Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 18.07.2023 12:09:02 #

Mám skluz - a píšu tradičně popaměti, co mi utkvělo a jak si to pamatuju, tak se omlouvám, jestli jsme třeba už něco probírali v minulém čtvrtletí :-) prostě klasické mimoběžné podoteky. U kýče vidím jako důležitý moment předstírání něčeho, co není. Průšvih sádrového trpaslíka je v tom, že se tváří jako socha, a přitom je to dekorace. (Pro různé "antické" prvky v příměstské zástavbě platí totéž.) Z tohoto pohledu rozumím nedůvěře až averzi vůči art rocku v závislosti na tom, z jaké strany kdo přichází. Ale nesměšovala bych to s přímočarou citovou působivostí, pokud je skutečně přímočará (což zahrne klidně i patos, když je přiznaně velikášský a nehraje si třeba na niterné osobní sdělení). Edit: U sádrových trpaslíků se prolnuly různé tradice. Jak lze vyvodit z anglického označení garden gnome, má jít o vyjádření přírodních sil, podobně jako různá ztvárnění takzvaných zelených mužů (green man), prostě pohanský ideový prvek, z něhož se více či méně šikovně stal prvek výtvarný nebo architektonický. Průšvih je snaha o "umělecké" ztvárnění zcela mimo původní smysl. Třeba pouťovou estetiku jako kýč nevnímám, a myslím echt osmdesátkové poutě, samolepky se Šmouly, barevná perníková srdce, krepové růže a Samanthu Fox. Přímočaře laciné a evidentně citově přepálené, žádné předstírání. Ale papírová růže se může stát kýčem v momentu předání, pokud se tváří jako něco hodnotného, nebo při vystavení v interiéru, tam záleží na celkovém kontextu. Na pouťové střelnici je vlastně upřímná. Z tohoto pohledu se i Tears For Fears stávají potenciálním kýčem až v okamžiku, kdy je někdo začne prohlašovat za progresivní nebo rockové hudebníky (nejsou ani jedno, neusilují být - na tenhle web prostě nepatří, ale za to oni nemůžou, že tu jsou), případně vrcholný audiofilský zážitek, místo aby si zúčastnění přiznali, že se rádi občas zcela prvoplánově rozcitliví. Ad ABBA - na nich mě zaujalo, že stihli do Evropy importovat disco žánr, než přišel v USA jeho úpadek vlivem společenských okolností (Disco Demoliton Night) a po hudební stránce jej tak rozvíjeli odtrženě od původního kontextu, zčásti tedy mechanicky. Utkvělo mi, jak Alphonse Mouzon upřímně žasnul, jak může někoho napadnout dělat disco bez živých bicích.