Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 28.08.2023 14:05:07 #

"Dobrý den" je děsně nebezpečná věc, na tu už dojelo spousta lidí!  Přemýšlela jsem, proč přesně lidem vadí číst negativní názory na hudbu, která se jim líbí - ono to vypadá úplně samozřejmé a vlastně to samozřejmé je (myslím tím, že je to lidské, stejně jako je lidské, tedy do velké míry přirozené odmítat odlišnost), ale pojmenovat si možné důvody do důsledků mi připadá zajímavé. Nicméně než se do toho pustím, vyvstává mi další potenciálně zajímavý bod a pro tuhle chvíli zůstanu u něj. Předešlu ještě, že jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná, i když veškeré obecné úvahy se pochopitelně dějí na základě toho, s čím se kdy člověk setkal a co si umí představit. (Spolier alert: Moje představivost nakonec stačit nebude.) Ta otázka zní, proč lidi píšou o hudbě, která se jim nelíbí, a proč ji soustavněji poslouchají? Tedy i poté, co si udělají představu a zjistí, že se jim nelíbí. Už tady vidím prostor pro potenciální nedorozumění ve smyslu různého přikládání váhy takovému aktu, jako je zabývání se něčím. Ještě před tím totiž stojí otázka, proč si lidé pouštějí něco, co (zatím) neznají. Ohledně tohoto bodu jsem vyrozuměla, že už rozhodnutí něco si pustit je pro někoho docela velká věc, zatímco jiný klidně neznámou kapelu prostě zkusí a přinejhorším po chvíli vypne. Tradičně patří k dobrému tónu v zájmových kruzích poslechnout si album celé, když už, a soustředěně - různí posluchači mají různá měřítka, co se vlastně počítá jako "opravdový poslech". I když internet spoustu věcí změnil, zjednodušil přístup k hudbě, čas a mentální kapacita jsou omezené (i tady jsou individuální rozdíly, někdy docela velké, ale své limity má každý). Vyvstává tu dílčí otázka "naposlouchávání" a mantra "tys tomu prostě jen nedal dost, jinak bys musel pochopit...", ale o tom třeba jindy. Myslím, že na to, aby člověk o něčem, co se mu nelíbí, napsal víc než krátkou noticku, tedy pár vět, komentář (pokud vůbec něco), musí být na pomyslné ose mezi fanouškem a znalcem, jak jsem je dříve popsala, blíž druhému pólu. Musí nějakým způsobem usilovat o ucelenost, úplnost - pro čistého fanouška je to prostě ztráta času, která mu na oplátku nic nedává, pokud nejde o primitivní uspokojení z toho, že si zanadává, takovým tím pavlačovým nebo facebookovým způsobem (vite pani, to je hrozný, že jo! - i toto je forma sociální lubrikace). Posluchač - fanoušek, který směřuje k soustavnosti, může mít ambici například poctivě zhodnotit všechna alba svých největších oblíbenců. Směřování k úplnosti ale může mít i podobu hledání hranic osobního vkusu, objevování určitých zákonitostí nebo tendencí osobního líbí / nelíbí a formulovat si vysledované souvislosti je tady důležité. Pořád se ale pohybujeme na rovině několika vět v poslechovém vlákně nebo krátkého komentáře u recenzí. Proč se tedy lidé zabývají soustavně a do hloubky něčím, co se jim nelíbí? Když tedy pomineme profesionální recenzenty, publicisty a podobně, u kterých se rozhodnutí, čemu věnovat pozornost, řídí i něčím jiným než vlastními preferencemi. Proč něco takového člověk dělá? Upřímně, nevím. Neumím si to představit, a to mám myslím docela slušnou představivost. Pro mě totiž na onom pólu nelíbí vlastně není o čem psát, není co zkoumat. Dokonce bych ho neviděla jako protilehlý konec jedné škály (i když nabízené hvězdičky se tváří přesvědčivě, že patří k sobě), ale jako samostatnou kategorii, v níž níže zmiňovaná metamorfóza zkrátka nenastala, nezdařila se. Není se do čeho nořit, což je věc, která mě na psaní recenzí právě baví - odkrývání dalších a dalších vrstev zážitku. Můžu jen zůstávat na povrchu a pokusit se emoce zarámovat nějakým přirovnáním, ale nevidím to ani pro sebe nakonec jako dvakrát smysluplné. Jistě, můžu nasázet pár jadrných vyjádření, ale osobně mi pocit uspokojení z toho, že jsem to někomu natřela, moc dlouho nevydrží a nechci si ho pěstovat - nakonec je to jen přikládání váhy něčemu, co ji zkrátka nemá. Takže, vlastně nevím. Nerozumím. Zajímalo by mě, ráda bych.