Diskuze

« další předchozí »

jiří schwarz - 16.10.2024 02:00:35 #

Mohylo, je to tak. V momentě, kdy jsem to psal ani strejda Google nevěděl nic. Takže chyběl basák, kterého Bryan zastoupil. Pegasi, neznám přesně limitace tvýho hudebního vkusu, ale mě celoživotně uspokojuje album Reckless z r. 1984. Myslím si, zcela oprávněně vrchol jeho hudební slávy. Nejsou tam sice ty rádiové pomalejší songy pro děvčata, ale esence jeho přímočarého rocku. Asi bych první sáhl po něm.

Pegas - 15.10.2024 19:54:50 #

Teď mi došlo, že jak je Adams známý, tak znám jenom pár písniček z našich rádií a víc ani ťuk, Neslyšel jsem žádnou desku ani koncert, tak mám o jeho tvorbě asi zkrelenou představu.

Mohyla - 15.10.2024 15:40:29 #

Jirka, pozrel som strýka Googla  našiel toto: >> odkaz Na obrázkoch je Bryan s basou, v komente 3 členná kapela! Aj vklipe!  >> odkaz

jiří schwarz - 15.10.2024 00:57:43 #

Bryan Adams – 13. 10. 2024, Winning Arena Brno Proč mám rád Bryana Adamse. To je jednoduché, jako je i jeho hudba. Nekomplikovaný mainstreamový melodický rock, přirozený, bez jakýchkoli manýr, a nad tím ten jeho hlas, který mě vždycky trochu fascinoval. Čistý, jakkoli dokáže pěkně rockově přitlačit. Je v těch rockových polohách hezky chraplavý, někteří mu říkali kanadský dřevorubec, mně ten termín ale neseděl. Vždy mám takový ten pocit blaha, euforizující, sotva ho zaslechnu. Taková ta jasnost toho témbru. Není jich takových pro mě mnoho, napadne mě Mercury, jehož tvorbu ale jsem nikdy moc nemusel (důvody sem nepatří), zčásti to mám mám tak i s Eltonem, toho mám naopak rád dost, taky trochu Dennis DeYoung ze Styx, či Jon Anderson. V té pro mě hrůze 80tek byl pro mě Adams takovou pozitivní novou tváří, bez těch dobových zvukových hloupostí a manýr – americké mainstreamové kapely byly víc učesané. LP a pak CD Reckless jsem zakoupil, jak byly na světě. Nikdy jsem pak jeho tvorbu nijak zvlášť nesledoval, ale vždycky, když se ozval z rádia, přišla dobrá nálada. Předtím jsem na něm nikdy nebyl, na pražský koncert ani ne před rokem beznadějně vyprodáno, ale kupodivu pár dní před tím brněnským (v rámci turné So Happy It Hurts) ještě bylo pár pěkných lístků k sezení, tak jsme vyrazili. Bylo to už jeho celkem 11. vystoupení v ČR. Trochu s obavami (kde zaparkovat, když kolem kometí arény není parking), ale hlavně jsem si byl vědom, že úspěch jeho věcí je založený na tom krásném témbru a obával jsem se, jak to po 40 letech od vydání Reckless dá. Dal, báječně. Ten hlas zestárl jen mírně a pro mě hodně přijatelně, ta mladistvá svěžest zůstala. Zvuková rocková přímočarost také. Ani koncertně své kousky nenatahoval. Dal jich celkem 30 (na webu je setlist - >> odkaz Nastoupil na pódium skoro o 15 min. pozdě (to už dnes není obvyklé). V následujících 2,5 hod. programu samozřejmě zazněly i největší hity. Instrumentálních sól bylo pramálo, jakož i míst, kdy by vás nadzvedla nějaká mimořádná souhra kapely či nějaká muzikantská vymazlenější lahůdka. Jen všechno šlapalo zdánlivě (proč zdánlivě v předposledním odstavci) jako hodinky. Z LP Reckless byly asi 4 kousky. Po pár věcech vybíral i z alb tohoto milénia. Bez instrumentálních manýr, rock prokládaný pár pomalejšími hitovkami, co mají rády holky, ale asi nejen ty. Věnoval i okénko s jakousi směskou z repertoáru Tiny Turner, se kterou údajně kdysi zpíval. Zazpíval (pro mě nezcela přesvědčivě) When the Night Comes od Joe Cockera (i toho jsem v brněnské hale také asi 20 let zpátky viděl – tehdy se jmenovala myslím Rondo, ale je stále stejná – chápu Brňáky, že staví novou). V projevu Adams přirozený, vřelý, komunikativní, skvělý kontakt s publikem. Když po téměř 2 hod. vystoupení zahrála kapela Summer Of ´69, myslel jsem, že je show u konce. Ale ono ne. Kapela spolu dala ještě další 2 věci, pak po obrovském potlesku odešla. K mému překvapení pak dál přidával Bryan sám, jen s akustickou kytarou, celkem nakonec 3 další písničky, závěr patřil All For Love, známé ze společného provedení Bryana z Rodem Stewartem a Stingem. Zajímavé, jen na okraj, nezaznělo jediné klasické blues, což je u rockerů poměrně neobvyklé. Na jediné velké obrazovce přes celé pódium se střídavě promítaly přednatočené filmy, zčásti grafika (sic! Bryan má asi vztah k výtvarnu, hodně fotografoval), a zčásti prostřihy na Bryana a kapelu. Celé to promítání začalo kabrioletem, vedle řidiče Bryana seděla fešná žena – později vysvětlil, že to byla jeho maminka, které děkoval za podporu, když se vykašlal na školu a šel si za svými rockovými sny. Nafukovací replika toho kabrioletu (s názvem tour a Bryanovým jménem) pak poletovala a reflektory svítila nad hlavami stojících diváků na ploše na začátku a na konci představení. Kvůli něčemu podobnému jsem, pravda, na koncert nešel, ale budiž, byla tam ta konotace s mátí. Tak ten létající kabriolet beru jako připomínku, že je Kanada taky v severní Americe.   Lehce matoucí pro mě je, koho jsem to vlastně viděl. Seděli jsme bez kukátka až na vzdálenější tribuně. Jak jsem se včera až po koncertě dočetl, celé turné jede již rok se stálou kapelou (Bryan + hráči na ld-g, bg, kb a ds). Jenže oni byli i s Bryanem jen 4!. Při představování kapely jsem v tom aplausu jména nepochytil. Jen jsem stále neúspěšně řešil, co tam kdo a na co hraje. To, že jeden skutečně chyběl, jsem zjistil až doma. Klávesák Gary Breit i bicák Mickey Currey tam byli nepochybně, ale ten 4.? Hádám, že to byl odvěký Adamsův kytarista Keith Scott (no, nějak se mu podobal), který možná odehrál baskytaru, a jen asi ve 2 skladbách dal kytarová sóla. Druhá možnost je, že baskytaru odehrál Bryan – pár let ji skutečně v minulosti hrál. Ale dal bych skoro krk, že aspoň místy držel 6strunný elektrický nástroj. Nicméně basová linka byla slyšet dobře a rytmika šlapala na výbornou. Nevím, nakolik ta absence jednoho člověka‚ patrně basáka Norma Fishera, mohla ovlivnit ten koncert (třeba prozaický důvod pro minimum sól? – ale kapela hádám je moc nedává asi ani v plném počtu). Myslím, že to publikum moc neřešilo a prostě se bavilo, nálada v publiku byla naprosto skvělá. Summa summarum: vůbec nelituju najetých kilometrů z Prahy do Brna a zpět. Výborná rocková show, zábava, Bryan v 64 letech ve formě. (À propos: překvapuje mě, že na RB není profil Bryana Adamse.)

Pegas - 13.10.2024 18:36:56 #

Wardrunu moc neznám, jenom vím, že existuje a že je zřejmě dost populární a vystupuje i u nás. Myslím, že v listopadu bude ve Fóru Karlín, ale lístky jsou dost drahé na to, abych to šel zkusit. Tohle je verze Helvegen, kteoru jsem myslel >> odkaz Aurora je skvělá zpěvačka, škoda, že v jiném žánru než bych chtěl. Já o ní nijak v médiích neslýchám/nečtu, ale hraje i u nás a nejsou to úplně malé koncerty a je o ně zájem, to mě překvapilo. Lili Refrain zní z desky úplně jinak, skladby jsou i kratší kratší, protože je nemusí postupně startovat. A taky takové jemnější a čistší. Hrála asi hlavně z poslední desky Mana a skoro lituji, že jsem si ji tam nekoupil a nenechal podepsat, ale nejsem si jistý, jestli jsem ji tam na pultu viděl. Pro porovnání: Travellers studio >> odkaz live >> odkaz Mami Wata studio >> odkaz live Praha  >> odkaz live oficiální nahrávka >> odkaz Tady ještě jedna přímo z toho pražského koncertu, ale zvuk tam byl horší, než z toho záznamu. A bubny byly jak výstřely z kanónu. >> odkaz A Kalandra z Prahy. musel jsem stát kousek vpravu od toho, kdo to točil to první video, je tam vidět ten sloup na pódiu, další pak pokračují místností. Slow Motion >> odkaz A od jiného autora, má tam videí víc, ale zvuk je špatný, jak začnou hlasitější bicí, tak se to utlumí. Bardaginn >> odkaz

Judith - 13.10.2024 14:11:46 #

Kalandra mě nějak nechytli, Lili Refrain zní zajímavě, zkusím. Překvapuješ s Wardrunou :-) Díky za pěkný report.

Pegas - 13.10.2024 13:30:59 #

Kalandra Lili Refrain   9.10.2024 Praha (Underdogs’)   Během necelých dvou let jsem měl možnost vidět norskou skupinu Kalandra naživo už potřetí a s rozhodnutím jet na koncert jsem ani chvilku neváhal. A klidně bych si to hned i zopakoval. Jejich hudba mě zaujala hned na při prvním seznámení v Paláci Akropolis v roli předkapely Leprous vloni v březnu a hned jsem si musel pořídit jejich debutové CD The Line, které mě naprosto dostalo. Následující prosincový koncert v Kasárnách Karlín byl tedy jasná volba. To už jsem měl naposloucháno a věděl jsem, na co jedu. Kapela měla také víc prostoru, o který se musela dělit s A. A. Williams v rámci společného turné. A nyní tedy konečně jejich zasloužené první vlastní turné po třinácti letech působení… tak je v Praze šoupli do sklepa.   Smíchovský klub Underdogs’ je zcela specifický prostor. Měl jsem z toho pocit vybydleného objektu vyžadujícího rekonstrukci, působilo to jako narychlo uplácané provizorium, než jako fungující klub. Pro jistotu není ani nijak označen, možná aby na sebe nepoutal pozornost. Pokud jde o místnost, kde se koncert odehrál, ta byla potemnělá, tak jsem si ji moc neprohlédnul, velikostí odpovídala počtu lidí, které koncert přitáhnul a bez žádné tlačenice. Pódium bylo poněkud stísněné a ještě na něm překážel podpěrný sloup. Určitě bych si dovedl koncert představit na hezčím místě. Nutno podotknout, že v klubu bylo docela teplo, něco tam občas zapáchalo a klimatizace se tam zřejmě nenachází, nedovedu si představit na stejném místě koncert v létě. Občas se mezi písněmi ozýval hluk z navazujícího baru, naštěstí to jinak nerušilo.   Po hudební stránce jsem byl s vystoupením Kalandry naprosto spokojený a náramně jsem si tu nádhernou muziku užil. Hráli hodinu a půl a bohužel to strašně rychle uteklo. Pokud bych měl všechny tři koncerty porovnat, každý byl pro mě něčím jiný, ale pro všechny byl společný opravdu silný zážitek. Tentokrát byl o něco horší zvuk, ale nic tragického, což bylo možná hlavně tím, že Kalandra není hlasitá rocková kapela, ale v těch tvrdších momentech se trochu vytrácely detaily. Naživo jsou proti deskám výraznější bicí, ale nepřehlušovaly zbytek, spíš to odhalilo, jak velkou roli v kapele bubeník Oskar má. Tohle mě zaujalo už minule a jeho hra se mi dost líbí. Oba kytaristi občas pomohly s doprovodnými vokály, Florian střídal akustickou a elektrickou kytaru, na kterou hrál i smyčcem, Jogeir se držel elektrické. Baskytara se nekoná a klávesy zůstaly většinu času opuštěné, jenom asi dvakrát se u nich vystřídal Jogeir a Katrine. Nejsilnějším prvkem je určitě zpěvačka Katrine, která zní neskutečně i naživo a nepřestává mě udivovat. Většinou zpívá v angličtině, několik písniček v norštině a obojí mi zní báječně (přestože norsky nerozumím ani slovo). Je to ale práce celé čtveřice, co si zaslouží ocenit, hodně staví na atmosféře až tajemnu, vstřebávají prvky folku, popu, rocku do líbivé originální a neotřele melodické krásy. Jejich pódiová prezentace je také velice sympatická, žádná velkolepá show, jenom pár světel a hudba na prvním místě, přesto strhující. Stál jsem kousek před pódiem, Floriana a Katrine jsem měl téměř na dosah ruky, Oskara přímo před sebou trochu v pozadí, Jogeir byl na druhém konci pódia trochu mimo moji pozornost a částečně za tím sloupem. Komplexní aranže si samozřejmě vyžadují i využití samplů, což není na škodu a přispívá to k atmosféře původních studiových verzí, stále však převažuje živé hraní.   Asi je jasné, že jsem z Kalandry na deskách i naživo nadšený, k jejich hudbě se často vracím a nepřestává mě bavit a okouzlovat. Ostatně nespokojen asi nebyl nikdo z přítomných a všechny písničky byly vřele přijímány. Krátce před koncertem mi přišlo čerstvé druhé album A Frame Of Mind (vyšlo 13. září), které je stejnou parádou jako debut The Line. V podstatě mi bylo jedno, jak poskládají playlist, protože bylo jasné, že mě to bude bavit. Odehráli téměř kompletní první desku (kromě dvou písniček z jedenácti) a polovinu (pět položek) z novinky včetně I Am, Are You Ready?, The State Of The World a Bardaginn, které byly postupně představované už před vydáním desky, takže řádně zažité a oblíbené. Epický Bardaginn posloužil jako velkolepý závěr koncertu. Ale nemluvil bych o přídavku, kapela se sice předtím přišla uklonit, ale z pódia neodešla a rovnou spustila tuhle pecku. A ono je to lepší, stejně jsou ty přídavky jenom takové divadýlko, ale neříkám, že bych nebyl rád, kdyby se i po odchodu ještě vrátili (a asi mnozí ještě doufali). Z mimoalbových skladeb zařadili instrumentálku, při které si Katrine odpočinula a Jogeir hrál na kozí roh, jestli se tomu tak správně říká (v originálu bukkehorn) a nechyběla coververze Helvegen, kterou se hodně dostali do povědomí. Ta je původně od seskupení seskupení Wardruna, ale od Kalandry se mi líbí víc (nicméně v podání Wardruna a především naživo se zpěvačkou Aurorou určitě také doporučuji).   Nevím, jestli potom kapela přišla mezi fanoušky. Protože koncert končil před jedenáctou, musel jsem vyrazit na cestu. Sice jsem si chtěl nechat podepsat CD, ale nechtěl jsem riskovat, že nestihnu vlak. Z minula mám podepsaný debut a EP, tak mě to tak nemrzelo.   Nemůžu nezmínit také předskokanku Lili Refrain. Ta přijela z Itálie, podle toho, co říkala, tak u nás nehrála poprvé, ale pro mě to bylo neznámé jméno. Její kratší vystoupení nebylo nezajímavé a spojení s Kalandrou bylo určitě lepší volba než minule A. A. Williams a Lys Morke. Na pódiu byla osamocená, ale i tak nabídla bohatou hudbu, kterou tvoří pomocí loopů. Vše vytváří naživo, žádné samply nebo počítač. V jedné pauze to i stručně a vtipně vysvětlila a předvedla, o co jde. Vždycky vytvořila nějaký rytmus na velkém bubnu a potom vrstvila nějaký syntezátor, kytaru, hlas, případně tamburínu, zvonek nebo rolničky. Skladby se mi zdály docela dlouhé, což je dané tím, že začátek vždycky chvíli trvá, než to tam navrství. První skladba byla taková pomalá a až moc natahovaná (pozn. ve skutečnosti to jsou dvě propojené skladby), další už byly chytlavější a rytmičtější. Celkově pro mě zajímavá zkušenost, působilo to magicky až hypnoticky, takové neelektronická ezo techno rock šamanská alternativa :-). Jenom tomu škodil trochu přehulený zvuk, určitě si ji chci poslechnout z desky. Zatím jsem slyšel jen něco málo a stejné skladby naživo a z desky vyznívají dost odlišně. Naživo byl buben mnohem silnější, to jsem vnímal i tělem a zvuk se sléval až některé zvuky nebylo slyšet. Přesto fajn vystoupení a už tady byla znát spokojenost na obou stranách. Nevím, jestli převažovali návštěvníci, kteří Lili Refrain už znali, nebo zda natolik zaujala. Ani bych se nedivil druhé možnosti. S lepším nazvučením by to bylo určitě ještě lepší, jsem rád, že jsem ji mohl slyšet.   Kalandra Katrine Stenbekk – zpěv Jogeir Daae Maeland – kytara Florian Döderlein Winter – kytara Oskar Johnsen Rydh - bicí   Playlist: 1. The Waiting Game 2. Slow Motion 3. Naive 4. I Am 5. Virkelighetens Etterklang 6. Bukkehorn jam 7. Borders 8. Segla 9. Wonderland 10. Ensom 11. Are You Ready? 12. It Gets Easier 13. The State of the World 14. Helvegen (Wardruna cover) 15. Brave New World ----- 16. Bardaginn   Lili Refrain Playlist: 1. Ichor 2. Sangoma 3. Mami Wata 4. Terra 2.0 5. Travellers

loutkář Cvak - 23.09.2024 07:44:56 #

Nic jsem psát neplánoval, ale Pan pořadatel Lábus si poklonu zaslouží, takže pár slov k Magor 80, Archa+ Praha, 21. 9. 2024 Vladimír Drápal byl v posledních týdnech všude, rozhovory v rádiích, televizích, časopisech. Ne bez důvodu: pořádá velkolepý koncert k nedožitým osmdesátinám Ivana Martina Jirouse (23. září 1944 – 9. listopadu 2011), na němž vystoupili hvězdy českého undergroundu, ty, které přežily, moc jich není, někteří úplně naposledy. Zahajují v půl šesté Hally Belly, náhradníci za Bílé světlo (tak jsem se těšil!), které tak moc zkoušelo, až ho zastínil covid. Po nich je na malém sále připravený Karel Vepřek, představující písně ze svého nového CD (výborného!), Písně ze dvora krále Magora, z převážné části obsahující zhudebněné básně Ivana Martina Jirouse, sem skvěle zapadne. Doprovází Tomáš Vtípil (housle, trubka, hluky), který přijel až z Brna (což nevím kde je, ale asi hodně daleko, jinak by to nezmiňovali). CD křtí Jiří Chmel. V sedm začíná na hlavním pódiu číst Jirousovu poezii básník Petr Hruška, jeho poezie se tak liší od jeho veřejného obrazu! Po něm tamtéž někdejší písničkář Vlastimil Třešňák, dnes už dávno nevystupující, se dvěma saxofonisty, sám hrající na velký buben, odehrál asi desetiminutové cosi podle Ladislava Klímy (Vskoč mi v prdel buditeli), po něm Dáša Vokatá, jednu píseň pro Jirouse sama, pak s manželem Oldřichem Kaiserem, pak ještě s Miroslavem Skalickým, ale já už spěchám do malého sálu, kde ve čtvrt na devět začíná Vratislav Brabenec a Pal-Post Unit, které vidím asi počtvrté, pokaždé s jiným programem a pokaždé v jiné sestavě, tentokrát básníka (dnes vzal do ruky i saxofon, byť jen na chvíli) a Jana Komárka (baskytara) doprovázejí Miroslav Motlík (kytara), asi Mélusine de Pas (viola da gamba, hlas) a ..., fakt nevím kdo, na tahací harmoniku (Brabenec začíná s představováním u Komárka, kterého každý zná, a dál už se nedostane, Komárek pak bez mikrofonu křičí, představuje zbylé hudebníky, ale když jste metr a dál, nic neslyšíte). Tuhle kapelu běžně vídám před publikem o dvaceti třiceti lidech, teď se jich do malého sálu Archy+ snažily protlačit stovky a stovky. Nikdo nic neviděl, ale bylo to jedinečné! Lubor Maťa s Františkem Stárkem křtí novou Brabencovu sbírku básní S pěnou u huby (Brabenec měl vystoupit i na Maťově festivalu Zelený tulipán o týden dřív, kvůli počasí byl zrušen). A pak už rokenrol na velkém sále. Umělá hmota v čele s Milanem „Dino“ Vopálkou, ne nadarmo označovaným za „českého Iggy Popa“, po nich již v létě zmiňovaný Svatopluk s Rostislavem Tvrdíkem v čele, hrající písně S. Karáska, a nakonec PPU Egon Bondy Tour 2024, tedy kapela složená z předrevolučních členů & spolupracovníků The Plastic People of the Universe. Do programu oproti jaru/létu zařadili píseň Eliášův oheň na text nedávno zemřelého Františka Pánka. Konec asi v půl druhé. Pak asi pět hodin chození po Praze, čekání na první ranní vlak. Bezchybně zorganizovaný večer odpoledne noc, prý poslední toho druhu (nové vedení Archy podobným akcím pro staré není nakloněno) (a tenhle underground vymírá). Kromě hudby projekce filmů Jana Ságla, výstavy fotek a povídání Františka Stárka a možná i něco víc: já jsem stihl jen hudbu, na nic jiného nebyl čas. Průměrný věk vystupujících je asi 120 let, a to nebýt Brabencovy gambistky a Svatoplukovy bubenice, vyleze to tak na 140. Moc příležitostí už tedy nebude, ale jestli se přeci jen ještě někdy bude něco podobného konat, nebudu tam chybět. Na tohle nezapomenu. Povedlo se!

loutkář Cvak - 13.09.2024 12:58:26 #

To se třeba dozvíš časem v příslušném vlákně :-)

Judith - 13.09.2024 10:37:45 #

Pěkné čtení! Já ti to onehdy prorokovala, možná jen v duchu, že se nasmějeme, až budeš za X let za nezničitelným Calem vlát po světě s jazykem na vestě... Divadlo vypadá hezky. Projekce skutečně tvoří významnou část vystoupení, vím, že už jsi Abigail Portner nejednou vyzdvihoval.  P.S.: Taky jsem houby turista. Nejvíc mě zajímá, jakou knihu že jsi to ulovil :-)

« další předchozí »