Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Antony - 28.06.2023 17:28:26 #

chimp.charlie: Děkuji. Tvoje otázky se týkají samotného jádra věci. Tím je - uvědomit si váhu a důležitost vlastního názoru. Připustit, a to chce odvahu, že je to jediné měřítko vkusu. Všechno statní je jen statistické smetí. Konkrétně - měřítkem dokonalosti je suma všech nahrávek, které jsme měli možnost slyšet. V průběhu času přemýšlivý posluchač (to podtrhuji) nasbírá obrovský objem prožitků spojených s hudbou. Od určité etapy poznání je schopen tyto prožitky kvalitativně škálovat. Nezkušený posluchač má v tomhle omezení, nemá srovnání, nemá vývoj, neuzrál. Ale zdůrazňuji, od určité etapy by měl být schopen vytvořit konzistentní hodnotící škálu. Vlastně je donucen si tím udělat ve své hlavě pořádek. Pak si uvědomí, že skutečně nejsilnější hudební zážitky v něm vzbuzují jen vzácná díla. Že neexistuje jenom líbí a nelíbí, ale že jsou nezbytné i mezistupně. K vytvoření soukromé stupnice dojde intuitivně a je u každého určitě posunutá. Hvězdičkovací systém se ji snaží alespoň rámcově ujednotit napříč posluchačským spektrem. Nezkušený posluchač má zjednodušené stupňování. Buď se mu to líbí, dává 100%, nebo se mu to nelíbí a dá neurčitý odsuzující verdikt. Naopak využití celé hodnotící stupnice ukazuje na člověka schopného uvědomit si celý rozsah svých dojmů. Z hlediska objektivity. Asi by pomohlo uvědomit si, co dává dílu hodnotu. Samo o sobě ji nemá, je neutrální. Existuje, nic víc. Hodnotu věcem a dějům přiřazují až lidé, kteří je vnímají, používají, studují. Pro určení této hodnoty mohou použít různý přístup podle různých atributů. U uměleckých děl taktéž, můžeme je hodnotit podle prodejní ceny, podle historického významu, podle pořadí v hitparádách, atd. To jsou do značné míry objektivní parametry, a je to přesně to, co jsem nazval statistickým smetím. Individuální hodnotu dává dílu pouze osobní zážitek vnimatele. Ten je ryze subjektivní a smetí na něj nemá pražádný vliv. Lépe řečeno - nemá mít. Často si lidé to smetí dobrovolně implantují do hlav, ale to je sebemanipulace. Pro mne typický obraz nekompetentního hodnotitele. Takže, buď zahrnujeme do hodnocení objektivní veličiny (hraje tam známý muzikant, visí to ve slavné galerii, říkali to v televizi, atd., musí to být tedy dobré) a tím obelháváme své vlastní pocity, nebo si poctivě řekneme, že naším pocitem to začíná i končí, nehledě na cokoli ostatního. Opět to chce uvědomění, odvahu a disciplínu. Otázka: "Ty ses ještě nesetkal s uměleckým dílem, které se Ti nelíbilo, a přesto jsi nějak - možná mimosmyslově - cítil, že má něco do sebe, jen se s Tebou prostě míjí?" Odpověď: V kontextu výše uvedeného uvádím, že to se mi stalo naposledy někdy opravdu hodně dávno, před desítkami let. Tedy, když jsem byl ještě nezkušený, naivní a všude kolem nás panovala ideologie, která předurčovala, co se nám má a nemá líbit, koho máme a nemáme mít rádi. Takto deformované vědomí často člověka vede k tomu, že nekriticky věří různým pseudo autoritám. Mnozí se z toho do konce života nevymaní. Velice rychle jsem přišel na to, že jediným kritériem je můj osobní vkus, a když se mi něco nelíbí, je to v daný moment určující. I kdyby pro celý zbytek světa tento výtvor byl etalonem kvality. Nikdy jsem necítil, že se mi nelíbí něco, co je nějak "objektivně" dobré. Sousloví "objektivně dobré" v mém systému hodnocení postrádá význam. A zatím nikdo neobjevil systém, ve kterém by bylo funkční. V rámci jisté shovívavosti jsem pro taková díla, která většina oslavuje a já jim nemůžu přijít na chuť, vymyslel slovní spojení - nejsem jich hoden. Ale je to jen takový ironický eufemizmus. Nikdy se skutečně nedomnívám, ani mimosmyslově, že je to opravdu objektivně dobré. Tento rušivý element jsem zcela vyloučil. Moje obecná definice hodnotitelského přístupu charakterizuje vlastní algoritmus hodnocení: Líbí/nelíbí, jak moc, a proč Líbí/nelíbí - (první stupeň poznání) - to umí říct malé dítě i nezkušený posluchač, může jít o rychlou spontánní reakci. Je to bez dalšího nenáročné na čas, zkušenosti a zkoumání, zato zásadní a upřímné. Jak moc - (druhý stupeň poznání) - zde už musí jedinec být schopen rozlišovat míru vlastních emocí a to v rámci absolutního objemu nasbíraných prožitků, jak píšu výše. Musí dokázat vytvořit strukturovanou hodnotící škálu. Konzistentnost této hodnotící škály umožňuje aplikovat její výsledky pro různé účely. Má pak výpovědní hodnotu. Lze srovnávat, sledovat vývoj, vyhodnocovat okolnosti, uvědomovat si souvislosti, atd. Proč - (třetí stupeň poznání) - neobtížnější, neboť zde musíme dokázat srozumitelně sdělit a vysvětlit svůj postoj k dílu. Formulovat slova a věty (naše pocity kromě citoslovcí slova ani věty neobsahují, v tom je ta potíž), tedy konkrétně ve smysluplném a srozumitelném literárním útvaru sdělit druhé sobě něco, co jen abstraktně cítíme. Zde si opravdu s prostým "líbí/nelíbí a jak moc" nevystačíme. Velmi si vážím autorů, jejichž sdělení ve mne vytvoří představu o jejich vidění díla. A je celkem jedno, jestli jsou se mnou ve shodě nebo rozporu, podstatný je hlavně způsob vykreslení. Chci si vždy užít jiný způsob nazírání, abych se něco nového dozvěděl.