Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Judith - 04.09.2023 16:56:19 #

Pokračuju ve formulační krasojízdě, byť to zatím vypadá na sólový program - nevadí! Poslední postřeh k otázce, proč se lidi podrobně věnují hudbě, která se jim nelíbí. Zadala jsem ji tomu trpajzlíkovi, co mi nadhazuje obrazy, když se zabývám něčím, co nemá jednoznačný tvar a "řešení", typicky samotnou hudbou nebo vůbec uměním - většina mého interpretačního úsilí je vlastně tlumočnická práce pro tohoto trpajzlíka, který má obvykle jasno, jaké něco je (tohle je pro mě obecně mnohem šikovnější otázka než líbí / nelíbí, i když libost či nelibost je v tom obvykle nějak obsažena), a já z něj potom mámím to "proč": proč ti to připadá takové, co je na tom takového (princip analogie v uvažování, přemýšlí takhle třeba slečna Marplová, zatímco Poirot je víc "digitální").  Proč tedy lidi píšou obšírné a procítěné recenze na hudbu, která se jim nelíbí? Trpajzlík se hluboce zamyslel a povídá, pamatuješ si na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu? Pamatuješ, jak se chystali popravit Klofana? Jak kat místo něj rozmašíroval aspoň tu dýni? Tak proto! Musím dát trpajzlíkovi za pravdu, když se nad tím zamyslím. Jakmile se člověk na něco chystá, mentálně i prakticky se tomu věnuje, a ono TO prostě nepřijde, není to tam (podle mě fakt není, žádná transsublimace či metamorfóza se v takovém případě nekoná), člověk tu darmo rozvířenou a marně napínanou energii potřebuje nějak ventilovat, potřebuje udělat za věcí tečku. Zásadní otázka u progresivní hudby a vůbec umění totiž zní, jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat? Okamžitý pocit zalíbení je spíš podezřelý, "prvoplánově líbivé" je jedna z nejhorších nálepek, jaké si album může vysloužit. Hudba je z podstaty časově náročná a i když vynecháme fyzické shánění nosičů (což někteří neudělají, budou si chtít koupit a poslechnout CD), čas a pozornost jsou omezené, jak už jsem psala - každý posluchač disponuje jen určitým objemem vnitřní prožitkové kapacity. Věnovat třeba i několik hodin albu, které za to nakonec nestojí, je frustrující.  Umění kromě času a pozornosti navíc vyžaduje postoj, který Samuel Coleridge (jeden z tzv. jezerních básníků, zakladatelů anglického romantismu) popsal jako willing suspension of disbelief, dočasné odložení nedůvěry. Dá se chápat jako přistoupení na pravidla fikčního světa, což zahrnuje například rezignaci na běžnou logiku, ale má i svůj hodnotový rozměr. Říkám tomu pro sebe presumpce smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je blbost, věřím, že není, a pokouším se zaujmout takový postoj, abych jeho smysl dokázala uvidět. Když to nevyjde, je to samozřejmě (opět) frustrující, a člověk se ptá proč, aby se tomu příště mohl vyhnout. Výchozí bod celé této aktivity, která je pro mnoho posluchačů bytostně naplňující, tedy vypadá tak, že někde je něco, co je pro mě zajímavé, dobré a důležité, ale já o tom ještě nevím. Zní to jako zápletka počítačové hry, v níž figurka získává nápovědy a postupuje skrze různé místnosti. Je to velice dobrodružná činnost a člověk v ní je a není sám. Devadesát procent ohnivých diskusí pod recenzemi se dá číst jako vzájemné vyjasňování si pravidel této hry, která nejsou nikde psána předem a odhalují se teprve za pochodu. Pořád jsem nezapomněla na otázku, proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí (i když dnes už na ni nedojde), ale mám tu ještě jednu další, z mého pohledu zajímavější: Jak poznám, že je to ono? Jak poznám, že mě nějaké dílo oslovuje, že má pro mě potenciál - že má cenu se jím zabývat? Že zasáhlo, to bývá evidentní, ale když on se ten zásah někdy sbírá a chystá delší dobu (někdy ne, ale takových případů zas tolik není, kdy člověka něco na první pokus rozstřelí na molekuly). Tuhle otázku si každý musí zodpovědět sám - pro mě je to jedna z věcí, kterou mě ohromně baví sledovat mezi řádky, a za sebe můžu říct, že neexistuje jediný způsob a model, na druhou stranu určité zákonitosti se vysledovat dají.