního je tam málo, na to jsou příliš opatrné. Chodím si číst na různé rockové a metalové stránky, které zjevně žijí z reklam a peněz od sponzorů. Když se dívám na hodnocení novinek, ocitám se náhle ve světě a době, kdy vycházejí jen samá “neuvěřitelně geniální” díla. I ta nejhorší dostanou 60-70%, průměr se motá kolem 85%. Zavzpomínám na staré Metal Hammery, kde se to hodnoceními hluboko pod 50% jen hemžilo. Evoluce je mocná, uplynulo necelých 40 let a žijeme zřejmě v ráji, který špatné výtvory nezná.. Ach, jaká nádhera… Tak se do nich pustím, a zjišťuji, že jedno z deseti se dá poslechnout déle jak minutu, tedy minuty dvě. Jeden šit, vedle druhého. Tam vzadu, to je výjimka, sedí dva šiti na jedné židli. Neuvěřitelné? Snad. Geniální? Ó nikoli. Dále je na internetu k vidění poměrně četná skupina recenzentů, kteří svoje slovotoky tvoří čistě za účelem sice nezištného, ale o to jásavějšího vychvalování svých oblíbenců. Cokoli je absolutní bomba, a nikdy jinak, protože dílo “neuvěřitelně geniálního” interpreta je nezpochybnitelné. Svůj subjektivní zápal povýšili na objektivní pravdu, jejíž respektování nesmlouvavě vyžadují od všech ostatních. Pohanět novinku jejich hudebního miláčka? Zločin. Nevím, která kategorie “objektivizantů” je horší, jestli ti za prachy, nebo ti, co plamenně hájí jedinou správnou víru. Ale větší obavu mám z těch druhých, neboť potírají jakýkoli jiný názor, včetně jeho nositele. Z principu budou vždy existovat hudební díla slabá, podprůměrná i průměrná. Dokonce tvrdím, že těchto je naprostá většina, tak 95%. Nadprůměrných až skvělých je sotva pár procent. To je přirozené a logické uspořádání věcí ve všech oblastech lidského konání. A kolik je těch opravdu dokonalých? Jestli několik kousků do roka, tak jsem velký optimista. Špička je převelice úzká. Jinak by to nebyla špička. Nemůže být tupá jako stolová hora, ani jako recenzenti, kteří sází jednu pětku za druhou..