Diskuze

« další předchozí »

Judith - 25.10.2023 16:13:16 #

Druhá stránka, ze které mě tahle dlouhodobost zajímá, je stránka tvořivá. Mám prostě dojem, že jazz přišel na něco, na co rock ne... proto se v tom tak vrtám. Rock mnohdy ztrácí dech, jakmile odezní první přetlak, z muziky se stává vyprázdněná šablona a z živého hraní fabrika s píchačkama. Plus se tam dost odlišným způsobem prosazuje ego. "Živost" v hudbě a umění je svým způsobem mnohem širší pojem...

Antony - 25.10.2023 15:55:04 #

Tento přístup odnášených a dlouhodobě proměnlivě doznívajících pocitů je jistě správný. V tomhle smyslu na mne koncerty vůbec nefungují, jsem inertní. Žádný řádný nářez. Zato hudba slyšená během domácího poslechu na 100% vždy ano.

Judith - 25.10.2023 14:16:22 #

Ještě jinak, kolem čeho tady kroužím: třeba The Flower Kings mi až tak výjimeční nepřišli, že bych odcházela s pocitem životního zážitku, ale naběhla mi postupně hrozně příjemná dobrá nálada a vydržela snad týden. Zpětně to mám uloženo jako vzácnou vzpomínku. V klasickém rocku jako by byl největší king ten, komu je druhý den nejvíc blbě. Přijde mi prostě zajímavé všímat si, jak hudba v člověku pracuje tak nějak dlouhodoběji a víc s ohledem na to, co si jako posluchač odnáším, jak mě to proměnilo, než co jsem slyšela a jestli to byl řádný nářez. Ale asi tady polemizuju jenom s nějakou vlastní zastydlou představou zábavy :)

Judith - 25.10.2023 13:51:07 #

Zkoušku orchestru mám snad i někde v počítači, ještě nebyl čas... Opět trochu seriózněji, rockeři a jazzmani (fusion hudebníci) pracují úplně jinak s energií v rámci koncertu, přijde mi. Naživo zas takové srovnání nemám, ale dvouhodinový záznam z Montreaux posluchače vlídně nalodí na palubu a odevzdá příjemně harmonizovaného, i když mezitím to občas fest houpá a háže. Rockeři se chtějí vybít, zničit, občas obligátně zvolní u nějakého cajdáku, ale je to vlastně strašně lineární.

Antony - 25.10.2023 13:28:06 #

Na téma vztahového uspořádání uvnitř orchestru doporučuji tento snímek: >> odkaz Možná potom přehodnotíš veřejný dům na orientální tržiště.

Judith - 25.10.2023 13:18:45 #

Pokud budu rozvíjet paralelu vztahového uspořádání, pak filharmonie je veřejný dům se spoustou pokojů, v němž si podávají dveře skladatelé všech staletí pod taktovkou excentrické bordelmamá... Na Semjona Byčkova je též radost pohledět, jen co je pravda. Když jsem teď ověřovala, jestli dotyčný ansámbl stále vede on, vyjel mi rozhovor s názvem "Naším úkolem je odhalovat zázrak kompozice". No prosím, striptýz!

Antony - 25.10.2023 12:51:23 #

A co teprve Česká filharmonie. 128 sezón a ze zakládajících členů tam nehraje vůbec nikdo. Ani jeden, fakt, to je prostě škandál. Kdo disponuje právy na název kapely? Neměli by se přejmenovat?

Judith - 25.10.2023 12:02:44 #

Tak a teď jsem napnutá jak kšandy, jakou road movie s happy endem (doufám) přispěje loukář Cvak... Navíc mi sedí někde vzadu, že Pegas byl na Iamthemorning?  Chci doplnit, že pro mě byl hvězdou večera Chambers (a soudě dle potlesku při představování jsem nebyla jediná), ale neznamená to, že by se prosazoval na úkor spoluhráčů. Naopak, na jeho hře byla obdivuhodná kontrola, přítomná stejně jako plynulost - hodně, hodně, hodně dobrá kombinace, jakou málokdo vládne. Sílu úderů měl vyváženou tak dokonale, že uchem se všechny nástroje zdály vyrovnané, ale hmatem jsem cítila převládat kytaru (skrze ruku volně položenou na kabelce zavěšené přes rameno, podlaha nic moc nedělala). Prostě to posílal, kam bylo třeba, a ani o milimetr dál. Ta palička mu vylítla proto, že ji držel tak moc jemně, ne že by do toho bušil. Později se tedy s údery rozparádil, ale to už přidali na intenzitě všichni. A měl celou dobu úplně stabilní postoj (posez), vypadal jako žabák, co ani nemrkne, jen si vystřeleným jazykem každou chvíli přitáhne sváču. Na těchto zralých muzikantech mě asi nejvíc baví jejich soulad s nástrojem, pohybová úspornost, energetická efektivnost, výrazová procítěnost a samozřejmá lehkost bytí na pódiu. U Sterna jsem to vnímala podobně, ale zdálo se mi, že má přece jen trochu zastřenou lucerničku, působil docela vyčerpaně, i když spokojeně. Střídání spoluhráčů v tomhle jazzem načichlém hudebním světě je zajímavá věc. Umím si představit, že je na tom pro ně zajímavé nejen to, jak budou hrát ti druzí, ale i jak se v jedinečném spojení promění oni sami - každý kontakt z člověka vytahuje něco trochu jiného, to je znát kolikrát i v běžné komunikaci, natož při něčem intenzivnějším a hlubším. Připadá mi, že jazzmeni velmi ctí svobodnou podstatu tohoto poletování a vzájemného dotýkání, nic si neslibují, abych tak řekla... U rockerů jsou to kolikrát dramatické "rozvody" a nevraživost ještě po letech, když dojde k obměně sestavy, tam spolupráce mnohdy probíhá spíš stylem vyždímat a zahodit, i autorsky se přečasto po třech čtyřech albech prostě vyčerpají a dál to je už jen stín až karikatura sebe sama.

stargazer - 25.10.2023 05:22:54 #

Já byl na Sternovi 12. 5. 2008 v Lucerna Music Baru. Tenkrát na bicí hrál Dave Weckl a to byl taky zážitek. Na basu hrál Anthony Jackson, což je taky velké jméno. Ten strunný nástroj, na který hrála Leni Stern bude nejspíš n¨goni. Občas hostuje na jeho albech a hraje právě na tohle.

loutkář Cvak - 25.10.2023 01:35:31 #

Jsem taky něco napsal. K jiné hudbě z jiné vesnice. A taky jsem dorazil tak tak. Taky mě (a celý autobus) zastavili policajti. Na hodinu a půl. Na hranicích. Už tak jsme měli jednu hodinu a půl zpoždění... Bubeník: doporučuju Michaela Jeromea Moorea (Richard Thompson, Better Than Ezra), sledovat ho je taky něco! Nicméně na DCh se taky podívám :-) Nechám tvůj text do rána dýchat, svoje žvásty uložím pak ;-)

« další předchozí »