Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

Judith - 10.08.2023 01:42:24 #

Jon Anderson & Paul Green Rock Academy Sono centrum, Brno Bylo to báječné, hned bych šla znovu. Po příchodu do sálu jsem ale měla chuť otočit se na podpatku. Dorazila jsem uprostřed předprogramu, který obstarávala samotná Paul Green Rock Academy bez Jona a který sestával (jako ostatně i část hlavního programu) z cover verzí. Nějaká dívenka se tam právě snažila o The Great Gig in the Sky... působilo to na mě jako soutěž talentů nebo školní besídka. Dojem školní besídky nevymizel ani později, ale změnila jsem na to mládí poměrně dost náhled. Mladí byli všichni v doprovodné skupině strašně, některým bych nehádala víc než čtrnáct, ale pravda bude asi o pár let dál. Bylo jich dohromady snad pětadvacet, nechtěla bych tohle hejno nahánět s večerkou. Hodně se na pódiu střídali, někteří vyměnili i víc nástrojů. Ty byly kromě kláves všechny zdvojené, kytar bylo v jednu chvíli na pódiu snad pět. O sóla se poctivě dělili - věřím, že spíš proto, aby měl každý svých pár vteřin slávy, než že by to jinak nezvládli.  Zajímavé bylo, jak různorodá to byla podívaná. Jon se později přiznal, že si pořád nemůže zapamatovat, jak se kdo jmenuje, i když je s nimi na cestě už šest týdnů (na časový údaj si vzpomínal též docela těžce, vůbec jeho proslovy mezi skladbami dávaly hádat, že se duševně pohybuje v jiných dimenzích, než je všední sdílená realita), během večera se ale postupně ukazovala osobitost jednotlivých mladých hudebníků. Vizuálně by zapadli na Woodstock a vlastně to hezky dokreslilo atmosféru večera. Holka s lenonkami a vlasy pod zadek. Barevné saténové košile a náramky. Sošná blondýnka v kožených kalhotách, když zpívala Kashmir, stačilo přimhouřit oči a člověk viděl Planta. (Později hrála ještě s jednou kolegyní na akustickou kytaru Mood For a Day). Kluk v kožichu na holém těle, který dělal Eminema - Lose Yourself (Anderson k tomu hrál na kytaru, říkal, že tuhle skladbu miluje při řízení auta a hodně nahlas). Vzorované minišaty. Holka s modrými vlasy a netopýřím výstřihem. Kluk, který jako by vypadl ze Star Treku... Krásné bylo sledovat, jak jsou všichni nadšení, pozpěvovali si i ti, kteří před sebou neměli zrovna mikrofon, během Owner Of a Lonely Heart v jednu chvíli všichni vyskočili do vzduchu a pak se tomu chichotali, vlnili se do rytmu, když začala nová skladba, jako by říkali Je, to je ta moje, tu chci slyšet! Bylo to nakažlivé a podle toho, co jsem vyslechla po koncertu, publikum mladistvé zaujetí ocenilo, někteří patrně cítili i jistou pýchu, že "jejich" hudbu takto prožívá mladá generace.  Sál byl zcela zaplněný a publikum působilo jinak než na akcích, které jsem zatím zažila - skoro žádná trička (všehovšudy jsem viděla tři, Misplaced Childhood, Slade a Toto), spíš už člověk potkal rybářskou vestu, věkový průměr dobře 65 a téměř samí muži. Hodně se tleskalo, aplaus vestoje měl Anderson už při nástupu, skoro se nevytahovaly telefony a moc se nechodilo k baru, většina lidí se o přestávce vůbec nezvedla. Nálada ale byla živá, všichni působili vyloženě šťastně, chlapík přede mnou vypadal, že se radostí rozskočí, na závěrečnou Roundabout to v uličce pořádně rozbalil. Pokud to vypadá, že líčím setkání prarodičů s vnoučaty, která předvádějí, co umí, je to svým způsobem pravda. Byla to velká "rodinná oslava" a nadšení v některých případech převyšovalo dovednost. Bylo tam tělo na tělo a hrozně vydýchaný vzduch, lidská blízkost se vším všudy, nějak to ale nevadilo. Bylo to zároveň nadzemsky krásné, už jen sborový zpěv v úvodní Yours Is No Disgrace. Uvědomila jsem si velice silně, jak je hudba Yes radostná a svěží, dalo by se říct věčně mladá. Zlom pro mě nastal s druhou I've Seen All Good People, ta mě dostala a pak už bylo všechno dobré. Andersonův hlas zraje velice pěkně a mistr si možná nepamatuje, co dělal včera, ale skladby má pod kůží dokonale. Obdivovala jsem jeho frázování, například během Vangelisovské State Of Independence, která je v tomto ohledu dost náročná. U skladeb z Close To The Edge (zazněly všechny) už tak přesný nebyl, ale v tu chvíli mi to nepřišlo. Při poslechu originálu doma uznávám, že působivost je ještě někde jinde, ale jsem ráda, že jsem zažila obojí. On sám byl zejména během I Get Up, I Get Down viditelně pohnutý. Z dalších skladeb bych jmenovala ještě například Leave It, kterou publikum vřele přijalo, nebo celým sálem hromadně odzpívanou Starship Trooper. Hlavní program trval dobré dvě hodiny. Jsem dost otevřená personálním změnám v kapelách, většina velkých odchodů, které pro část fanoušků znamenají konec starých dobrých časů, mi nijak nevadí. Klidně budu obdivovat vodu za to, že je mokrá, a čmeláka pro jeho žluté pruhy. Na každém si zkrátka umím najít něco dobrého a osobitého. Yes jsou jediná výjimka - na Jonu Davidsonovi nevidím vůbec nic a koncert s ním za mikrofonem mě v nejmenším neláká. Jsem ráda, že jsem zažila Jona Andersona.