Diskuze

« další předchozí »

Antony - 25.10.2023 12:51:23 #

A co teprve Česká filharmonie. 128 sezón a ze zakládajících členů tam nehraje vůbec nikdo. Ani jeden, fakt, to je prostě škandál. Kdo disponuje právy na název kapely? Neměli by se přejmenovat?

Judith - 25.10.2023 12:02:44 #

Tak a teď jsem napnutá jak kšandy, jakou road movie s happy endem (doufám) přispěje loukář Cvak... Navíc mi sedí někde vzadu, že Pegas byl na Iamthemorning?  Chci doplnit, že pro mě byl hvězdou večera Chambers (a soudě dle potlesku při představování jsem nebyla jediná), ale neznamená to, že by se prosazoval na úkor spoluhráčů. Naopak, na jeho hře byla obdivuhodná kontrola, přítomná stejně jako plynulost - hodně, hodně, hodně dobrá kombinace, jakou málokdo vládne. Sílu úderů měl vyváženou tak dokonale, že uchem se všechny nástroje zdály vyrovnané, ale hmatem jsem cítila převládat kytaru (skrze ruku volně položenou na kabelce zavěšené přes rameno, podlaha nic moc nedělala). Prostě to posílal, kam bylo třeba, a ani o milimetr dál. Ta palička mu vylítla proto, že ji držel tak moc jemně, ne že by do toho bušil. Později se tedy s údery rozparádil, ale to už přidali na intenzitě všichni. A měl celou dobu úplně stabilní postoj (posez), vypadal jako žabák, co ani nemrkne, jen si vystřeleným jazykem každou chvíli přitáhne sváču. Na těchto zralých muzikantech mě asi nejvíc baví jejich soulad s nástrojem, pohybová úspornost, energetická efektivnost, výrazová procítěnost a samozřejmá lehkost bytí na pódiu. U Sterna jsem to vnímala podobně, ale zdálo se mi, že má přece jen trochu zastřenou lucerničku, působil docela vyčerpaně, i když spokojeně. Střídání spoluhráčů v tomhle jazzem načichlém hudebním světě je zajímavá věc. Umím si představit, že je na tom pro ně zajímavé nejen to, jak budou hrát ti druzí, ale i jak se v jedinečném spojení promění oni sami - každý kontakt z člověka vytahuje něco trochu jiného, to je znát kolikrát i v běžné komunikaci, natož při něčem intenzivnějším a hlubším. Připadá mi, že jazzmeni velmi ctí svobodnou podstatu tohoto poletování a vzájemného dotýkání, nic si neslibují, abych tak řekla... U rockerů jsou to kolikrát dramatické "rozvody" a nevraživost ještě po letech, když dojde k obměně sestavy, tam spolupráce mnohdy probíhá spíš stylem vyždímat a zahodit, i autorsky se přečasto po třech čtyřech albech prostě vyčerpají a dál to je už jen stín až karikatura sebe sama.

stargazer - 25.10.2023 05:22:54 #

Já byl na Sternovi 12. 5. 2008 v Lucerna Music Baru. Tenkrát na bicí hrál Dave Weckl a to byl taky zážitek. Na basu hrál Anthony Jackson, což je taky velké jméno. Ten strunný nástroj, na který hrála Leni Stern bude nejspíš n¨goni. Občas hostuje na jeho albech a hraje právě na tohle.

loutkář Cvak - 25.10.2023 01:35:31 #

Jsem taky něco napsal. K jiné hudbě z jiné vesnice. A taky jsem dorazil tak tak. Taky mě (a celý autobus) zastavili policajti. Na hodinu a půl. Na hranicích. Už tak jsme měli jednu hodinu a půl zpoždění... Bubeník: doporučuju Michaela Jeromea Moorea (Richard Thompson, Better Than Ezra), sledovat ho je taky něco! Nicméně na DCh se taky podívám :-) Nechám tvůj text do rána dýchat, svoje žvásty uložím pak ;-)

Judith - 25.10.2023 01:02:46 #

Mike Stern Band 24. 10. 2023 Metro Music Bar, Brno Na úvod stručně shrnu hlavní fakta ohledně dnešního večera: 1. Bylo to boží, ačkoli krátké - i objektivně, subjektivně ještě víc 2. Dennis Chambers vznikl zkřížením chobotnice s papiňákem, jinak ten člověk nedává smysl 3. Mike Stern je fajn, ale občas stínil výhled na Dennise Chamberse, což bylo nefajn 4. Dennis Chambers nevypadne z rytmu, ani když mu vypadne palička 5. Dennis Chambers se na mě podíval! Nějak jsem se zase ocitla pod pódiem, magnetismus asi... A pojďme do epické šíře. Metro Music Bar je brněnský klub, který navazuje na meziválečnou tradici jazzového podniku. Prostor je součástí paláce Alfa, vstupuje se z ulice (ne z pasáže). Jde o příjemné místo, v němž je vše podřízeno poslechu živé hudby s nějakou tou sklenkou v ruce. Trochu znepokojivé je jen důsledně černo červené ladění interiéru - úplně všude. Lze doporučit i přespolním, nádraží není daleko a návštěva po žádné stránce nezklame. Publikum bylo velmi pozorné (ani u stolů nebo u baru se nežvanilo, ale koukalo a poslouchalo) a živé, panovala vysloveně příjemná atmosféra. Četné potlesky a jiné projevy uznání v průběhu všech skladeb - zaznamenala jsem hromadné znalecké reakce i v pasážích, které mně osobně pozoruhodné nepřišly, spousta lidí zkrátka zjevně má Sterna v uchu a hudbě silně hoví. Za zmínku stojí, že věkový průměr v hledišti byl hluboko pod tím na jevišti, což je dle mého pro takto zasloužilé muzikanty velká pocta. Jazz se v tomto jeví dosti odlišně než rock... Pro ilustraci, jaká je síla hudby, popíšu své úvodní rozpoložení. Koncert začínal v půl deváté, do půl osmé učím, takže jsem neměla moc času se náležitě přeladit. Jelikož předpověď hlásila déšť, rozhodla jsem se od fakulty přeparkovat do centra a po cestě mě poprvé v životě zastavili policajti. Naštěstí chtěli jen doklady a dýchnout, nic jsem nespáchala, ale docela mě to jejich blikavé a zvučné najíždění vykolejilo. Na místo jsem dorazila v náladě "milá hudbo, ukaž, co umíš, jinak vážně nevím". Inu, ukázala. Mikea na turné doprovází jeho žena Leni, která hned na úvod zazpívala a zahrála na jakýsi zvláštní malý strunný nástroj s podlouhlým, vzadu vypouklým tělem. Pak už vzala do ruky kytaru, notně ohmatanou, a nepustila ji až do konce. Řekla bych, že ty nejefektnější melodické pasáže hrála právě ona, celkově byl její zvuk jasný a jiskřivý. Mike spíš prsty soustředěně brumlal ve středních výškách, občas si i on stoupnul za mikrofon. Doprovázela je ještě baskytara a saxofon. A bicí. Bože.  Dennis Chambers nastoupil v něčem, co by mohl docela dobře být kabátek od pyžama, a zprvu se zavřenýma očima působil, že snad i spí, jen ruce mu hrály. Už jen o jeho držení paliček by se dala napsat óda, a co za koncert provádějí jeho zápěstí při "obyčejném" úderu do činelu, stojí za samostatný notový zápis. Kdyby místo paličky dostal do ruky štětec, mohl by se obraz z fleku vystavovat v nevybranější galerii a možná by z něj nějaký hvězdopravec vyčetl i tajemství věčné krásy. Během večera dostával páru, v půlce už mu nadskakovala poklička a závěrečný spurt, kdy se všichni navzájem hecovali, kdo odpadne poslední, s přehledem kočíroval právě on. Neznám Sternovu tvorbu natolik, abych určila, co vlastně zaznělo - setlist snad později půjde dohledat. Hudba to byla v podstatě příjemná a pohodová, ale pod povrchem velmi plastická a barevná. Během pár minut mě vtáhla a byla jsem upřímně překvapená, když kapela ohlásila ještě jednu poslední (nepřidali nic, s omluvou, že velmi brzy vstávají). Hodiny ukazovaly 22:07, já jsem měla dojem, že od začátku uběhlo tak pětatřicet minut maximálně. Ve stejný večer vystupovali v Sono centru Winery Dogs, já svojí volby nelituju.

Jarda P - 19.10.2023 17:04:53 #

Luboše mám rád, jeho sólový debut považuji za jednu z nejlepších tuzemských desek 70. let. Naživo jsem ho viděl v době vydání alba Soukromá elegie, které mě ale ve srovnání s předchozími dvěma zklamalo, hlavně díky absenci Bohouše Zatloukala, který byl rovnocenným partnerem i skladatelsky. Koncert to byl tehdy solidní, i když mi tam ta výrazná kytara chyběla.

Judith - 19.10.2023 12:23:48 #

K Luboši Pospíšilovi pro jistotu upřesním, že zmíněné dvě hodiny se týkají čistého času vystoupení - koncert skončil v půl desáté. V plánu má termíny až do konce příštího roku, také spíš jednotlivá data s pauzami než souvislá šňůra. Hezký způsob, jak v 73 letech důstojně a s respektem k realitě dávat ze sebe to nejlepší. A mistrovství doprovodné kapely je míněno v ranku nájemných hráčů, kteří vědí, kde je jejich místo. Byli opravdu skvělí, dobře sehraní, slyšeli na sebe a doplňovali se. Přehled jejich působišť ukazuje jasně, jaké je tohle dnes živobytí.

Judith - 18.10.2023 23:26:31 #

Luboš Pospíšil a 5P, host Jan Hrubý Brno, Semilasso 18. 10. 2023 Luboši Pospíšilovi to stále zpívá, možná i díky tomu, že zase tolik nezpívá, asi tak by se daly shrnout dojmy z dvouhodinového komponovaného vystoupení, které definitivně posunula do kategorie "posezení u písničky" pětadvacetiminutová přestávka. Nakročeno tam bylo kromě rozvržení hlediště i samotnou dramaturgií, kdy na dvě Pospíšilem zpívané skladby připadala jedna až dvě v podání houslisty Jana Hrubého a/nebo členů doprovodné kapely, kteří zde představili své další projekty. Ke slyšení tak byla třeba i Variace na renesanční téma nebo Až si pro mě přijdou funebráci. Koncert začal krátce po sedmé hezky zostra Soukromou cestou do Nikam, kterou zpěv skoro nedoběhl - kapela do toho dala možná až trochu moc energie a Pospíšilův hlas byl zpočátku i kvůli haprujícímu ozvučení mezi nástroji zanořený až příliš. Během večera ale nabral na jistotě i síle a dá se říct, že neztratil takřka nic na své specifické kráse. Diváci si tak mohli vychutnat průřez tvorbou se zvláštním důrazem na písně z alba Tenhle vítr jsem měl rád, jehož vinylová reedice (údajně vůbec první od původního vydání, které tehdejší mocní po vyprodání odmítli dovydat) se dočkala slavnostního polití moravským vínem. Za zmínku stojí kapela, o níž oficiální materiály píší: Luboš Pospíšil koncertuje s obnovenou kapelou 5P, kterou dále tvoří kytarista Mirek Linhart (též Yo Yo band, Dr. Max) a o generaci mladší muzikanti: klávesista a kapelník Ondřej Fencl (též Schodiště, Hromosvod, V. Merta, J. Hrubý, V. Koubek, Marsyas...), bubeník Jakub Nývlt (Sto zvířat, Oskar Petr band), baskytarista Jakub Červinka (Sto zvířat, Jan Burian band) a perkusista Michal Hnátek (Divadlo Elf, Jan Hrubý a trio...). Ta zde měla přesně opačnou roli, než je tradiční "doprovodná" - byla kapelou podpůrnou a vedoucí. Nijak okatě, ale právě to nejlépe vypovídá o mistrovství muzikantů, na jejichž adresu zejména od Jana Hrubého padaly ageistické vtípky (baskytaristovi je sotva třicet). Pětice tvořila dokonale vytepané a spolehlivé současné osazení pro letitou perlu, která by bez něj zdaleka tolik nevynikla, ačkoli Luboš Pospíšil dělá i sólové koncerty. Jan Hrubý byl rovnocennou hvězdou večera, potlesk měl možná i silnější. Ten člověk působí dojmem úplnosti teprve s houslemi pod bradou, je s nástrojem dokonale propojený. Byl také nositelem jediného trička s nápisem, které jsem za celý večer zaregistrovala - měl na něm napsáno jednoduše "blues". Sál byl téměř vyprodaný, odhadem něco mezi třemi a čtyřmi stovkami diváků. Nejsilněji se mi jevila zastoupená generace kolem 60. narozenin, určitě mladší publikum než třeba na Jonu Andersonovi v Sono centru. Většinu tvořily páry, i díky několika čistě dámským partičkám byl poměr obou polovin lidstva takřka vyrovnaný, čímž se akce z kategorie hudby založené na elektrických kytarách výrazně vymykala. Zážitek? Ale jo, ačkoli vlnky šplouchaly maximálně o třetí palubu a žádná se nepřelila.

Pegas - 12.10.2023 21:18:09 #

Judith: Spíš je zajímavé, že u nás lidi na tyto koncerty nechodí. Ale je pravda, že se tu ani moc nepořádají a když už ano, tak propagace menších koncertů také moc není, pokud se o to někdo aktivně nezajímá, má málo šanci se o tom dovědět. TFK jsem poznal právě při vydání Unfold The Future a je také mojí nejoblíbenější deskou. Paradox Hotel se mi nejdříve moc nezdál, ale je také moje oblíbené. Na posledních několika albech se nějak nemám čeho chytit, novinku jsem tedy zatím sylšel jenom jednou nebo dvakrát, tu ještě prozkoumám. TFK byla vždy hlavně Stoltova kapela, ale mám z toho pocit, že od Waiting For A Miracle je Stolt obnovil hlavně proto, aby mohl ty svoje sólové věci vydávat pod hlavičkou kapely, což je z marketingového hlediska asi výhodnější. Jako kdyby to začalo s Manifesto Of An Alchemist, kterou vydal jako Roine Stolt's The Flower King se zvýrazněným The Flower King.

chimp.charlie - 12.10.2023 07:13:01 #

Brňáci mezi námi, včera měl u vás (v Kabinetu múz) hrát Kafka Band - byli jste na tom někdo? Mám a líbí se mi jejich alba "Das Schloss" a "Der Process" a docela by mě zajimalo, jak to vychází naživo.

« další předchozí »