Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 04.07.2023 13:58:34 #

Já se nemůžu a nechci vyhýbat předem některým cestám právě proto, že naslouchám - v případě hudby doslova - samotnému dílu. Nevím, kam mě chce zavést a kudy. Dávám se mu k dispozici a umím dát pro tuto chvíli do závorky očekávání, která nutně vyvolalo už tím, jak se předkládá (žádné dílo jen tak nevyskočí ze zdi).  A vnímání pro mě nekončí ve chvíli, kdy dozní poslední tón, zaklapnu knížku, dohraje film. Tady to vlastně začíná, jakmile máme před sebou či přesněji v sobě zamýšlený celek. Končí to až ve chvíli, kdy zavládne rovnováha, kdy vnímám, že dary byly předány a prach se pomalu usazuje. Může to trvat pár hodin nebo týdnů, vzácněji i déle. Různé aspekty mě jako člověka a různé aspekty díla se v tom zapojují různě podle potřeby.  Umět mezi nimi plynule přecházet, na ničem moc nelpět, ale přitom všechno brát vážně, nechat se překvapovat a všímat si, co se děje, to jsou pro mě znaky dobrého posluchače. Popravdě, rétoriku nemám ráda. Jak před člověkem vidím pultík, když mluví, začínám být ostražitá. Umím to dát stranou, ale takové hovory mě moc nebaví. edit: Mimochodem k závěru, že k celému člověku nutně patří i rozum, aby byl člověk opravdu celý, jsem dospěla poměrně nově na základě tohoto vlákna. Není to tak dávno, co jsem nad rozumováním prskala, i když to bylo právě ve vztahu k těm "následným fázím". Můj nynější point je, že se to nedá až tak přesně oddělit - proto, že vnímání díla nekončí s posledním písmenkem nebo tónem.