Diskuze

předchozí »

Judith - 24.02.2025 17:05:03 #

Dnes je velký den - odkládám přečtené knížky na hromádku a chvíli kolem ní chodím, připomínám si zážitky, než vše roztřídím. K tomuto komínku jsem "základní kámen" položila v září, čili jsou to knihy asi za půl roku. Foto by mělo být v dost velkém rozlišení, aby šly tituly přečíst >> odkaz Dnes dočtená kniha Na zemi jsme na okamžik nádherní původem vietnamského autora žijícího od dětství v USA mě zaujala tím, jak pracuje s jazykem, jak se skrze něj vypravěč hledá, rekonstruuje rodinnou historii i vlastní vzpomínky.

loutkář Cvak - 08.02.2025 21:15:59 #

U Célina čekám, až vyjde v překladu A. K. Smrt na úvěr (dluh), poslední chybějící z těch původních románů, o kterém už několik let mluví, pak bych to chtěl vzít chronologicky všechno, něco poprvé, něco podruhé. Tak nějak doufám, že budou následovat i ty ztracené texty, ve francouzštině vydané nedávno, ale chápu, že A. K. má i Kunderu a Pounda a filmy, příliš práce...

Judith - 08.02.2025 20:39:54 #

Milota má dost konvenční zápletky, ztracená láska, dítě a tak, ale umí s tím čarovat. Sud je asi nejlepší. Já jsem si - inspirována - koupila Cestu na konec noci v překladu Anny Kareninové, četla jsem kdysi ten původní kvůli Richardu Weinerovi a z knížky mi moc neutkvělo. Taky mám nachystanou Hesseho Hru se skleněnými perlami, poprvé. Už si na ni připadám dost velká :-) Ale teď asi přijde na řadu Sorj Chalandon - Čtvrtá zeď.

loutkář Cvak - 08.02.2025 19:56:39 #

Nedávno jsem četl knihu, kde bylo vynecháno hodně stran ... drogy, noční klub, 90. léta v Paříži, postava ztrácí vědomí. Tam to byl záměr. Milota, Sud jsem si opatřil hned po doporučení, díky :-) Trochu trvalo, než jsem se do toho dostal, zpočátku mi to připadalo jako, no... laciná napodobenina... nedokážu to vyjádřit, ale samozřejmě blbost, po chvíli se to úplně obrátilo. Výborný, díky, díky. Nebudu nic vyloženě shánět, ale až na Milotu natrefím nějak náhodou, určitě si rád přečtu něco dalšího.

Judith - 08.02.2025 19:26:59 #

Karel Milota: Ďáblův dům Sbírka povídek, experimentální próza. Dnes jsem ji dočetla. Ačkoli... ve vydání (jediném) jsou na konci střídavě prázdné stránky. Byla bych to ochotná považovat i za tvůrčí záměr, v knize se dějí divnější věci, ovšem tady chybí také tiráž, takže nejspíš prostě došla barva (jde vždy o jednu stranu sešitého bločku).  Čili ve mně bují otázky. Dočetla jsem onu knihu, nebo nedočetla? Závěr poslední povídky je děravý, v nedokončené větě hrdina na motocyklu při prudké obrátce najede na obrubník a už se nedozvím, jestli manévr ustál. Co znamená dočíst knihu, který okamžik to je? Když zaklapnou desky? Když se usadí zvířený prach myšlenek?  Přála jsem si, aby nikdy neskončila, je poslední, kterou od Miloty mám - vyjma svazku zlomků ze šuplíku. A vida. Ostrůvky černé barvy na stránkách, postavy, co byly vždycky jen vymyšlené, a mrtvý autor. Neřešitelné situace jsou jeho specialita, umí nalíčit textovou past, která dokonale zaklapne a nejde poznat, kudy se myšička, tedy čtenář, vůbec dostal dovnitř. Zážitek.

loutkář Cvak - 08.02.2025 18:43:04 #

Rupert Thomson: The Insult (1996) Muž je na parkovišti u supermarketu postřelen do hlavy, přežije, ale ztrácí zrak. Příběh následujících měsíců, kdy se odtrhl od všeho, co do té doby měl, rodina, přátelé, žije v levném hotelu a ... a dál bych vlastně už neměl nic prozrazovat. Děje se toho tam strašně moc. V každém případě: nic byť jen vzdáleně podobného jsem nikdy nečetl. Jak je to napsané. Pro pořádek: ke knize jsem se samozřejmě nedostal náhodou. Začátkem tisíciletí nahrál jeden francouzský DJ/producent album Positions, vydané pod hlavičkou projektu Trash Palace. Obsahuje mj. píseň The Insult, zhudebněnou pasáž z románu (přednášenou, samozřejmě, Johnem Calem, jedním z hostů na albu). Odkaz nedávám, ať už kvůli hudbě (opatrně) nebo textu (opatrně), ale na internetu je snadno k nalezení. Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal, podle té písně jsem čekal něco zcela jiného. Příjemné překvapení. V češtině nevyšlo, Thomson tady ale má dvě jiné knihy.

loutkář Cvak - 04.02.2025 13:44:41 #

John Rechy: About My Life and the Kept Woman, A Memoir (2008) Paměti. Vzpomínky, ať už na skutečnost nebo na... hm. Čte se to samo. Dětství v chudých mexických čtvrtích v Texasu, on sám ale vypadá tak americky (na rozdíl od sourozenců), že nikoho ani nenapadne o jeho původu uvažovat. Má to tak mnohem snazší. Univerzita, armáda (poválečné Německo), pak jiný pohled na události, které popisuje v knihách Město noci a Numbers (a dalších). Ale ne zas tak jiný pohled. Snad jsou víc autobiografické než jsem si myslel. Nebo jsou to vzpomínky na... No a pak samozřejmě ona "kept woman", která je v pozadí všeho. Můj oblíbený autor, ročník 1931, za měsíc mu bude 94 let. Pár knih jsem ještě nečetl, spěchat nebudu, ale těším se. V češtině má jen jednu, první a nejslavnější, Město noci (pův. 1963), vydal Maťa někdy začátkem tisíciletí a první náklad se pořád válí ve skladech, v internetových obchodech k dostání za desítky korun. Překladů dalších knih se tedy jen tak nedočkáme. Zaujala mě – zaujalo mě to celé, ale tahle kapitola nabízí takové nečekané protnutí světů – zaujala mě jedna kapitola, v níž popisuje setkání s Gerardem Malangou někdy ve druhé polovině 60. let. Na začátku Malangu – básníka, herce z okruhu Andyho Warhola – představuje a zmiňuje mj., že aktuálně cestuje s "a kind of S&M-ish dance show" ... jo, to je trefné označení koncertů skupiny The Velvet Underground!

Judith - 29.01.2025 13:46:59 #

Narine Abgarjan Velmi doporučuji tuto arménskou spisovatelku. Skládá mozaiky příběhů, umí vystihnout atmosféru místa, všechny knížky jsou nakonec o celém dvacátém století skrze osudy postav a jejich předků. Příroda, krajina, tradice až pověry, mrazivé náhody, zvraty osudu, který je mnohdy velice drsný, ale dokáže člověku dát i velké dary. Česky vyšly tři knihy: Žít dál - drobné navzájem propojené povídky z doby střetů o Náhorní Karabach, odehrává se ve velmi odlehlé horské vesnici, která je na několik let prakticky odříznutá od světa.  Tři jablka spadlá z nebe - román o nečekaném štěstí, až pohádkový příběh, nejvíc magický. Vše na řádně drsném podloží, psáno se znalostí lidských povah. Čtyři ženy a jeden pohřeb - v originálu prozaičtěji Simon, příběh muže, na jehož pohřbu se sejdou čtyři jeho někdejší milenky (a manželka). Kniha o tom, co vše si lidé mohou dát.

Judith - 20.01.2025 19:41:27 #

Jo, určitě. (Zas máš pravdu!) Ale zrovna Škvorecký byl autorský typ, co čerpal ze života kolem sebe.

Antony - 20.01.2025 19:19:22 #

Mno jo, to je hlavní. Psát o něčem a psát to dobře. Jenže to "o něčem" není akce. Je to hloubka, přesah, něco, co vzbuzuje. Napsat to dobře je ještě těžší. Jako v muzice. Spousta zvukové škváry, spousta skváry slov.

předchozí »