Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Něco pro oko - obaly alb, vizuální umění

Judith - 27.10.2023 13:56:48 #

Pokračuju ve výpiscích z Myšlení obrazem tady, ačkoli tematicky kniha nabírá turbulence. Stále jsme u otázky, jak (s našimi lidskými možnostmi) chápat složité v jeho složitosti. Zde Petříček uvažuje o procesualitě a tělesné ukotvenosti myšlení. Za příklad podobně složitého procesu si bere chůzi (parafrázuji): Kdyby naši chůzi řídila nějaká logika anebo metoda, patrně bychom neučinili ani první krok. Protože každý první krok znamená, že jsme se rozhodli opustit stabilní pozici a vystavit se nejistotě. Chůze je v každém okamžiku složitým hledáním rovnovážného bodu v pohybu, který čelí stále novým okolnostem a překážkám. Nelze říci předem, kde leží onen bod, který nám dá jistotu dalšího kroku, protože "pravidla" chůze určuje situace, která se mění.  Kdybychom tuto akci analyzovali, převedli ji například na řadu mechanických rovnic, vzdálíme se od toho, čemu chceme porozumět. Totéž platí o myšlení. Všechno současně musí být ve hře. Myšlení je také uvažováním, vyžaduje cit pro rovnováhu v měnící se situaci. Stejně jako v našem tělesném prožívání i v myšlení potřebujeme orientaci a jsme schopni se orientovat. Dále rozvíjí myšlenku, že jazyk jako systém má na rozdíl od obrazů tendenci kostnantět a stávat se příliš rigidním. Obrazy jsou podle něj lépe než texty schopny vzdorovat degeneraci, redukci složitého na jednoduché, jelikož jsou ze své podstaty nejednoznačné a unikavé (zatímco jazyk jako znakový systém vzbuzuje představu, že jej lze bezezbytku vyložit, analyzovat.) Myslíme-li skutečně, pozná se to podle toho, že se měníme. Jako se musí změnit divák před artefaktem v galerii, aby jej spatřil jako obraz. Lidé, kteří se až příliš ztotožní s jasnými, jednoznačnými myšlenkami, ztrácejí schopnost vzdorovat složitosti a proměnlivosti světa. Abychom zůstali životaschopní, je nutno do řádu neustále kontrolovaně vnášet chaos. V podkapitole Rám mluví o tom, že si vždy nějak ohraničujeme skutečnost, kterou vnímáme, a zároveň v ní vidíme hloubku, která naše vnímání vždy přesahuje. Jako vyhraněný příklad uvádí fotografování (parafrázuji): Někdo stojí v krajině, dívá se kolem sebe. Pak se najednou dívat přestane, protože se za-dívá. Něco se v něm pohnulo. Přikládá k oku fotografický aparát. Jeho pohyby jsou najednou určitější, až v jednom momentu přístroj cvakne. Ztuhnutí času na fotografii není dáno jen technikou tohoto obrazu, ale také aktem fotografování samým. Fotografie je cosi jako zformovaná myšlenka: přesná, protože přesně myšlená.