| Teď mě napadá, že tady ta emocionální stránka vrhá zajímavé světlo na vyčerpání kreativity u některých umělců - takové té prvotní dávky, co vystačí obvykle pro tři čtyři alba. On by se tím formulováním, zpracováním a ventilováním člověk měl posouvat, vyvíjet. Měla by tam být nějaká katarze. Tohle přesně říkal Devin Townsend na námitky, proč už dělá jinou hudbu, že člověk prostě nemůže být věčně nasraný. Portnoye jsem v jednu chvíli začala podezírat, že už si ty dramata tahá z prstu. Na tom se dá vypěstovat slušná závislost, jak to bouchá, jsou to silné momenty. Žili šťastně až do smrti už prostě dramaturgicky zajímavé není. Einar Solberg před pár týdny sdílel svatební fotky. Jeden komentující vyjádřil obavu, aby tak ještě nepřestal mít deprese a melancholické nálady. (Snad se i v manželství něco najde, držme hudbě palce.) Jako posluchač se člověk asi taky může zaseknout na určitém typu prožívání, to jsou pak ty případy, kdy čeká od kapely pořád to samé. Umělci, co si desetiletí drží stejný styl a náladu, jsou fakt trochu podezřelí... A dává to smysl i s "oposloucháváním" oblíbených desek - v jednu chvíli se ta porce energie prostě vyčerpá, vzájemné prolnutí (já jsem takový posluchač romantik) se naplní... |
