Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Zvláštní hudební zážitky

Judith - 05.07.2023 22:28:38 #

Nakousla jsem, tak dopovím. Je to pryč. Něco se uvolnilo, rozpustilo a vypustilo :) Nebyl to nakonec tolik hudební zážitek jako zážitek iniciovaný a provázený hudbou. Cítím se až nepatřičně, že hudbu takto "používám", ale nic z toho jsem neplánovala, prostě se stalo. Vůbec nejde o to, že bych si teď něco pustila a udělalo mi to zle, přesně naopak. Je to úleva. Není mi pořád úplně jasné, co se stalo - vím jen a popíšu, co se dělo. Všechno začali A Perfect Circle, vlastně už jejich debut. Poslední album mě, jak jsem už tehdy psala (někdy v půlce května), rozložilo na molekuly... což bylo dobře. Tu noc se mi zdálo o velké skvrně na zdi vedle zazděného pokoje, dva muži tam starostlivě řešili, jestli bude potřeba bourat a jestli statika vydrží. A já jsem věděla, že bourat se nic nemusí, co je nějaká stará malta pro molekulu. Velmi úsporné a elegantní řešení. Poslouchala jsem Eat the Elephant pořád dokola a cítila jsem někde uvnitř tenounkou zápalnou šňůru, velmi dlouhou sérii nepatrných škrtnutí, dalo se s tím normálně fungovat. Pak jsem jela do Prahy na Ne Obliviscaris, což bylo intenzivní, a trhali mi zub moudrosti, což se ukázalo jako překvapivě velký zásah, spíš ve smyslu narušení integrity. A pak mi prostě vypadly pojistky. Vyhodil mi je Kenn Nardi, Dancing with the Past, objevila jsem ho náhodou - hezká hudba, ale trochu moc energie naráz. Tuhle noc se mi zdálo o sérii vražd, velmi plasticky a do detailů. Bylo to až komické ve své důslednosti: hlavní padouch se na závěr sám rozčtvrtil, zavřel do kufru a odložil v samoobslužné (!) úschovně zavazadel.  Pár dní mi bylo opravdu hodně zle a v tomhle rozpoložení jsem sem psala. Bylo to nějak potřeba. Děkuju všem za podporu, pomohla. Postupně jsem vnímala zlepšení a nejvíc mi bodnul nový singl Petera Gabriela Road to Joy - poslouchala jsem ho dva dny pořád dokola a vnímala jsem, jak se vevnitř něco narovnává a zpevňuje. Úplně mě to srovnalo. První noc se mi zdála série krátkých výjevů: dvě dívky spoutané v koutě, jedna nahmatala v kapse mobil. Děti vběhly do obchodu a místo bankovky podaly prodavači lístek s prosbou o pomoc a adresou. Spoutanému muži se někdo chystal vrazit do zad rozžhavené železo, vychutnával si jeho hrůzu, až se rozletěly dveře a dostal kulku mezi oči.  Druhou noc se mi zdálo o kempu, kde měli sbaleno na cestu zpátky, ale ještě byl chvíli čas, tak všichni lelkovali na sluníčku a na terase se učil lítat mladý kos. Tady jsem věděla, že už je dobře, akorát jsem pořád byla trochu rozklepaná a říkala jsem si, že se ještě necítím jít moc na hloubku. Tady se objevil Einar Solberg a oslovil mě natolik, že jsem se ponořila naprosto bez váhání. Prostě mi bylo jasné, že to za to stojí. A zjistila jsem, že umím plavat líp, než jsem myslela, a že nejde zas tolik o mě. Bylo to náročné, ale v tuhle chvíli už čistě jenom tím, že některé věci prostě náročné jsou, a odměna vrchovatá. Dnes mám víc energie, víc radosti, jsem v pohodě. Rozšířil se mi hudební záběr - ztráty jsem zatím nezaznamenala. Jestli jsou, budu si představovat, že je to noční kaktus, který se otevře zase za pár let, až se naplní nějaký záhadný vnitřní čas. Už se tomu ani nesnažím rozumět.