| Ještě jinak, kolem čeho tady kroužím: třeba The Flower Kings mi až tak výjimeční nepřišli, že bych odcházela s pocitem životního zážitku, ale naběhla mi postupně hrozně příjemná dobrá nálada a vydržela snad týden. Zpětně to mám uloženo jako vzácnou vzpomínku. V klasickém rocku jako by byl největší king ten, komu je druhý den nejvíc blbě. Přijde mi prostě zajímavé všímat si, jak hudba v člověku pracuje tak nějak dlouhodoběji a víc s ohledem na to, co si jako posluchač odnáším, jak mě to proměnilo, než co jsem slyšela a jestli to byl řádný nářez. Ale asi tady polemizuju jenom s nějakou vlastní zastydlou představou zábavy :) |
