Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 12.10.2022 11:04:52 #

Kde jsou pro vás hranice toho, co jste ochotní považovat za hudbu, a čemu už prostě nerozumíte, co neberete? Vysvětlím, jaké úvahy mě k dotazu vedly. Líbilo by se mi, kdyby se tady časem shromáždily třeba nějaké odkazy, co považujete za už hodně velkou výzvu, hraniční věc ve smyslu vnímat to jako hudbu, v obou směrech. A přijde mi zajímavé pobavit se i o osobním vkusu a názorech. Na jednom pólu vidím bezduché komerční věci, takovou tu kulisu, která hraje v obchodních domech, elevator music - říká se tomu taky Muzak (podle americké obchodní společnosti, která se výrobě těchto nahrávek věnovala) a skladba The Sound of Muzak, kterou mají Porcupine Tree na albu In Absentia, je o tomhle - myslím, že si tam taky trochu rytmicky a zvukově s tímhle druhem pekla zalaškovali (nemám desku zatím tolik v uchu, ale zní mi to logicky, v textu jsou dost explicitní); prošla jsem recenze a tuhle spojitost nikdo nezmínil, tak si nejsem jistá, jak moc je to známý poznatek. Pro mě je tohle problém různých playlistů, které nabízejí hudbu k práci, sunday jazz a podobně - je to totálně prázdné, nelidské, vykastrované, v podstatě mě to uráží, protože to předstírá být něčím, čím to není (podobně jako naředěná a zploštělá verze nějakého parfému, který vznikl jako svébytný výtvor - jakoby to voní stejně, ale něco tomu chybí, a to něco bylo zrovna to, co tomu dávalo život; těžko se to popisuje, ale kdo byl zvyklý na původní kvalitu, tak to prostě vnímá - v hudební oblasti mě napadá nešetrný remaster, který vezme nahrávce ducha). Kvůli tomuhle si vlastně vybírám jako kulisu nejradši filmovou hudbu, která toho ducha většinou má a přitom mi nesebere plnou kapacitu pozornosti, protože prostě vznikla s tím, že se bude o pozornost dělit. Opačný případ ztráty ducha (pořád na hranici masový produkt - kvalita), tedy v tomto případě cosi jako nabývání ducha, pozoruju na YT kanálu Postmodern Jukebox (zmiňovala jsem ve vlákně o cover verzích) - oni vezmou nějaký komerční shit a předělají ho do swingové nebo jazzové nebo jakékoli jiné podoby, a najednou to jako hudba zní - jak to, ptám se sama sebe? Tady pro mě asi hodně dělají akustické nástroje, mám vlivem dětství stráveného v 80. letech pod kůží averzi k elektronice a zatímco sedmdesátkový pop nebo i disko si k vhodné příležitosti pustím, většina osmdesátek je pro mě no-go zóna a vím, že v tom nejsem sama - co se tam vlastně stalo? V čem je podstata té zmršenosti, které podlehly i dobré kapely? Samostatná kapitola jsou asi žánrové oblasti, pro někoho je punk fajn a pro někoho je to zlo (narazila jsem na jednu takovou přestřelku ve starších recenzích). Já obecně mnohem víc odpustím kytarám než elektronice (tady mi tane na mysl kauza Katapult, na tu jsem taky už narazila), nemám problém jako hudbu vnímat všelijaké odnože metalu, i když je úplně nevyhledávám a asi to nakonec všechno kvalita taky nebude, ale třeba Meshuggah na mě působí až meditačně (jak je to kruci možné?), stejně tak dobře snáším industriál, Einstürzende Neubauten a podobně - není to vždycky můj šálek, ale jako náznak a vliv mi tyhle drsnosti sedí. jakmile se mi ale rozsvítí kontrolka "moc elektronické", je konec. Přitom Depeche Mode výběrově můžu, třeba album Ultra, a nakonec i ten industriál vlastně je často "elektronický" - ale nějak jinak... Další samostatná kapitola je asi etnická hudba - narazila jsem na poznámku, že třeba v Indii jsou lidé odmalinka zvyklí na určité rytmy a postupy, které náš mozek prostě není vůbec schopný vnímat jako pravidelnost, protože ty rozestupy už jsou tam například moc velké. Pro přirovnání můžeme asi jít do oblasti cizích jazyků - něco je mi tak cizí, že mám problém vůbec poznat, že je to jazyk, ne jen nějaký náhodný shluk zvuků. Podstatné tady pro mě je, že je to částečně věc zvyku, tedy v podstatě učení jako součásti kultury, protože tady se dostáváme k progu jako něčemu, na co se musí člověk trochu vytrénovat a naladit. Sem asi spadají zážitky typu "není to špatné, ale nějak mě to nebere". Přičemž někdy člověk i cítí, že to prostě dobré je, jindy má jen reference ostatních a to může být problém (snobství existuje všude a vysoký průměr na Prog Archives může teoreticky mít i nějaký ten nahý král), a někdy prostě nechápe, jakou řečí se tu mluví (což je zase dané kulturně - my říkáme španělská vesnice, když něčemu vůbec nerozumíme, Angličani "je to pro mě Řecko", it's Greek to me, a Poláci mají nálepku "je to pro mě český film" - s tímhle si pohráli čeští tvůrci filmu Polski film, který je moc zajímavý tím, že vůbec není blbý a přitom je totálně ujetý). Je to prostě částečně dané tím, co člověk zná, na čem vyrostl, co má naposlouchané... a tohle mi prostě přijde ohromně zajímavé. Když jsem si pustila ty německé Seven Steps to the Green Door, fakt mi to znělo jako cizí jazyk, hudebně myšleno: ne že se mi nelíbí, co říkají, ale já vůbec nevím, co říkají! - a pak si to pustí Antony a okamžitě vidí, že je to dobré, rozumí tomu. Mě tahle různorodost ve vkusu a preferencích hrozně fascinuje, u jiného názoru si vždycky daleko spíš řeknu "to je zajímavé, že to vidíš takhle, to by mě nenapadlo", vnímám to jako veliký dar, že jsme lidé různí, a těší mě tuhle různost odkrývat stejně jako různost věcí, o kterých se bavíme - sedm let jsem teď četla a psala o parfémech a to je podobně fascinující svět. Nějaké myšlenky, názory, příklady? Nechci to tu nějak roztleskávat, samotné je mi takový přístup protivný, ale moc bych si přála, aby to tu žilo, na titulce se vždycky zaraduju, když vidím, že naskočil počet členů fóra...