Diskuze

« další předchozí »

loutkář Cvak - 01.09.2023 22:02:02 #

No, komunikace s publikem ... když jsem se naposledy někoho kdesi na internetu zeptal, jakou komunikaci si představuje – protože nekomunikace s publikem se v souvislosti s Calem zmiňuje dost často – dopadlo to tak, ať se přestanu povyšovat (není dobré říkat, že chodíte na koncerty kvůli hudbě a ne kvůli řečem o hudbě, vyjádřil jsem to příliš přímě). Lidé tím občas myslí i nějakou..., nevím jak to vyjádřit, ale engagement je to slovo. Někteří to zvládají, někteří ne, v té první skupině si představím třeba Bowieho (z toho co jsem viděl, moc toho není), ale nevidím důvod si stěžovat na to, že to někdo (ta druhá skupina lidí) nedělá, třeba se v té roli prostě necítí dobře, ne každý je přirozeně bavič. U Calea si teď přeju jen to, aby se stoprocentně soustředil na hudbu a nic kolem (vypětí sil je na něm znát). Cale asi trochu spadá do té kategorie "stejných proslovů a vtípků", třebaže to nejsou žádné dlouhé řeči. "Hello [název města], nice to see you!" říká při většině koncertů, občas trochu jinak ("Hello Brum, how ya doin'!"), k tomu občas (ale minimálně) "this song's called..", a na konec "see you again soon, good night". Dřív třeba trochu uvedl nějakou píseň, ale jen pár slovy, z posledních let si to nevybavuju. Když se na jednom koncertu toho zimního turné (Ženeva?) rozbil zesilovač, tak zatímco kytarista zápasil, Cale chvíli (možná minutu) komentoval jeho činnost. Při jednom koncertu vloni na něj někdo zakřičel "tell us a story John", načež se zamyslel, a po chvíli řekl: "no". Svým způsobem bych byl rád, kdyby tam nějaká komunikace (engagement) proběhla, ale prostě to k němu nepatří a vyřešeno. Lepší nic než nějaké hecování (o něco se snažila i předkapela v Helsinkách) nebo historky (typicky Laco Deczi) nebo jen nějaké nesmysly, aby se něco řeklo. Zase třeba u kapel typu Iron Maiden to bez nějakého hecování nejde (nebo to s nimi mám spojené). Když jsem byl před časem na Lubomyru Melnykovi, tak prokecal polovinu koncertu, u jeho druhu hudby je to obzvlášť rušivé (na druhou stranu chápu, že si musí občas odpočinout). V čem je naživo silný? No, to se asi pořád snažím zjistit, ne? Ale vážně, na to neodpovím, neumím, kdybych uměl, už bych to napsal. Gattolino to pod tou recenzí pár slovy napsal líp než bych kdy dokázal já :-) (Aby bylo jasno, na Caleových koncertech je spousta věcí špatně, a další spoustu bych si taky přál jinak, ale je třeba si užívat to, co je, nic jiného není.) Zážitku s Riverside rozumím.

Judith - 01.09.2023 20:13:12 #

Ještě si sem odložím jednu svou frustraci, když se vracíme k těm starším zážitkům - tehdy jsem to nezmínila, doufala jsem, že to vyšumí, ale nevyšumělo. Dost se mi v Katowicích zprotivil Mariusz Duda z Riverside. V létě jeli hodně velkých festivalů a nastoupili na publikum s ohromnou energií, ale podle mě to přepálili - tady to publikum rozhodně bylo schopné udržet pozornost déle než deset minut, nebylo potřeba ho neustále kontrolovat, jestli se baví, a hecovat, ať se baví víc. Co mi v jednu chvíli opravdu vadilo a asi je to pro mě obecně no-go: na něm bylo vidět, že si užívá, jak ty lidi ovládá. Brr. Tady ty vůdcovské momenty mě nějak bytostně odpuzují. Asi je to částečně moje osobní téma, pranic se mi nelíbí představa rozplynutí v davu, ztráty identity nebo jak to říct, tohle pro mě bylo dost nepříjemné. Navíc šlo o to, že se (opravdu dobrých pár minut) snažil lidi dirigovat, aby cosi zařvali šeptem. Šeptání je podle mě velice ošidná věc, strašně snadno zneužitelná, protože působí podprahově. Laciný efekt. Třikrát brr.

Judith - 01.09.2023 19:44:21 #

To zní skoro jako příslovečné Trautenberkovy nářky, že kyselo bylo moc kyselý a bramborák moc bramborovej... když si vzpomenu, jaký zážitek měl z pražského Caleova koncertu Gattolino (škoda, že tehdy nenapsal víc), řekla bych, že v tomhle případě problém asi nebude - jenom - na pódiu... Přijde mi, že tady ti profesní hodnotitelé někdy mají k umění dost spotřební přístup, snadno a vlastně rádi něčí "výkon" odmávnou jako moc tohle a málo tamto, aniž by to na sebe chvíli nechali působit.  Zaujala mě komunikace s publikem. Líbí se mi postřeh, že hudebník komunikuje hudbou, osobně mi velké mluvení na koncertech spíš vadí, vytrhuje mě z nálady, ale chápu, že je to věc, kterou mnozí v obecenstvu očekávají. Líbí se mi, když je znát, že muzikant reaguje na aktuální reálnou situaci, náladu, když to nejsou ty samé proslovy a vtípky na každé štaci. Ale to je dost náročné, hlavně u dlouhých šňůr a velkých vystoupení. Někdy může být nejlepší, když umělec přinese na pódium jakousi svoji vlastní bublinu a atmosféru a zůstane v ní, u toho je pro mě třeba taky zajímavé být.  Ty jsi těch koncertů zažil hodně, řekl bys, že má Cale v tomto nějaký svůj přístup? Občas je asi vidět, že to člověku ten den moc nesedlo, to je riziko předem plánovaných akcí - já taky vždycky trochu trnu, jestli budu mít zrovna daný den chuť na tuhle konkrétní hudbu (proto jsem nakonec zavrhla jet do Prahy na Swans). Ale když se daří, v čem je podle tebe Cale naživo silný?

loutkář Cvak - 01.09.2023 17:12:02 #

Ještě k tomu Caleovi, recenze moc nečtu, teď se ke mně dostala jedna z toho posledního koncertu. Autor v ní píše, že to celé bylo obrovské zklamání, že Cale nekomunikoval s publikem (je to hudebník, komunikuje hudbou), že Caleův hlas příliš připomíná hlas Davida Byrnea, ale postrádá jeho hypnotické běsnění a puls (nebo tak něco), že jeho hlas připomíná i Davida Bowieho, ale nemá jeho charisma, že koncert neměl žádné vrcholy, že všechny jeho texty jsou moc ponuré, že jeho písně sice nesou nějaké poselství, ale Caleovo skromné vystupování (tj. žádné divadlo à la Byrne?) vyvolá v publiku jen pokrčení ramen a zívání, že kdyby hrál písně Lou Reeda, udělá líp; že kdyby hrál každý den stejný setlist, udělá líp (brečí že nezahrál jeho oblíbenou píseň, kterou pár dnů předtím hrál); že za to asi může to vlhko a průvan a že by Cale udělal líp, kdyby zůstal doma v Kalifornii. (Pochválil dvě písně a projekce.) A vyšlo to v jedněch z tamních největších novin. Já jen aby tady byl i jiný pohled. Ale normální lidi si to užívali, sledoval jsem je... (Jinak mám negativní recenze raději než pozitivní, ale musí mít na čem stavět.)

Poki - 30.08.2023 13:04:28 #

Takových stalkerů, co přijdou na všechny koncerty, všechno zaplatí a koupí, ale nechtějí obtěžovat by chtěl každý muzikant milion :)

Judith - 29.08.2023 20:35:09 #

Zvláštní, co s člověkem hudba dělá, viď? Přijde mi to hrozně krásný, i ty rozpaky... "jak jsem se snažil nepotkat se svým idolem" je prostě špička! Akorát že neumíš psát už ti asi nikdo nezbaští, holt ses demaskoval... :-) Jsem v úžasu a děkuju, fakt.

loutkář Cvak - 29.08.2023 18:28:20 #

Další necestopis, nerecenze, nereportáž, nějaké řeči. John Cale v Evropě, letos potřetí. 16. 8. Coimbra / Praça da Canção (PT) 23. 8. Stroud / Subscription Rooms (UK) 24. 8. Manchester / Albert Hall (UK) 26. 8. Edinburgh / Festival Theatre (UK) 28. 8. Helsinki / Huvila (FI) ---- 1. Coimbra. Jestli se někomu v červnu nelíbilo, že JC hraje brzy odpoledne (Oslo) nebo hodně brzy odpoledne (Madrid), tady má odpověď: 0:30 až asi 1:40, Praça da Canção (Písňové náměstí?), Coimbra, Portugalsko. Takže to vlastně nebylo 16. srpna, ale 17. ráno. Headlineři musí hrát na konec, ale vlastně mi vůbec nepřišlo, že by bylo nějak pozdě (cestou zpátky do hotelu byly narvané hospody, po třetí ráno, pracovní den, nebo nějaký svátek?). První ročník Luna Festu (většinou jsou to první ročníky). Festival potrvá ještě čtyři další noci, zahrají mj. Buzzcocks, A Certain Ratio, Gang of Four, The Only Ones, (The Damned a Devo vypadli), tolik z větších hvězd (podle těchto jmen se dá odhadnout, co jsou zač ostatní, méně známé kapely). Mně stačí jeden den. Celé se to odehrává na břehu řeky Mondego, která je neuvěřitelně čistá a plná ryb, břeh je prašný (vzpomínka na Liverpool před šesti lety, břeh řeky/kanálu a prach cítím ještě dnes, tady to ale bylo v pohodě), nemožnost ukrýt se před sluncem ospravedlňuje pozdní začátek (díky za vítr). Jako první hrají DSM IV (od 19:00, asi 3/4 hodiny), celkem nová kapela z Anglie, která má původ v jakési gothabilly/psychobilly (Wikipedie) skupině z přelomu tisíciletí. Čtveřice samply (elektronika, syntezátory), baskytara, kytara, zpěv, bez živých bicích. 2. The Speedways (20:15-21:00) jsou z Londýna, jakási pop-punková čtveřice (dvě kytary), mají za sebou pár alb, při sestavování techniky hrají kousek Rumble od Linka Wraye, jinak nic zajímavého, spíš dost nuda. 3. Robert Görl & DAF (začal deset minut před plánem, 21:20-22:25) je tupý elektronický industriál z Německa, na scéně od nepaměti, baví mě víc než ten pop punk (možná cokoliv by bylo lepší?), poslední písničku měl o Hitlerovi, Musolinim a komunismu (dál moje němčina nesahá). 4. The Undertones (23-0) jsou legenda ze Severního Irska, aktivní od 70. let (sestava se asi dost zásadně liší), lepší než The Speedways, ale ne moc. Sice punk, ale zní to jako milostné písně (nic proti). Jeden barman říkal, že prý každý koho potkal přijel na: 5. John Cale & Band (takhle prezentováno na plakátech, nejen tady, ale i dál, což je super), a publikum skutečně narůstalo. John Cale je z Kalifornie a zahrál jedenáct písní, celkem hodinu deset, hodně rockový set, tři písně na kytaru (což nebývá zvykem, letos hrál většinou jednu), ale i ty klávesové byly rockovější. Skvělá nálada, chvílemi (Barracuda) samý úsměv na kytaristu. Barracudu hrál naživo potřetí, poprvé bylo poprvé, podruhé z toho kytarista udělal komedii (vytleskával publikum, což v tomhle případě nefungovalo), potřetí to bylo dokonalé. Na kytaru Cable Hogue, Helen of Troy, Pablo Picasso, žádné zkracování únavou, místy naopak pěkná improvizace. Na klávesy Jumbo, Night Crawling, Rosegarden (pár znuděných obličejů), Guts (uvědomuju si, že i když bych Guts naživo nejraději už nikdy neslyšel, vlastně mě to baví), Out Your Window, I'm Waiting for the Man (na setlistu místo přeškrtnuté a při zvukovce zkoušené Hatred), Barracuda, Villa Albani (z té pak bez zastavení kapely přešel ke kytaře: Pablo Picasso). Bavím se s pár lidmi, sleduju jak se snaží dostat z pódia setlist (někdo dostal i kus textu Helen of Troy, chápu to snažení míň a míň, ale že prý při koncertech nefotí a chtějí nějaký suvenýr, je to lepší volba), zdravím se s kapelou, a za doprovodu nahrávky Roadrunner od The Modern Lovers opouštím festival (to je příjemná změna, mezi kapelama většinou střídali Dead Kennedys a Green Day). (Jo, s tou zvukovkou, ráno jsem šel snídat, cestou jsem slyšel někoho zvučit, aniž bych plánoval se tam zdržovat, byla to Caleova kapela, spíš zapojování a ladění než zvučení, po chvíli přišel i Cale, takže hodinku jsem poslouchal zvukovku … a ze snídaně byl oběd.) Pokud jde o historii Calea v Portugalsku, poprvé tu podle dostupných informací vystupoval v roce 1988 a dosud tu odehrál kolem dvou desítek koncertů, včetně šestizastávkového turné po malých městech v roce 2011. (Mezihra. Jestli se někomu v červnu nelíbilo, že JC hraje nejdřív v Barceloně, pak v Oslu, a pak v Madridu, tady má odpověď: 16. 8. Portugalsko, 19. 8. New York, 23. 8. Anglie. Brooklyn je příliš z ruky, koncert vynechávám, logisticky to lze provést, ale za jakou cenu. Ať si jede kapela sama. Po delší době první koncert v Americe, pro mnohé to bylo vůbec poprvé, včetně Caleova čtyřletého vnuka. Před koncertem – ještě bez publika – vznikla fotka, na níž Theo táhne dědu na jeviště a zvídavě pokukuje po jeho pracovním prostředí. Moje nová nejoblíbenější fotka. V publiku pár hvězdých tváří, včetně Deerfrance, Joan as Police Woman a Larryho Slomana! Plnohodnotný, nefestivalový set (takže asi o dvacet minut delší, ale nejde jen o čas), žádná zásadní překvapení (i když při zvukovce hrál píseň z nové desky, kterou naživo nikdy nehrál, a nejspíš nebude). Bylo tam asi 7000 lidí, na JC těžko uvěřitelné, kolik jich zůstalo do konce nevím, bylo to zadarmo). A dál stručněji, 2. Stroud. Vyprodáno. Vloni to byl Whitley Bay, letos v únoru Bexhill, teď Stroud jako další město, o kterém nikdo nikdy neslyšel. Dá se tam (nepohodlně) dostat z Londýna. Nedaleko velšských hranic, mezi Bristolem a Gloucesterem. 23. 8., Subscription Rooms, Stroud. Pět písní z Mercy. Helen of Troy s dlouhou improvizovanou dohrou. Oproti New Yorku několik změn, ale nijak zásadních. Překvapivá změna: Nord Stage 4. To je poprvé, co ho sleduju, že nehraje na Kurzweil. Zdá se, že ten rozdíl i slyším. Setlist: Jumbo in tha Modernworld, Night Crawling, Moonstruck, Hanky Panky Nohow, Rosegarden Funeral of Sores, Guts, Helen of Troy, Cable Hogue, Out Your Window, Mercy, Noise of You, Wasteland, Barracuda, Villa Albani. Menší nepříjemnost: Stroud je příliš malý pro nás pro oba. Naproti přes ulici jde JC s manažerkou, odvracím pohled a dělám že nevidím, rychle pryč. Brr. Děsivá zkušenost. Jeho místo je na jevišti, moje v hledišti, její za scénou. Tyhle světy by se neměly potkávat. I když to tak není, tohle hodně zavání stalkingem, z jejich strany to tak může vypadat, tím spíš že chvíli předtím jsem prošel kolem jejich autobusu (zaparkovaném před obchodem s hudbou a prostě v jedné ze dvou ulic v centru, co mám dělat). Nikdy víc. 3. Manchester. Manchester! Splněný sen. Konečně jsem viděl Calea v Manchesteru! Když tady měl hrát posledně (2016), pořádal to organizátor notoricky známého festivalu All Tomorrow's Parties, takže bylo předem jasné, že to zruší. Stalo se. Teď: 24. 8. 2023, Albert Hall, někdejší metodistický kostel (začátek minulého století), v 90. letech noční klub (noční klub v Manchesteru, ta představa!), posledních deset let koncertní sál. Nádherné místo. Osvětlené píšťaly varhan* nad pódiem. Odrazy kapely ve stropních oknech. Pódium spíš ve výšce balkonu než podlahy (přeháním, ale ne moc), ale něco ze čtvrté řady vidím (tu jsem si vybral … volné sezení, ale na balkon nesmím, i když byl za stejnou cenu), naopak z některých míst balkonu lidé vidí (díky projekcím, které zbytek těl zastiňují, tedy nic pod plátnem není vidět) jen hlavy ve vzduchu = kapela byla překřtěna na: The Floating Heads (to není moje myšlenka). Setlist oproti Stroudu nepatrně proměněný, Ghost Story místo Hanky Panky Nohow, Cable Hogue vypadla (fakt! nevěřte internetu), přídavek Heartbreak Hotel. Takže Cale na kytaru jen v Helen of Troy, ale nevadí, vůbec. Kytarista musel asi v půlce vyměnit Stratocastera za Telecastera, vždycky na něm vypadá tak trochu směšně! Jinak většina nástrojů je z půjčovny, vlastní asi ztratili někde nad Atlantikem. Předskokan Conchúr White hraje vlastní písně, mj. z desky připravované na příští rok, k tomu zahrál taky jednu od Townese Van Zandta. Jen akustická kytara a zpěv. Možná má šanci stát se novým Edem Sheeranem nebo tak něco, smutná představa. Ve Stroudu a Edinburghu to bylo bez předkapely. * Nevyužitý potenciál! Škoda že Cale koncert neotevřel hrou na ty varhany, jednou jsem něco takového zažil… 4. Edinburgh. Vloni v říjnu tady Cale hrál v The Queen's Hall, divadle pro 900 lidí. Festival Theatre má o tisíc sedadel víc, přehled o celém sále jsem neměl, ale bylo tam hodně volných míst. Stále pět písní z Mercy, k tomu Paris 1919 (titulní píseň z padesátiletého alba), tu často nehraje, zažil jsem jen párkrát, ve srovnání se zbytkem setu mi přišla taková obyčejná. Do Not Go Gentle Into That Good Night v aténské verzi (viz o pár měsíců dříve), ale zdařilejší. Barracuda s delším závěrem. Helen of Troy a Cable Hogue na kytaru. Wasteland vynechán. Heartbreak Hotel přídavek. Lepší koncert než v Manchesteru, (ať už díky zvuku a sedadlům, ale určitě hlavně kvůli hudbě). A pozor! Nástroje dorazily, takže Cale má zpátky Kurzweil PC3K8 i kytaru, a žádné Telecastery v dohledu. (O nástrojích jsem psal už v červnu.) 5. Helsinki. Přilétám do deště, a to jsem doufal, že zimu nechám v Británii. Jaké tady v tuhle roční dobu má být počasí? Helsinki jsem zažil před lety při čekání na trajekt do Tallinnu, několik nočních hodin. To je dávno… Teď je 28. 8. 2023, Huvila, Helsinki. Park na břehu fjordu (?), koncert ve velkém stanu, kam foukal vítr a byla strašná kosa. Sedmičlenná předkapela Knife Girl, zpěvačka mluví o vlivu, jaký na ni Cale měl (když teď předskakuje zahraniční hvězdě, mluví na nás anglicky), ale nijak zvlášť mě jejich hudba nebaví. Cale: z nové desky jen tři písně, jinak oproti předchozím koncertům přibyly Hedda Gabler a Half Past France. Koncert nepatrně kratší, končí před desátou večer, asi policejní hodina. Těžko psát něco dalšího, těch koncertů je moc, příliš bych se opakoval (nebo to prostě neumím), ale každý si užívám jak jen to jde, baví mě to, o nic víc nejde. Trochu špatný výhled na pódium, ale co na tom záleží. Hudbu slyším. Cale má stále neuvěřitelně silný hlas (atd. atd.), nebo – jak někdo nedávno napsal na Twitteru – „Cale není skvělý na svůj věk, Cale prostě je skvělý“ (tak nějak). Takže už jen celý setlist: Jumbo in tha Modernworld, Night Crawling, Ghost Story, Rosegarden Funeral of Sores, Guts, Helen of Troy, Cable Hogue, Out Your Window, Mercy, Hedda Gabler, Half Past France, Hanky Panky Nohow, Barracuda, Villa Albani (přídavek). Domů odlétám ze slunečných Helsinek. Menší nepříjemnost č. 2: Cale stojí pár metrů za mnou ve frontě na bezpečnostní kontrolu. Pak ho vidím ještě několikrát. Nějak nevím, kam se ukrýt, kapela je roztroušená po celém letišti. Jako by chodili pořád dokola. Nikdy víc. Cale a Finsko má oproti Portugalsku mnohem chudší historii, poprvé tady zahrál v roce 2006, původně plánovaný jeden koncert, ale když na jednom festivalu nedaleko zrušili své vystoupení Coheed & Cambria, pořadatel zavolal Caleovi, který ještě nestihl odjet na další koncert do Švédska, a Cale na poslední chvíli přijal. Další koncert měl proběhnout v květnu 2012, ale většinu turné tehdy zrušili, včetně helsinské zastávky. Aktuální koncert byl tedy teprve třetím. Kapela samozřejmě Dustin na kytaru (samply, elektronika), Joey na baskytaru, Alex bicí a modulární syntezátor (Alex má na YouTube kanál, kde sdílí videa ze svého studia, občas i s hosty, zajímavá záležitost). Bubeníkem jsem si nebyl ještě asi týden před koncerty jistý, Alex totiž dlouhodobě hraje i s Annou Calvi, jejíž koncerty kdesi v Evropě se částečně kryly s Caleovými. Trochu jsem čekal návrat Deantoniho Parkse, ale nestalo se. (A Michael Jerome má ve stejné době turné po USA s jinou kapelou, ale očekávat jeho návrat ke Caleovi by mě ani nenapadlo). Věřili byste, že měl Cale za posledních dvacet let jen tři stálé bubeníky? A kytarista právě dovršil 18. rok spolupráce. A basák 12. A to se dřív členové kapely střídali i během turné, několikrát do roka, jak se zrovna Cale s někým pohádal nebo popral, nebo příliš mnoho drog… Ale ještě k tomu Alexovi: dal přednost Caleovi, ale stihl i jeden koncert s Annou kdesi v Německu, ve dni volna mezi dvěma koncerty JC v Británii, jinde ho prý nahradil jiný Alex. A ještě jednou k tomu Alexovi, možná už jsem to zmínil v březnu nebo červnu, Cale ho při každém koncertu představuje jiným jménem (Bernie, Ray), ve Stroudu ho představil jako „The Drummer“, a pozor … v Edinburghu a Helsinkách jako „Alex“! Nuda… Další koncerty Cale naplánované (oznámené) nemá, tak uvidíme, jestli uvidíme. Něco jsem zaslechl, ale nepředbíhejme, uvidíme… Kdyby měly být Helsinki tím posledním, bylo to dost dobré rozloučení. Co víc chtít. Co víc říct.

Judith - 24.08.2023 22:54:57 #

Beata Hlavenková Zámek Kuřim Šlo o sólový koncert, jen ona u kláves, velkou část devadesátiminutového programu tvořily skladby z aktuální desky Žijutě (2021), ovšem v komornějším aranžmá bez dalších nástrojů a samplů; zpěv byl místy prohnaný přes nějakou krabičku. Vlahý večer pod širým nebem měl příjemnou atmosféru, většina vystoupení se ale odehrála ještě za světla, což mi přišlo trochu škoda, reflektory a mašinka na mlhu měly větší efekt ve tmě. Ne úplně dobrý byl zvuk, který se na nádvoří divně tříštil, a když jsem si našla místo, kde to bylo lepší, slyšela jsem zase ozvěnu. Dalším mínusem bylo osazenstvo - dohromady tak pětadvacet lidí včetně pár dětí, které hudba evidentně nebrala, což celkem rušilo. Hlavenková nastoupila s elánem a grácií učitelky klavíru, která jde dělat Krásu, i kdyby se Horáček s Pažoutem v poslední lavici stavěli na hlavu. Asi třikrát děkovala za pozvání a působila opravdu spokojeně, že je ráda na vzduchu a hraje lidem. Pozoruhodná povaha. Každou skladbu krátce uvedla, učila nás slova, abychom mohli zpívat s ní (byla fakt vytrvalá), občas jsme dostali pokyn představit si kytarové sólo nebo bicí... jednou si rozmyslela, co chce hrát, a po pár tónech začala jinou skladbu, setlist že nemá, nedělá... Dost zvláštní koncert, ale ta poezie a její blond aura večer opravdu nějak utáhly. Zhudebňuje často básníky, třeba Reynka (Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí...), Borkovce, i její texty mají něco do sebe. Nakonec spokojenost, zážitek se přes všechny nástrahy dostavil.

Judith - 13.08.2023 13:19:28 #

Jon Anderson v Sono centru - video průřez večerem

Judith - 10.08.2023 01:42:24 #

Jon Anderson & Paul Green Rock Academy Sono centrum, Brno Bylo to báječné, hned bych šla znovu. Po příchodu do sálu jsem ale měla chuť otočit se na podpatku. Dorazila jsem uprostřed předprogramu, který obstarávala samotná Paul Green Rock Academy bez Jona a který sestával (jako ostatně i část hlavního programu) z cover verzí. Nějaká dívenka se tam právě snažila o The Great Gig in the Sky... působilo to na mě jako soutěž talentů nebo školní besídka. Dojem školní besídky nevymizel ani později, ale změnila jsem na to mládí poměrně dost náhled. Mladí byli všichni v doprovodné skupině strašně, některým bych nehádala víc než čtrnáct, ale pravda bude asi o pár let dál. Bylo jich dohromady snad pětadvacet, nechtěla bych tohle hejno nahánět s večerkou. Hodně se na pódiu střídali, někteří vyměnili i víc nástrojů. Ty byly kromě kláves všechny zdvojené, kytar bylo v jednu chvíli na pódiu snad pět. O sóla se poctivě dělili - věřím, že spíš proto, aby měl každý svých pár vteřin slávy, než že by to jinak nezvládli.  Zajímavé bylo, jak různorodá to byla podívaná. Jon se později přiznal, že si pořád nemůže zapamatovat, jak se kdo jmenuje, i když je s nimi na cestě už šest týdnů (na časový údaj si vzpomínal též docela těžce, vůbec jeho proslovy mezi skladbami dávaly hádat, že se duševně pohybuje v jiných dimenzích, než je všední sdílená realita), během večera se ale postupně ukazovala osobitost jednotlivých mladých hudebníků. Vizuálně by zapadli na Woodstock a vlastně to hezky dokreslilo atmosféru večera. Holka s lenonkami a vlasy pod zadek. Barevné saténové košile a náramky. Sošná blondýnka v kožených kalhotách, když zpívala Kashmir, stačilo přimhouřit oči a člověk viděl Planta. (Později hrála ještě s jednou kolegyní na akustickou kytaru Mood For a Day). Kluk v kožichu na holém těle, který dělal Eminema - Lose Yourself (Anderson k tomu hrál na kytaru, říkal, že tuhle skladbu miluje při řízení auta a hodně nahlas). Vzorované minišaty. Holka s modrými vlasy a netopýřím výstřihem. Kluk, který jako by vypadl ze Star Treku... Krásné bylo sledovat, jak jsou všichni nadšení, pozpěvovali si i ti, kteří před sebou neměli zrovna mikrofon, během Owner Of a Lonely Heart v jednu chvíli všichni vyskočili do vzduchu a pak se tomu chichotali, vlnili se do rytmu, když začala nová skladba, jako by říkali Je, to je ta moje, tu chci slyšet! Bylo to nakažlivé a podle toho, co jsem vyslechla po koncertu, publikum mladistvé zaujetí ocenilo, někteří patrně cítili i jistou pýchu, že "jejich" hudbu takto prožívá mladá generace.  Sál byl zcela zaplněný a publikum působilo jinak než na akcích, které jsem zatím zažila - skoro žádná trička (všehovšudy jsem viděla tři, Misplaced Childhood, Slade a Toto), spíš už člověk potkal rybářskou vestu, věkový průměr dobře 65 a téměř samí muži. Hodně se tleskalo, aplaus vestoje měl Anderson už při nástupu, skoro se nevytahovaly telefony a moc se nechodilo k baru, většina lidí se o přestávce vůbec nezvedla. Nálada ale byla živá, všichni působili vyloženě šťastně, chlapík přede mnou vypadal, že se radostí rozskočí, na závěrečnou Roundabout to v uličce pořádně rozbalil. Pokud to vypadá, že líčím setkání prarodičů s vnoučaty, která předvádějí, co umí, je to svým způsobem pravda. Byla to velká "rodinná oslava" a nadšení v některých případech převyšovalo dovednost. Bylo tam tělo na tělo a hrozně vydýchaný vzduch, lidská blízkost se vším všudy, nějak to ale nevadilo. Bylo to zároveň nadzemsky krásné, už jen sborový zpěv v úvodní Yours Is No Disgrace. Uvědomila jsem si velice silně, jak je hudba Yes radostná a svěží, dalo by se říct věčně mladá. Zlom pro mě nastal s druhou I've Seen All Good People, ta mě dostala a pak už bylo všechno dobré. Andersonův hlas zraje velice pěkně a mistr si možná nepamatuje, co dělal včera, ale skladby má pod kůží dokonale. Obdivovala jsem jeho frázování, například během Vangelisovské State Of Independence, která je v tomto ohledu dost náročná. U skladeb z Close To The Edge (zazněly všechny) už tak přesný nebyl, ale v tu chvíli mi to nepřišlo. Při poslechu originálu doma uznávám, že působivost je ještě někde jinde, ale jsem ráda, že jsem zažila obojí. On sám byl zejména během I Get Up, I Get Down viditelně pohnutý. Z dalších skladeb bych jmenovala ještě například Leave It, kterou publikum vřele přijalo, nebo celým sálem hromadně odzpívanou Starship Trooper. Hlavní program trval dobré dvě hodiny. Jsem dost otevřená personálním změnám v kapelách, většina velkých odchodů, které pro část fanoušků znamenají konec starých dobrých časů, mi nijak nevadí. Klidně budu obdivovat vodu za to, že je mokrá, a čmeláka pro jeho žluté pruhy. Na každém si zkrátka umím najít něco dobrého a osobitého. Yes jsou jediná výjimka - na Jonu Davidsonovi nevidím vůbec nic a koncert s ním za mikrofonem mě v nejmenším neláká. Jsem ráda, že jsem zažila Jona Andersona.

« další předchozí »