Diskuze

předchozí »

Judith - 23.07.2025 15:03:41 #

loutkář Cvak: Nejsem si jistá, jestli jsem to tehdy opravdu napsala, nebo si jen potměšile myslela, ale už při turné k minulé desce jsem si říkala, jak se nasmějem, až bude Cale vesele koncertovat dalších x let a ty za ním budeš vlát po světě... Tak teď: cha cha - che che - chi chi :-) Vážně, obdivuju, jak rozeznáváš a pamatuješ si všechny skladby, mně uvízla jenom ta nejhorší odrhovačka z nové desky (už ji zase slyším... pomoc, žralok!).  P. S.: Žádné chyby nevidím, to jsou nějaké sprosté pomluvy. Akorát malinký anglicismus úplně na konci.

loutkář Cvak - 23.07.2025 14:43:33 #

(A že tam ty chyby nebyly, když jsem to po sobě prve čet'!!!) Už neopravuju.

loutkář Cvak - 23.07.2025 14:35:36 #

(Klidně přeskočte na konec.) No, tohle bylo dost z ruky. Přes čáru. O moc dál už to nejde. Jestli jsem se sem někdy chtěl podívat, bylo to v hodně brzkém mládí při četbě nějakého cestopisu, ale to už bylo dávno zapomenuto. Je to tu drahý, cesta sem trvá přes dvacet hodin (nemluvě tedy o ceně té cesty) (a bombardování středního východu), a prostě pokud člověk nemá auto, motorku, kolo (ha ha), na autostop je příliš starý, a jakékoliv organizované zájezdy jsou mu cizí, vidí jen civilizaci jako u nás, mimo se nedostane. Zkrátka na světě jsou mnohem zajímavější místa. Mluví se tu anglicky, to budiž v jistém smyslu výhodou. V červenci zima. Člověk si umí vybrat. Tedy: John Cale & Band 10. 7. 2025 City Recital Hall, Sydney 12. 7. 2025 Hindley Street Music Hall, Adelaide Od posledního koncertu zimně-jarního turné tedy uběhlo více než 90 dnů, což je sakra hodně, no a zkrátka já jsem se jednou probudil se vstupenkami a letenkami v kapse. Mám v jistých směrech tendenci nejdřív jednat – a pak už raději nepřemýšlet. To už asi každý ví z loňska, o pár stránek dřív. Tak. A pak jsem musel absolvovat tu příšernou cestu. Fuj. Ale tak nějak to stálo za to, bývá tomu tak. ××× Nabízelo by se říct: věděl jsem do čeho jdu, myslím s těmi koncerty, jenže nevěděl. Zdaleka nejen vzhledem k tomu omílanému věku – nerad to připomínám – vědět nejde. Zažil jsem koncerty, které ... jsem si neužil, ponechme to takhle. A tyhle dva se k nim mohly zařadit. To turné – 25 koncertů – byla jízda, v mnoha ohledech větší než o dva roky dřív. Pár vystoupení zprostředka sice přesunuli na konec, Caleovi poprvé v životě odešly hlasivky, mohl to zabalit, odjet domů a už toho všeho nechat, co já vím, třeba se chystat na nadcházející druhé vnouče, jenže on se během těch pár dnů dal natolik dohromady, že to pak bylo ještě lepší. Co víc, když hrál tři dny v řadě, ten třetí koncert dokázal být nejsilnější. Z pětitýdenního turné se stalo šestitýdenní, někde uprostřed oslavil 83. narozeniny, a závěrečný koncert – seděl jsem v první řadě, běžně to nedělám – byl nej__emotivnější? Nevím, nechce se mi říct nejlepší, ale užil jsem si ho jako žádný jiný. (Nápad: proč nejít jen na ten jeden?) Tím vším chci říct: někde během těch šesti týdnů se rozehráli, řekl bych, a bylo to znát. A tedy k tomu "a tyhle dva se k nim mohly zařadit", k těm, které bych si mohl neužít: dva samostatné koncerty po třech měsících, rozehraní být nemohli, ne tak jako na jaře. Nakonec když vloni odehráli jediný koncert, rozhodně to nebylo stoprocentní. A tentokrát ještě změna v kapele. ××× Tradičně trochu zeširoka (abych pak o nic míň tradičně neřekl nic zajímavého k aktuálním koncertům). Cale má s Austrálií více než čtyřicetiletou historii, příliš často ji však nikdy nenavštěvoval. 1983 hrál mj. i v těchto dvou městech, stejně tak 1986 a 1993, do Sydney se vrátil 2007 a v lednu 2010, při všech příležitostech hrál i v dalších městech, v říjnu 2010 a v srpnu 2015 Sydney vynechal (v obou případech pouze Melbourne). Tedy do Austrálie se vrátil po deseti letech, do Sydney po patnácti, do Adelaide po dvaatřiceti. ××× Pokud jde o to šestitýdenní turné, když jsem zde 26. 2. (níže) po prvním koncertu řekl A, měl bych po těch 42 dnech dojít k Z, nějak ale nebyla síla. Příliš mnoho dojmů. Leccos se však změnilo. Jestliže při prvním koncertu hrál z aktuální desky (2024) jedinou píseň (Davies and Wales), při posledním už byly tři (Shark-Shark, Setting Fires, Company Commander), kdesi uprostřed párkrát ještě jednu (How We See the Light). Celkem tedy pět: jestli jsem si po prvním večeru trochu stěžoval, nakonec vůbec. Čerstvá novinka Long Way Out of Pain zazněla při většině koncertů, jeden z vrcholů, v té době ještě nevydaná, dnes součástí (tehdy ještě ani neoznámeného) alba Mixology (Volume 1). Když uprostřed turné na čas vypadla, chyběla mi. ××× Tedy k té kapele. Alex Thomas (bubeník 2012–13, 2023–25) aktuálně koncertuje s jedním ze synů The Beatles, takže na scénu se vrací Deantoni Parks* (s přestávkami 2003–22). Ať už D stylově vychází odkudkoliv, rozhodně to není z rocku (jeho strýcem byl Hamilton Bohannon, kterého rozhodně nemám naposlouchaného, ale něco tam bude). Jeho styl je minimalistický, ale děje se toho tam neuvěřitelně hodně. V tomhle ohledu doporučuju eponymní album Bosnian Rainbows, což je v zásadě rocková kapela – a sledovat jen bicí. Alex je rozhodně běžnější hráč, samozřejmě o nic horší, velmi rád jsem ho viděl zpátky, ovšem D je mistr, jeden z mých vůbec nejoblíbenějších hudebníků. Jeho sólová tvorba je bomba. D: "He [John Cale]'s the only musician I'll mention if people ask who I play with. There's only one name. He’s the greatest. He has more of an impact on me than any drummer, more than anyone, in my adult life." Tedy Deantoni Parks na bicí a klávesy, plus tradičně Joey Maramba na baskytaru, Dustin Boyer na kytaru a kouzla, Abigail Portner projekce. Cale zpěv, klávesy, kytary. V australských setlistech byly jen drobné změny. Oba koncerty začíná Cale u kytary, stejně jako při druhé polovině onoho turné, s písní Shark-Shark, postupně vypilovanou, třeba jak s Joeyem a Dustym křičí proti sobě. Pak již u kláves Captain Hook (1979), zazněla při obou koncertech, ovšem ten první byl speciální. S půlhodinovým setem předskakovala australská houslistka Xani Kolac, s pomocí smyček vrstvila zvuky, z naprosté většiny pocházející z elektrických houslí. Výborná. Výborná. Jo, konečně ne přeskakující kytarista, bylo jich dost! Nejlepší ze všech Caleových předskokanů. No a očividně si to myslel i Cale. Xani si jde po skončení svého hraní v klidu ven prodávat desky, a když se blíží začátek Caleova setu, vrací se zpátky, nechce o něj přijít, a najednou se k ní obrací Caleova manažerka, John s tebou chce mluvit, a sakra, co jsem provedla, ale ne, Cale chce, aby se k němu v jedné písni přidala na housle. A tak to bylo. Captain Hook s narychlo zapojenými houslemi, naprostá improvizace, naprostá dokonalost. I kdyby jen kvůli tomuhle: ta cesta za to stála. Ale pokračujeme: Mr. Wilson (1975), pocta Brianovi, naživo zazněla jen párkrát (2018–19). Obzvlášť při druhém koncertu tady bylo znát, že se mu nezpívá snadno. Rád jsem zas slyšel, ale možná je načase se s ní rozloučit. Na druhou stranu, (extrémně) disonantní klávesy stály za to! Chums of Dumpty (2003) je další z písní, které v době vzniku nehrál, několikrát až v letech 2017–18, při letošním evropském turné čtyřikrát. Trochu obskurní píseň, mám ji rád. Setting Fires, jedna z nejoblíbenějších z nové desky. Repetitivní basová linka ze studiové verze hraje ze samplu, basák se s basou tak jako mazlí a vytváří podklad. Long Way Out of Pain, již zmíněná, a pak Cable Hogue (1975), druhá kytarová píseň – a Cale pořád dokáže křičet. Heartbreak Hotel (1975) je stálice, za těch 50+1 let se dočkala řady verzí, vždy těžko rozpoznatelných od Elvisova originálu. How Se See the Light, pak My Maria (taky 1975) je vlastně novinka, naživo zazněla až při letošním turné, a zdá se, že ji po těch 20+ koncertech zvládají dokonale. Company Commander je naživo nejdivočejší věc z POPtical uoᴉsnllI, Out Your Window (2023) jediný zástupce té předchozí desky, a jsem rád, že je to právě ona. Obecně: jak se od sebe liší ta alba, tak se liší i turné. Ubyly dlouhé pomalé věci (Half Past France, Wasteland), je to celé svižnější. A Cale se víc baví, občas zareaguje na něco v publiku. I on se změnil. Big White Cloud (1970) zazněla jen při druhém koncertu, hodně neočekávaná píseň, taky už delší dobu nahraná, a opět by to chtělo pár koncertů, aby se zdokonalili. Nicméně radost, veliká. Následující Frozen Warnings (1968) je od Nico, Cale ji při svých koncertech občas hraje už delší dobu, při letošním turné se vrátila po několika letech a zazněla při většině koncertů. Verze se mezi Sydney a Adelaide lišily, sotva postřehnutelně, ale při prvním vystoupení se mi líbil takový detail na konci, snad minutové jakoby pulzující doznívání (Deantoni), tyhle věci mají neuvěřitelnou sílu. O dva dny později se to neopakovalo. Pak tedy v Sydney Villa Albani (1984) a v Adelaide Barracuda (1974), známka že se blíží konec. Obzvlášť při tomhle turné je v těchhle písních hromada improvizace: to je ono! Proto jsem tady. Co takhle celý improvizovaný koncert? Všichni si to můžou dovolit, každý člen kapely úplně jiný, ale všichni mají nápadů na rozdávání a dohromady fungují jako nikdo jiný. Ale Cale už asi zůstane rockovým hudebníkem. V Sydney po krátkém žadonění přídavek, I'm Waiting for the Man od té staré kapely, a pak už konec. V Adelaide bez přídavku, všichni se vrátili k nástrojům, Cale se za cosi omluvil, poděkoval, a odešel pryč, kapela s ním. (Viz též Atény před dvěma lety.) Podle onoho setlistového webu (a kdekdo to už zkopíroval) prý curfew, což je blbost, pak jsem mluvil s kapelou, ale co už, jak to jednou někdo někam napíše, navždy to bude pravda. (Ano, Cale má na prvním albu píseň nazvanou Adelaide, a ne, nehrál ji, naživo nikdy – mohla to být příležitost, ale nabízela se až příliš hlasitě, dobře že nebyla vyslyšena.) Adelaide byl festival, ale v zásadě spíš dva predskokani plus Cale. Wolfgang Voigt presents GAS, elektronická hudba z Německa, a Moin, trojice s Londýna (zde čtveřice, víc nezkoumám). Moc pozornosti jim nevěnuju. ××× Na internetu je pár takových jako "pozitivních, ale..." recenzí, nicméně co jsem různě mluvil s lidma, všichni byli nadšení. O tohle jde. Já ty chyby taky slyším, ale pozitiva převažují extrémně. Cale za to naživo pořád stojí. Takže brzy... ××× K tomu velkému turné bych jen dodal, že se celkem hodně proměňoval setlist: pár písní zaznělo jen jednou, mj. Antarctica Starts Here (1973), Fear (Is a Man's Best Friend) (1974), Ship of Fools (1974) a čtvrthodinový jam Gun (1974) / Pablo Picasso (1975). Letter from Abroad (2003) je sváteční píseň, která se při koncertech moc nehraje, o to víc si jí vždy vážím. Koneckonců jedna z mých nejoblíbenějších. Zazněla při narozeninovém koncertu – a pak nic. Nepřekvapilo mě to, je to sváteční píseň. Ale... uběhly dva týdny ticha a od té doby zazněla ještě devětkrát. Výborné. Ani jednou jsem se nenudil! Obecně se většina koncertů obejde bez hitů, přednost mají novinky a různé podivnosti ze starých dob. Nepodbízet se. Jo . . . v B'hamu jsem seděl vedle toho divnýho chlápka ze Sleaford Mods, toho co při koncertech jen na začátku písně stiskne jedno tlačítko a pak skáče a skáče a zpěvák zpívá. Zpěváka sebou neměl. Na koncertu jc jsem ho každopádně nečekal. ××× * Deantoni se toho velkého turné sice neúčastnil, ale před několika koncerty pouštěli jeho hudbu. A pokud jde o Austrálii, podle nějaké recenze byl i tady Alex, a když jsem si dovolil autora upozornit, tak ne ne, my to máme ověřené, máme to správně. No fajn, budoucí generace se budou muset smířit s jinou pravdou. ××× PS: Pár dnů po návratu jsem byl v Praze na Patti Smith. A víte co? Málem jsem vstupenku dal pryč. Praha je daleko. A takhle se svou hlavou musím žít. Ale šel jsem (ač nepříliš velký fanoušek) a bylo to skvělý.

Pegas - 14.06.2025 17:42:10 #

Judith: Já většinu těch Morsových desek také úplně nemusím, ale naživo to byl vždycky zážitek. TFK jsou pro mě přešlapování na místě. Když jsem viděl ten setlist, tak jsem si říkal, že to nemyslí vážně. Dneska jsem zase poslouchal The Resonance a ono je to fakt dobré.

Judith - 14.06.2025 16:46:46 #

Pegas: Díky za pěkné čtení! TFK jsem viděla nedávno v Olomouci a sólový Morse je pro mě čím dál hůř stravitelný, takže jsem o koncertu ani neuvažovala, ale ráda se dozvídám, jaké to bylo. Při pohledu na časový rozpis jsem si říkala, že to je pro každou z kapel tak na tři skladby... dívala jsem se též na setlisty nedávných vystoupení a Neal Morse toho s různými uskupeními zvládá opravdu hodně, musí mít skvělou paměť. A páru, ty bláho. TFK působí unaveněji, jako by už jeli jen ze setrvačnosti.

Pegas - 14.06.2025 16:23:50 #

The Flower Kings Neal Morse & The Resonance   Praha, Palác Akropolis, 13.6.2025   Společné turné legend The Flower Kings a Neala Morse má papírové předpoklady nabídnout velký zážitek fanouškům progrocku, protože mají společnou fanouškovskou základnu. Při kratším turné se konala jedna zastávka i v Praze. Ale očekávání bylo, alespoň u mě, naplněné jenom částečně a vlastně nakonec bylo vše jinak, než jsem čekal. K tomu přispěly i osobní zdravotní peripetie.   TFK jsem začal poslouchat po roce 2000, když vydali pro ně stále nejlepší desku Unfold The Future a v prťavém klubu v Nitře jsem měl možnost je vidět i naživo. A bylo tu super. Stejně tak i koncert o tři roky později na stejném místě při turné k Paradox Hotel. Pak přišlo ještě pár povedených desek, pauza, obnovení spíše ve formě sólového projektu Roine Stolta (bez ohledu na název TFK) a nezajímavé nahrávky. I letošní desku Love jsem začal vnímat o trochu víc, nedá se vůbec srovnávat s tvorbou ve vzdálenější minulosti. No, ale živý koncert je pokaždé něco jiného, a tak jsem se těšil a byl jsem rád, že po dvaceti letech je můžu zase vidět na pro mě dostupném místě.   Po oznámení časového rozpisu koncertu se mi zdála hodina a čtvrt vyhrazená pro TFK hodně málo s přihlédnutím jejich obsáhlé diskografii a množství dlouhých skladeb. Netušil jsem, co budou hrát, mnoho desek jsem dlouho neslyšel a předchozích pět nemám naposlouchané vůbec, protože mě prostě moc nezaujaly. Z plánu poslechnout si pořádně znovu celou diskografii sešlo, a tak jsem se s blížícím se termínem koncertu podíval na setlisty odehraných koncertů, abych si alespoň naposlouchal to, co budou hrát. A pohled na ten setlist mě tedy dost zklamal. Chápu a i vítám, když kapely na svých turné neopomíjejí nejnovější nahrávky, z té zazněly čtyři skladby. Hned na úvod jediná svižnější We Claim The Moon, ta se jako otvírák vyloženě nabízí a docela jsem jí přišel na chuť. Stejně tak naopak pomalá balada How Can You Leave Us Now? (obě byly známé už před vydáním desky) a s ní přišlo první překvapení, ale o tom později. Z novinky byly dále zařazené Consideration a The Elder, žádné velké hity, ale beru je. V té první se jako zpěvák předvedl i baskytarista Michael Stolt. Že zpívá hezky jsem věděl z jiných nahrávek a je docela škoda, že jeho hlas v současných TFK není víc využívaný, protože je zase hodně odlišný od Roine Stolta nebo Hasseho Froberga. Jedinou mnou opravdu vítanou položkou (i když nakonec došlo neočekávaně ještě na jednu, což bylo druhé překvapení) v setlistu byla Last Minute On Earth z desky The Rainmaker vydané v roce 2001, na tu jsem se vyloženě těšil. Do ještě větší minulost patřila Big Puzzle z první desky Back In The world Of Adventures z roku 1995, kterou ale moc neznám a popravdě jsem ji ani moc nepoznával.   A teď k těm překvapením. V dosavadních setlistech figurovala na závěr The Dream z předposledního alba Look At You Now z roku 2023, tu bych si docela i rád poslechnul, ale v Praze byla vyměněna za mnohem větší parádu, která mi udělala velikou radost, a to What If God Is Alone z desky Paradox Hotel z roku 2006. To je výrázná a svou gradací moc povedená rockovější písnička, za což může spoluautorství Hasse Froberga. V celém setu TFK mi udělala největší radost, asi i větší než Last Minute On Earth.   Druhé překvapení se zřejmě týkalo také jenom Prahy, a to hostující hráč na akordeon Aliaksandr Yasinski, původěm z Běloruska, ale už asi patnáct let žijící v Praze. Vím, že TFK s ním už v minulosti na některých koncertech hráli a bylo to příjemné zpestření. Nejprve se přidal v How Can You Leave Us Now? a větší prostor včetně sóla dostal v Big Puzzle.   Jedinými stálicemi v sestavě Hasse Froberg a Roine Stolt, jejich hlasy a kytary se krásně doplňují a oba znějí stále výborně. Ostatní nejsou v kapele tak dlouho, kromě Michaela Stolta, který byl už u vzniku TFK do roku 2000, než ho na dlouhé roky nahradil Jonas Reingold, a vrátil se před pár roky. Klávesáka Lalle Larssona jsem mám hodně rád v (Reingoldových) Karmakanic, v TFK jako kdyby nedostával tolik prostoru a i jeho sólo vyšlo tak nějak naprázdno. Mirko DeMaio pro mě není tak výrazný bubeník jako jeho předchůdci, ale od posledního obnovení značky TFK je nedílnou součástí.   Bohužel musím říct, že koncert mě vlastně trochu zklamal. Nejen ne moc zajímavým setlistem, kde převládali klasické Stoltovy spíše unavené skladby a postupy, nemělo to takovou šťávu jako ty koncerty v Nitře (a není to věkem muzikantů), ale především zvoleným materiálem. Připadalo mi to, jako na deskách z posledních cca 5 let, že Roine Stolt si do toho nenechá moc mluvit a jede si ta svoje pomalá sóla a typické postupy a melodie, často se snahou nastartovat něco epického. Všichni hráli dobře v jednotlivostech fajn kusy, ale celek se poněkud bortil. Jako kdyby měli správné ingredience, ale neuměli je namíchat ve správném poměru a propojit v něco smysluplného. Ale OK, je to Stoltova kapela, nevybrali nejsilnější kousky, neukázali naplno sílu TFK, jenže vše bylo ještě zpackané průměrným zvukem. Klávesy často utopené. Těch pár hutnějších a tvrdších částí bylo uřvaných, takže ztracených (a v tom to naopak zvolený setlist trošku zachraňoval). Klávesy více utopené, zpěv Stolta spíše přebíjel Froberg. Celé to navíc znělo jako s přehnaných echem, při Yasinskiho tichém sóle se zase ozývalo nějaké hučení. Připomínalo mi to hudbu puštěnou v nějaké velké prázdné hale. Kdyby to bylo lépe nazvučené, užil bych si daný setlist víc.   Po TFK následovala asi dvacetiminutová pauza na přípravu podia pro Neala Morse a jeho kapelu The Resonance, s se vloni poprvé představit s albem No Hill For A Climber. Pro tento projekt Morse zvolil spolupráci s muzikanty z lokální scény v domovském Nashvillu. Pro většinu a samá neznámá jména, ale on se vždycky dokázal obklopit výbornými muzikanty a a nejinak tomu bylo i nyní. S tvorbou Neala Morse jsem se setkal poprvé asi ve stejné době jako s TFK, kdy byl ještě členem Spock’s Beard, než je opustil a vydal se na bohatou sólovou dráhu. Bohatou tak, že mě postupně přestávala bavit, protože toho bylo moc. Ale měl jsem možnost ho vidět třikrát naživo a také na několika DVD a vždy to byla velká paráda. No Hill For A Climber jsem slyšel jenom asi dvakrát a spadlo to přesně do škatulky jeho klasické progrockové tvorby, kterou jsem poněkud přesycen a nevěnoval jsem mu tedy moc pozornost. Vlastně jsem ani netoužil po tom, abych to slyšel živě, dokonce jsem to bral jako takovou brzdu pro delší set TFK, které jsem chtěl po letech vidět víc. Ale tato část večera mě chytla mnohem víc.   Už při úvodu vystoupení TFK Roine Stolt říkal, že Neal Morse se dnes necítí dobře, ale na jeho vystoupení to nebylo vůbec znát. Celý set byl plný energie a skvělé hudby, která mě bavila, i když jsem ji moc neznal. Narozdíl od TFK tady bylo možné se chytit melodií, celý set byl pestrý a mnohem živější. Na svých turné hraje běžně celá aktuální alba, a tak se toho držel i zde. Žádné ohlížení za Spock’s Beard, starší sólovou tvorbou či jinými projekty, tohle je Neal Morse a The Resonance, takže vše se točilo kolem jejich jediné desky. Ta zazněla téměř celá, jestli nedošlo někde k nějakému zkrácení, které bych nezaznamenal, chyběla snad pouze kratší singlovka All The Rage. Proti desce to bylo (jako obvykle), syrovější a tvrdší a vzbudilo to větší zájem o opětovný poslech desky. Při setu TFK a o přestávce jsem i uvažoval o vynechání druhé poloviny večera (ale ne kvůli Morsovi), hned po první skladbě jsem však bylo jasné, že to bych udělal pěknou blbost. Morse je výborný muzikant a showman, to potvrdil i zde, hrál hlavně na klávesy a zpíval, párkrát vzal do ruky kytaru. Ale bavila mě celá kapela. Basa zněla pořádně hutně a výrazně a líbila se mi skladba Burn It Down, kterou jedinou zpíval právě baskytarista CJ Fiandra. Zrovna ta zněla dost odlišně od desky, kde je uhlazenější a zpívá ji někdo jiný (asi Bisaha), tady pořádně drsná, což se k její náladě hodilo. Zpěvák a kytarista Johnny Bisaha je určitě lepší zpěvák než Morse, hlas má čistší a zvládá vyšší polohy, zní dost příjemně a také trochu hruběji než na desce. Tenhle chlapík byl určitě dobrá volba a dobře se doplňuje s Morsem. Kytaru měl v ruce také dost často, ale hlavní kytarová role patřila Andremu Madatianovi, který mě svou hrou také hodně zaujal. Oba jmenovaní jsou z kapely jediní, kdo hrají i na desce. Druhý klávesista a občasný kytarista Nathan Girard také nebyl jenom do počtu, ale ne vždy jsem úplně rozeznával, co hraje on a co Morse, také proto, že jsem na něho moc dobře neviděl. Výborné byly i bicí (Andrew Delph), to byla jízda a hlavně byly dobře slyšet bez přehlušení ostatních. Z koncertu jsem byl nadšený skoro stejně jako z předchozích Morsových, co jsem viděl (naživo mě nikdy nezklamal a živá provedení desek byla silnějším zážitkem než studiové nahrávky). Musím zmínit také kratší skladbu Thief, která je zajímavá už jenom svojí odlišností od běžné Morsovy produkce a oba kytaristi s basákem pobavili i krátkou společnou taneční choreografií.   Jedinou vadou na kráse byl i u vystoupení The Resonance zvuk, opět přehnané echo, hlasitější pasáže ztrácely na detailech, ale tady bylo možné se alespoň chytit melodií, zvuk byl asi lepší než v případě TFK, ale také žádná sláva, proti čistotě dvou koncertů v brněnském Sonu to byla bída. Určitě bych to chtěl zažít ještě jednou s lepším ozvučením. V průběhu vystoupení se to zřejmě trochu zlepšilo, protože první skladba se mi jevila výrazně horší.   TFK hráli bez přídavku, a Neala Morse jsme se jednoho dočkali a ten byl parádním zakončením večera. K The Resonance se přidal Roine Stolt a připomenuli jejich projekt Transatltantic zkrácenou verzí Stranger In Your Soul a v ní zazněla i část balady Bridge Across Forever. Je pravda, že by to odehráli v pohodě i bez Stolta, ale samozřejmě společné turné se k tomuto vyloženě nabízí. Možná je škoda, že se k nějakému nepřidali kompletní TFK. Ale na závěr se na pódium přišli rozloučit všichni vystupující toho večera.   Vystoupení Neala Morse s The Resonance podle mě výrazně zastínilo The Flower Kings a i podle ohlasů přítomných fanoušků to tak bylo. Působilo to na mě, jako kdyby tu TFK byli pouhou předkapelou. Možná to mohlo být i tím, že začátek koncertu byl už pět minut před devatenáctou hodinou a je možné, že někteří mohli dorazit až později. Každopádně plno nebylo ani náhodou, nikde žádná tlačenice, po stranách volno a v zadní části možná také, ale za sebou jsem to nesledoval, byl jsem asi pět metrů od pódia a trochu bokem. I po koncertu bylo hned prázdno a žádný fronta na schodišti k východu.   K hodnocení musím ještě dodat, že vnímání celého večera bylo u mě výrazně ovlivněno zdravotními problémy, kdy jsem celý večer trpěl nepříjemnou bolestí nervů v noze. Dva dny před koncertem jsem nemohl moc sedět, chodit, stát, takže cestu vlakem ani samotný koncert bych nezvládnul. Rozhodnul jsem se to tedy na poslední chvíli odpískat a smířit se s tím, že to neuvidím a lístek jsem nabídnul na internetu. Říkal jsem si, že vlastně asi ani o moc nepřijdu, zvlášť když jsem TFK i Morse už alespoň viděl dříve. Ještě v pátek ráno jsem měl jasno, že to nepůjde, ale před polednem asi zabral prášek a zjistil jsem, že můžu sedět i chodit normálně, tak jsem pořád zvažoval, zda jet či nejet. Kdyby se ozval zájemce o lístek, bylo by jasno, ale nikdo se takhle nahonem nenašel, tak jsem se hodinu před odjezdem rozhodnul, že to zkusím a případně prostě pojedu domů dřív. Proto byly i ty úvahy o odjezdu po TFK, neboť bych pak měl i příjemnější spojení až domů bez nočního čekání. Došel jsem a došel na místo v pohodě chvíli před začátkem, ale při stání to nebylo ideální a bolest, i když menší než předchozí dny, dost otravovala a ubírala pozornost od hudby. Bojoval jsem s tím a zůstal na místě s vědomím, že to bude krátký set a pak přestávka. Při ní jsem si mohl sednou a odpočinout, tak jsem zůstal i na Morse a jelikož mě to od začátku bavilo, tak jsem i přes opětovné bolesti vydržel až do konce.   Nakonec tedy díky, že se ten můj lístek nepodařilo udat a dvojkoncert jsem viděl. Přes připomínky hodnotím spíše kladně, ale to především díky Morsovi. Velké mínus však patří zvukařům, v porovnání s Leprous nebo The Pineapple Thief na stejném místě to byla po zvukové stránce zkrátka slabota a věčný problém živého hraní. Sice to mohlo dopadnout i hůř, ale to není polehčující okolnost.   The Flower Kings   Roine Stolt – kytara, zpěv Hasse Froberg – kytara, zpěv Michael Stolt – baskytara, zpěv Lalle Larsson – klávesy Mirko DeMaio – bicí + host Aliaksandr Yasinski – akordeón   Setlist: We Claim The Moon How Can You Leave Us Now? Consideration The Elder Last Minute On Earth Big Puzzle What If God Is Alone   Neal Morse & The Resonance   Neal Morse – zpěv, klávesy, kytara Johnny Bisaha – zpěv, kytara Andre Madatian – kytara, doprovodný zpěv CJ Fiandra - baskytara, zpěv Andrew Delph - bicí Nathan Girard - klávesy, kytara, zpěv   Setlist: Eternity In Your Eyes Thief Ever Interceding No Hill For A Climber ----- Stranger In Your Soul (zkrácená) + Roine Stolt

jiří schwarz - 20.04.2025 01:25:43 #

Zaz - ve vápencovém lomu ve Francii 2021 - ČTart 18.4.25 Omlouvám se za nepatřičnost sdílet něco, co bylo v telce (a kde jsem nebyl). Ale potřebuju to sdílet. Nádherný zážitek na prahu Velikonoc. Koncert Zaz. Hebké, jemné, inteligentní, vkusné. Diva s krásným sexy hlasem hraje své písničky s úžasnou kapelou v úžasném prostředí - osvětlení, grafika. Zaz něžná, temperamentní, přirozená, zdravý, i když lehce přikouřený témbr (a umí hezky francouzsky, krásná řeč). Vrcholem Zaz i její pohodové, cítící a radostné, kultivované kapely byla jazzová vložka, 3 čísla. Za její scat by se nemusela stydět Ella Fitzgerald (ale tu neposlouchám, za to Zaz častěji a rád). Osvětlila mi Velikonoce. Nej... koncert za mnoho let, byť prostřednictvím TV.

Pegas - 03.04.2025 20:24:06 #

Kisch=Kitch

Pegas - 03.04.2025 16:24:40 #

The Pineapple Thief Praha, Palác Akropolis, 2.4.2024   Toto byl můj druhý koncert TPT a v mnohém převyšoval ten předchozí v Rock Café, i když už tenkrát jsem odcházel spokojený. Kromě toho, že nyní už kapelu znám o něco víc, tak to bylo v důstojnějším prostředí Paláce Akropolis s větším pódiem a naservírovali nám mnohem větší porci. Tentokrát TPT jedou turné bez předkapely s prodlouženým setem, který měl bezmála dvě a čtvrt hodiny. A protože si nepotrpí na příliš rozmáchlé kompozice, vešlo se toho do playlistu opravdu hodně. Diskografie TPT není malá, takže by bylo z čeho vybírat, ale výběr skladeb se soustředil na „novější“ tvorbu z posledních cca 10 let. Především mě překvapilo, že poslední (loňské) album It Leads To This (nepočítám pozdější doplňkové EP Last To Run) odehráli úplně celé. Za to palec nahoru, a nejen proto, že ta deska je skvělá. Velká část byla věnována předchozí trojici alb Your Wilderness (3x), Dissolution (2x) a Versions Of The Thuth (3x), která má na svědomí současná sestava s bubeníkem Gavinem Harrisonem, z nichž ta první dvě jmenovaná řadím mezi své nejoblíbenější a přitáhla moji pozornost ke kapele. Po jedné písničce potom byla zastoupena All The Wars, Magnolia, Someone Here Is Missing a Little Man. Celkem tedy rovných dvacek kousků. Čtveřici Bruce Soord, Jon Sykes, Steve Kisch a Gavin Harrison na turné doplňuje ještě druhý kytarista a zároveň doprovodný zpěvák Beren Matthews (který má vlastní kapelu Grip-Like Vice), jelikož jenom s jednou s jednou kytarou by to naživo nešlo, nebo by muselo být aranžmá skladeb značně ochuzeno. A to by byla velká škola.  Zdánlivě na první poslech přímočaré jednoduché kytarovky se s hlubším ponořením stávají mnohem komplexnější a naživo ta propracovanost vynikla snad ještě víc a kombinace dvou kytar byla skvělá a místy vznikaly zajímavé zvukové efekty. Přitom nic není přeplácané, často spíše minimalistické, ale o to to má větší hloubku a každý tón a zvuk dotváří silnou atmosféru. Hodně efektní jsou i časté kontrasty hlasitých a tišších úseků. A kdo si potrpí na melodie, přijde si také na své. Naživo zní kapela energičtěji než z desek, zvukově syrovější s ostřejšími kytarami. Zvuk byl většinou velmi dobrý, jenom občas se na chvilku vytratil třeba doprovodný zpěv, nebo se ztrácela čitelnost v hlasitých pasážích, což je pravidelný nešvar rockových koncertů. Naštěstí s většina hudební produkce, také díky charakteru tvorby TPT, nepřekračovala onu hranici, kdy by to zážitek kazilo, přestože ještě druhý den mám trochu zalehlé uši. Jednotlivé nástroje byla dobře slyšitelné. Potěšitelné bylo, že ani klávesy, které se drží spíše vzadu, ale tu více, tu méně přispívají k atmosféře skladeb, nebyly utopené. Na své si museli přijít všichni fanoušci Gavina Harrisona, protože bicí byly opravdu výrazné, ale ne ve smyslu, že by přehlušovali ostatní, nýbrž pestrou a bohatou hrou. Myslím, že také díky němu se kapela v posledních letech dostala více do povědomí, ale byla by škoda se zaměřovat jenom na něj. I když toho v TPT hraje hodně, je součástí fungujícího celku vedeného frontmanem Brucem Soordem, který nepatří mezi virtuózní kytaristy, kteří by zahlcovali hudbu rychlými sóly, ale s elektrickou nebo akustickou kytarou čaruje jiným způsobem a hodně efektně, mnohdy stačí jenom správné hrábnutí do strun a je to silnější než krkolomné sólo. Jeho zpěv mi je příjemný a naživo je také důraznější. Jon Sykes s typickými velkými sluchátky patří mezi baskytaristy, které mě baví poslouchat a jeho výraznou baskytaru dost vnímám a stejně nepostradatelný je také jeho doprovodný zpěv. Steve Kisch je spíše v pozadí, ale je tam, i když jsem ho moc neviděl, jelikož mi ho zacláněly klávesy a tablet, kde má zřejmě noty. Malým zpestřením koncertu byl i kratší akustický set, kdy se kapela (bez druhého kytaristy) sesedla vpředu a odehrála tři písničky. Mám raději jejich plnohodnotnou elektrickou tvorbu, vhodně však byly zvoleny Barely Breath a Snowdrop, které jsou k tomu vhodné, třetí Threatening War bych raději slyšel v plné verzi, ale jinak nebyla špatná. V této části pobavil Jon Sykes chrastítkem v podobě ananasu a Gavin Harrison bubnováním i na Bruce Soorda a krk kytary. V tom prodlouženém koncertu působila akustická vložka docela příjemně. Pokud jde o vizuální stránku, ta šla trochu bokem, v pozadí byl na plátně (asi) promítnutý obraz z alba It Leads To This, který se za celou dobu neměnil, světle byla spíše skromnější, ale vůbec to nevadilo. Ten večer patřil hlavně pánům na pódiu a jejich parádní hudbě a k silné atmosféře a jedinečnému zážitku to bohatě stačilo, nebylo potřeba nic schovávat za velkou show. V sálu určitě nebylo narváno, ani vepředu nebyla žádná tlačenice, přesto uvnitř bylo už od začátku docela dost teplo, naštěstí se to postupně dál nezhoršovalo a vzduch nebyl vydýchaný. Stál jsem poměrně blízko pódia, tak nevím, jak to vypadalo vzadu, ale potěšilo mě, že tu nebyla záplava lidí sledujících koncert přes obrazovky mobilů. Občas ho někdo sice vytáhnul na pár fotek, ale jinak nic a je mnohem příjemnější být ve společnosti, kde fanoušci přišli hudbu poslouchat a vnímat vnitřně a ne natáčet. Možná tomu pomohlo i to, že před začátkem zazněla z éteru žádost, aby se lidi zdrželi natáčení. Na koncert jsem se dopředu těšil, TPT patří mezi moje velké oblíbence, ale odcházel jsem ještě víc nadšený, než jsem si dovedl představit. Uši zažívaly slast, záda a nohy trpěly, ale celkově to byl další super silný hudební zážitek.     Sestava: Bruce Soord – akustické a elektrické kytary, zpěv Jon Sykes – baskytara, doprovodný zpěv Steve Kisch – klávesy Gavin Harrison – bicí Beren Matthews - elektrické kytary, doprovodný zpěv     Playlist: The Frost In Exile Demons Put It Right Our Mire Versions of the Truth Every Trace of Us White Mist All That's Left Now It's Yours Threatening War (acoustic) Barely Breathing (acoustic) Snowdrops (acoustic) Rubicon To Forget It Leads to This Give It Back ----- Fend for Yourself Alone at Sea The Final Thing on My Mind

loutkář Cvak - 31.03.2025 11:59:43 #

... jsem během posledních dvou týdnů byl na osmi koncertech Toma McRae, kdo to může říct! Já nevím, dojmy? Jezdí škodovkou a má historku, nedlouho po 9/11 hrál v New Yorku, předskakoval kapele The Waterboys (znáte Waterboys? ano, známe Waterboys, odpovídá publikum při každém koncertu), po svém setu se opíjel v šatně, načež přišel jeho tour manager a říká, jsou tu dva lidi a chtějí tě vidět, já nechci nikoho vidět, odpovídá Tom, manažer na to, ale tyhle lidi CHCEŠ vidět, tak jo, říká Tom, jde tam, dva lidi zády k němu, otočí se, a jeden z nich je John Cale, druhý David Bowie. Aha, tak tyhle dva opravdu chci vidět, říká si Tom. A pak na ně vyvalí všechny ty kecy, jak ho ovlivnili atd., načež Bowie ho po pár minutách trpělivého poslechu v polovině věty zastaví, podá mu ruku, "well good luck with everything Tom", otočí se a jde pryč. A Tom teď předskakuje tomu přeživšímu. Dobrá historka. Musel jsem jí slyšet osmkrát?

předchozí »