Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Antony - 28.06.2023 23:01:47 #

Judith (snad to zvládnu najednou všechno, rafinovaně píšu v notepadu): 00:17:49 # Zkreslování recenzí v rámci jakési "objektivnosti" dochází často v obou směrech. Čtení magazínů je poučné i z více hledisek. Hlavně se ukazuje, že málokdo z recenzentů dospěl ke třetímu stupni poznání (nejsou schopni kloudně sdělit - proč), a první dva stupně z různých ideologických důvodů zkreslují a ohýbají. Jakékoli korekce typu "je to sice průměr, ale art rocková legenda přece nemůže dostat méně než 4,5", je třeba vyloučit. V podstatě se dá říci, že jakékoli vstupy (byť dobře míněné) "rozumu, myšlení, objektivních kritérií", jen způsobí pokřivení a chybovost hodnotitelského algoritmu. S tím obráceným gardem se také často setkávám, a také jej hodnotím velmi negativně. Takovým autorům chybí vnitřní ukázněnost. Nejsou schopni určit a dodržet pravidla a pak jsou jejich hodnocení jen takovými náladovými výkřiky. Pokud si pro každou kapelu škálu nastavíme jinak, měříme tutéž veličinu různými přístroji, každý je jinak kalibrovaný, ani nevíme jak. Výsledky jsou bezobsažná čísla, k ničemu. Srovnávání a poměřování všeho se vším je zásadní. Hodnotící pocitová škála vzniká právě takto. Jedná se o emocionálně myšlenkový proces. Zdlouhavý a složitý, ale jediný k výsledku vedoucí. U bodového hodnocení 3* považuji za dobré v dobrém slova smyslu. A musí to být opravdu přínosná muzika, abych jí 3* dal. Mám škálu rozdělenou na tři stupně líbí (5*-3*) a tři stupně nelíbí (2*-0*). To mi bohatě stačí. Je mi líto lidí, co i největšímu shitu dají 80% a ještě se u toho cítí provinile. Já se počítám v tomhle mezi radikály. Od nuly po pětku, pěkně podle vyposlechnutých dojmů, a hlavně nemilosrdně. Vydali jste desku, holomci? Vydali! Tak já vám včíl řeknu, jaká je, a žádná Ohledu ani Plnost se toho procesu nezúčastní. Vlastně tohle je možná místo, abych se o číselném hodnotícím verdiktu rozepsal více. Co se týče konkrétního bodovacího rozsahu, je to jedno. 1-5 hvězdiček nebo 0-1000 bodíků, procenta, půlbody, desetinky, každému po libosti. Ale je nutno mít na paměti, že ať je systém jakýkoli, musí být správně zkalibrovaný. Opakuji, škálu ať má každý klidně svoji, ale ať ji pak důsledně používá. Vždy a na každého interpreta. Protože nepochopení nenastává primárně z odlišně strukturované špičky (např. jestli mám "líbí" verbálně rozděleno na tři podstupně, nebo na dva). Problémy v porozumění nastávají tehdy, kdy tuto škálu různě ohýbáme, pokřivujeme a podřizujeme svým záměrům. Třeba, když máme snahu někoho vylepšit, protože něco (význam, slavná jména, styl, umístění v žebříčku, atd..). Jak se člověk musí celý život učit poslouchat, ještě více se musí učit hodnotit. Nehodnotím tím ani tak vlastní hudbu, ale číslo na závěr vyslovuje právě intenzitu mých vlastních pozitivních pocitů, které ve mně daná hudba vzbuzuje. Je to taková soukromá finální odpověď, po všech předchozích (Středo)plcích o albu, jak moc se mi vlastně líbilo. "Líbit" znamená vzbuzovat komplexní pocity, nikoli spočítat nějaké "objektivní" parametry interpretačního mistrovství, celosvětových prodejů nebo historických zásluh, to jsou jiné kategorie, s kvalitou hudby nesouvisející. Dá se říci, že každé album mnou hodnocené na 5* je intenzitou libých posluchačských zážitků rovno třeba Close To The Edge, jakkoli to může být pro někoho těžko představitelné. Charakter emocí může být jiný, ale jejich síla, míra, stupeň, musí být absolutní. Slovy se u číselného hodnocení jen snažíme popsat pocity, které v nás musí vyvolat hudba, aby získala daný stupeň hodnocení. Jelikož můžeme vnímat mírně posunutě vazby slovo-pocit, může tak vzniknout zdánlivá diferenciace mezi přístupem různých lidí. Ale nemyslím si, že by tomu tak nutně bylo i ve skutečnosti. Jde spíše o odstíny významově sémantického výkladu pojmů, než nějakou antagonii skutečných názorů. Současně závěrečné číselné ohodnocení vede autora recenze k disciplíně a sebereflexi. Musí svoje rozevláté imprese v ten moment urovnat do malého šuplíku. To je leckdy větší dřina, než samotná recenze. 00:29:38 # To jsem už popsal, zmíněným komplexem z promarněné geniality netrpím. 12:28:03 # Před závorku vytknu, že se na ničem nezasekávám, jedu furt pryč.. :) Ale, to co se mohlo jevit jako plamenomety, byly ve skutečnosti pochodně, jež měly osvětlit cestu tápajícím a bloudícím duším.. Fakt tady vidím ještě potřebu ujít možná dlouhou, možná krátkou, ale jistě křivolakou cestu k bodu prozření, že nic jako geniální dílo, které se ti nelíbí, neexistuje. Genialitu určuje jedině posluchač tím, že dílo jako geniální vnímá. Pokud je tak nevnímá, není dílo geniální. Je to jednoduché a složité současně. Latentní genialita se může, ale nemusí, projevit později. To "později" může představovat desítky let. Ovšem, předjímat to nelze. Ad trestání, to je zajímavá myšlenka, to mě nikdy nenapadlo. Já to spíš vnímám tak, že kapela tou špatnou muzikou trestá mne, bere mi drahocenný čas, energii, pozornost, krade ji jiným, lepším. A já to jen reflektuji, nic víc. S rozdělenými tábory jsem to v původním textu napsal hodně kostrbatě, byl to takový nešikovný bonmot. Tady bych dnes určitě provedl korekturu. Takže přijímám v plném rozsahu. 13:33:49 # Fanoušek a znalec. Myslím, že to mám zhruba rozděleno také na dva bloky, ale kategorie nazývám ustáleně jinými výrazy, navíc je mám posunuté. Říkám - konzument a posluchač. Narozdíl od tvé definice fanouška (seš na něj hodná) vidím u konzumenta daleko více pasivity, pokud za aktivitu nepovažuji, že zapne streamer, autorádio, nebo něco podobného. Je to osoba bez výrazného vývoje. Ale společně platí zásadní definiční parametr je líbí/nelíbí, tím je ustanoven. Zastavil se na prvním stupni poznání. Ano, je zacykleně zvykově nadšený, ale vůbec to nevnímám jako něco přínosného. To je konzument, spotřebitel, fanda. Většinou opravdu psát nebude, jen u svých oblíbených interpretů občas v diskuzi zplodí výkřiky typu - bomba, super, Harlej rulez. Jarda nebyl ani náhodou fanoušek, na něj tvůj popis vůbec nesedí (znali jsme se dobře), on byl vzácný typ člověka mezi opravdovým posluchačem a talentovaným publicistou. Nadšení není v tomto smyslu rozhodující. Je ale pravda, že v některých věcech měl intuitivně jasno a moc je nerozebíral. V tom já šťourám víc. Posluchači neříkám znalec, protože pod pojmem znalec si představím - muzikolog. Akademik. Profesionál. A tento druh tvora záměrně z této úvahy vynechávám, neb zasluhuje úplně samostatného pojednání. Ale i jinak můj posluchač nesplňuje některé parametry tvého znalce. Zejména ve ztrátě nadšení. Sebe za fanouška nepovažuji, zato za posluchače ano. Čím jsem starší, tím jsem nadšenější. Co je Jiří Černý? Protože nadšení neztratil do šestaosmdesáti. Až před rokem přestal ze zdravotních důvodů veřejně působit. Je proto fanoušek? Ani omylem. Ta ztráta nadšení mi tam fakt nesedí u nikoho. Amatér vs. profesionál - tady je shoda. Sice bych tolik negeneralizoval, ale vidím to podobně. 15:47:05 # I zde neskromně začnu od sebe - označuji se za posluchače amatéra, a nikterak mi to nepřipadá neumětelské. A kdykoli přiznám, že třeba z hlediska instrumentálních dovedností jsem naprostý neumětel. S ostatním naprostý souhlas. Obzvláště poslední odstavec je pozoruhodně vytříbený.