Diskuze

« další předchozí »

loutkář Cvak - 03.06.2023 12:52:21 #

O tom vím. Uvidím, jak mi to bude vycházet. Rád bych.

zdenek2512 - 03.06.2023 12:42:44 #

Na Jarboe jsem nebyl, nevěděl jsem, že tady koncertuje. V listopadu mají být v Paláci Akropolis Henry Now, původní obsazení bez Dagmar Krause a Lindsay Cooper.

Judith - 03.06.2023 12:31:45 #

loutkář Cvak: člověk vedle tebe prostě hledal optimální vzdálenost, vypadá to !

loutkář Cvak - 03.06.2023 11:39:38 #

Jarboe měla vloni turné s P. Emersonem Williamsem a Jozefem van Wissemem, hráli i v Praze a ještě někde v ČR. Tam jsi nebyl? Tedy se Swans to nemá moc společného... Gira byl taky nedávno v Praze s Kristofem Hahnem (bez Swans).

zdenek2512 - 03.06.2023 11:28:16 #

loutkář Cvak, Swans měli hrát v prvním covidovým roce v Arše, ale koncert by zrušen. Potom Gira vydal pod hlavičkou Swans komorní akustické album. V červnu má vyjít nový album. Ty koncerty co jsem na nich byl, byly každý jiný, první dva ještě s Jarboe. Kdyby byl koncert jel bych. Judith: jestli chceš zkusit Swans, tak Burning World, nebo Children Of God ty ostatní budou pro začátek dost nestravitelný.

loutkář Cvak - 03.06.2023 11:16:53 #

zdenek2512: Tohle bylo na festivalu, ale hráli přes hodinu a půl. Nemám s čím srovnávat. Člověk vedle mě si asi dvacet minut zacpával uši, pak to vzdal a utekl (a to měl tričko Swans!).

Judith - 03.06.2023 10:57:43 #

Swans musím zkusit, pročetla jsem recenze a album, které dostane třikrát plný počet a třikrát nulu... jsem zvědavá, kam se zařadím. Industrial a noise mě většinou baví - i když cíleně takovou hudbu nevyhledávám, pokud se namane, je to dost často trefa, třeba Einstürzende Neubauten jsem kdysi měla vyloženě ráda. A vůbec, dobré překvapení po ránu! Teď můj elaborát - bude to dloouhý, sleduju celé turné a je pro mě zajímavé i všechno to kolem, takže nepůjde jen o jedno vystoupení. Ne Obliviscaris, Persefone, The Omnific - Futurum, Praha 1/6 Ne Obliviscaris jsou extrémní progresivní metalisté z Austrálie a živé hraní milují. Tohle turné je první od roku 2019 a vychází jim skvěle, Praha byla jednou z posledních zastávek a všude po Evropě měli plno, ne-li vyprodáno. V mezičase dali dohromady nové album, ale osobně se kvůli tomu, jak byla Austrálie během covidu přísná k cestovatelům, jako kapela sešli až teď - kytarista žije ve Francii, baskytarista je z Itálie a všichni spolu byli naposledy právě na tom předešlém turné, takže na letišti v Helsinkách (pro ty z Melbourne 22 hodin letu) proběhlo velké vítání a pak tři dny v pronajaté zkušebně. Tam si nejen poprvé společně sjeli velkou část akutální desky, ale taky se sehrávali s novým bubeníkem a navíc i se záskokem za jednoho z jejich zpěváků, který má zdravotní problémy. Zaskakující James Dorton je člověk, který se živí řevem a chrčením. Kdysi už jim jednou pomohl a teď měl týden na to, aby se rozmyslel, naučil se celý set a zařídil si výlet z USA. Kromě své domovské skupiny Black Crown Initiate je veden jako vokalista u čtyř dalších uskupení (zřejmě umí chrčet hodně dobře) a dělá například i hlasové efekty do počítačových her. Stejně jako většina ostatních pilně sdílí momentky z turné na sociálních sítích, hodně na mě zapůsobilo třeba to, že si ve Švýcarsku (Solothurn) byl zaplavat v řece - ta voda teče z Alp a stejně jako 22 hodin v letadle, tohle by mě spolehlivě zabilo. Celkově musím uznat, že metalisti nejsou z cukru. Jezdí všechny tři kapely jedním patrovým busem s připojeným přívěsem, sami si tahají bedny, sami si všechno zařizují (manažerem je jeden z nich), ubytování si platí, jen když mají na turné volný den, jinak spí v autobusu. Sami si třeba i perou ve veřejné prádelně a navzájem si pomáhají s úpravami zevnějšku (skoro všichni nosí vyholenou část hlavy), žádné barber shopy a hotelové služby. Na každé štaci se snaží co nejvíc poznat město, houslista Tim Charles si třeba na Slavíně fotil hroby Dvořáka, Smetany a Suka, dával to na IG i s ukázkami jejich hudby, vzpomněl si, že od Suka jednu skladbu kdysi hrál. Zároveň nemají problém dát si na ulici ve Španělsku basket - žádný stres, že by si někdo mohl třeba poranit prsty. Všude se setkávají s fanoušky, navzájem si chodí na koncertě poslechnout ty ostatní (a to i po patnácti společných večerech - pány z Persefone jsem v Praze viděla v publiku snad všechny), kluci z The Omnific si dokonce osobně obhospodařují svuj prodej triček a cédéček, prostě velká vášeň a celé živobytí na kolečkách. Moc nechápu, jak se jim to může aspoň trochu vyplatit, protože hrají obvykle menší kluby (NeO se stylově pohybují v meziprostoru, pro fanoušky porgresivního metalu jsou prý často moc extrémní, pro jiné zase moc melodičtí nebo "moc" něco jiného) a v Praze stál lístek jenom 550,- korun. Klub Futurum je na pohled trochu pochmurné místo, ale řešený je skvěle a bylo to jako vlézt do sklípku z toho dusna venku, no zahřáli jsme se. The Omnific jako předkapela měli půlhodinový set, Persefone pak 50 minut. NeO hráli rovných 100 minut, takže dohromady pořádná porce hudby a se dvěma přestavbami (i když třeba bicí měly obě předkapely společné) večer, který začal o půl osmé a končil až před půl dvanáctou. Vše začínalo přesně na minutu, časový plán byl známý předem a visel i na dveřích, dalo se na něj spolehnout. Obě předkapely hrály průřez celou svou tvorbou a ukázaly se v reprezentativní podobě - například Matt Fackrell z The Omnific střídal i během takto krátkého setu tři různé baskytary. The Omnific toho vzhledem k covidu a svému mládí zatím živě tolik nenajezdili (už před covidem dělali někomu předkapelu, ale jen po Austrálii) a tady se k turné přidali až ve druhé polovině, ve Skandinávii a UK večery otevírali Asymmetric Universe, což je též velmi zajímavé trio, tentokrát z Itálie. Vytahovat na světlo pozoruhodné nováčky se NeO opravdu daří. The Omnific si předtím, než se k turné připojili, zařídili v Londýně koncert jako headlineři (předkapelu jim dělali izraelští Walkways) a poté, co se odpojí (NeO budou na závěr svého evropského pobytu hrát na festivalu v Gdaňsku), ještě mají vlastní vystoupení v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Izraeli. O tom, jak jednotlivé kapely na pódiu působily, už jsem psala níže v rámci prvních dojmů. O otevíracího setu jsem byla prostě šťastná a spokojená, klidně bych poslouchala dál. Andorští Persefone mě z desek moc nebavili, hlavně aktuální Metanoia je pro mě celkem o ničem, ty starší jsou zajímavější, ale nic, co by mě opravdu vtáhlo. Moc je tedy neznám, ale měla jsem dojem, že hráli skladby trochu jinak, rozhodně rychleji, než co si z alb pamatuju. Měli tam hodně svých fanoušků, na tričkách se jejich logo objevovalo často. Kromě toho jsem zahlédla trička Haken, Mastodon, Paradise Lost, a hodně takových, kde jsem se vůbec nechytala, někdy jsem z té rozdrásané grafiky ani nebyla schopná název kapely vyluštit. U Persefone jsem stála asi v půlce sálu a zkraje mi připadalo divné, proč si lidi nechávají poměrně velkorysé vzájemné rozestupy - brzy mi to došlo, aby měli prostor na mlácení hlavou! To bylo působivé. V půlce setu bubeník protrhnul snare drum, takže nastala improvizační vsuvka, než to vyřešili. Ne Obliviscaris měli set postavený na aktuálním albu, vynechali vlastně jen dvě kratší věci, a kromě toho hráli něco z každého ze tří předešlých alb. Sto minut, to je v jejich podání osm skladeb (včetně přídavku). Dvoudílná Misericorde byla prostě úchvatná, ale to už jsem toho měla plné kecky a poslouchala jsem zpozdálí. Celkově mi tenhle zážitek zvýšil toleranci vůči různým způsobům přijímaní hudby, jak jsem tam tak bloumala kolem (spousta výklenků, pohovky, stolečky, schůdky, sloupky, bar...), viděla jsem, kolik lidí si prostě volí takovou vzdálenost a angažovanost, jak zrovna potřebují, a že je to vlastně v pohodě. Já jsem si v jednu chvíli říkala, že klidně půjdu i pryč, že se nechám překvapit, kam mě to potáhne - no rozběhla jsem se zpátky do sálu. Pro mě je tenhle metal o nakládání s energií, agresí, emocemi, o nějakém (dost propracovaném) strukturování a stupňování prožitků. Tak jsem si nakonec zkusila uprostřed vší té vřavy, kde byl každý vlastně ponořený do sebe, prostě do toho řevu dát aktuální emoce včetně jistého rozčarování, jak nic nevydržím, nepatřím sem atd., a mělo to něco do sebe. Celkově ten zvuk v prostoru - koncert nebyl zas tak nahlas, ráno už mi pískalo v uších jenom maličko. Půlku decibelů obstaralo publikum, krásně se to tam všechno linulo a připadá mi to ve výsledku jako energičtější a ráznější protipól takového toho kavárenského šumu, když je kavárna dost velká a plná, aby všechny šepoty a polohlasy vytvořily dohromady něco nového a jedinečného. Ne Obliviscaris hráli dřív dvakrát i v Brně (vždycky v jiné šňůře než Prahu, s časovým odstupem) a taky na Slovensku, třeba bude ještě příležitost, abych je viděla i s jejich vlastním druhým zpěvákem. Teď na podzim budou mít turné po USA. Ve stavu, v jakém po nucené covidové pauze jako kapela byli, se to celé mohlo zvrtnout všelijak, ještě se záskokem - oni celkově nemají nikdy nic jednoduché - a Evropa proběhla nejlíp, jak to vůbec šlo, nové album skvěle ožilo, poslední dny už byli všichni v totálním rauši, na jednom videu jsem třeba viděla, jak Tim Charles zezadu objal baskytaristu během jednoho pekelně složitého partu a dal mu pusu za ucho... Jsou to magoři. Mám je dost ráda.

zdenek2512 - 03.06.2023 05:12:19 #

loutkář Cvak: zdravím, který koncert Swans máš na mysli? Byl jsem na nich čtyřikrát, třikrát v Praze (1995, 1997, 2017) a jednou v Brně (2013), nejhlasitější byl asi ten v Brně a nejlepší ten KD Eden a divadle Archa. Všechny čtyři pro mě nezapomenutelné.

loutkář Cvak - 03.06.2023 01:56:54 #

(Můj) první den na Primavera Sound. Neplánovaný, prostě jsem přijel příliš brzy a Barcelona mě zrovna nechytá. Pro aktivování vstupenky je třeba nainstalovat dvě aplikace a pro negramota jako já asi půl hodiny volného času. Nemám rád festivaly, přišlo to z nějaké ... náhody, nudy, nehody ... přinucen okolnostmi. Ale co jsem to za rockového fanouška? Depeche Mode i Bad Religion jsem vynechal... Je to rock? Víc než většina. (A kdo ví, co za rockovou kapelu tu ještě hraje!) Viděl jsem: Beth Orton jen druhá přibližně polovina, znám ji ze dřív (trochu), Wikipedie říká folktronica, asi jo. Sparks zahráli několik (tři? nemám je naposlouchané) písně z nové desky (včetně té titulní), Ron bavil a tancoval, Russell skákal a zpíval, a bylo to fajn. Asi jejich standardní show. Swans jako zkouška kvality paliček, ušních bubínků a zdiva. Poprvé v životě, nějak jsme se míjeli, a nakonec úplnou náhodou. Síla některé hudby je v tichu, jiné v hlasitosti. Přetáhli o dvacet minut, stačil by půlhodinový koncert, ale vydržel bych čtyři hodiny (nepotřebovat v budoucnu uši). Na tenhle koncert nezapomenu. Kendrick Lamar (nestíhám od začátku, ani do konce) z nějakých dvou set metrů jen na třetinu ucha (a setinu oka). Netuším, co bylo ze záznamu a co naživo, na pódiu se nezdálo být moc lidí (kromě křoví). Zvukově samozřejmě neposlouchatelné a ... na rockovém fóru bych měl držet hubu, ale v tomhle člověku něco je. Christine and the Queens moc nevnímám. Francouzská zpěvačka, v posledních letech se o ní píše. Špatná není. Pop. Občas rock. Místy hodně rock. Prostě žádná popová princezna. Nějak mi připomíná Jehnny Beth, aniž bych kteroukoliv z nich znal. Dá-li Vueling, České dráhy, moje auto a Eurowings, příští týden budu moct porovnat (další náhoda). Christine and the Queens je kulisa, píšu tohle a chystám se odejít. Asi si to nezaslouží. Jdu ven, Yvese Tumora vynechám. Jindy (nebo nikdy). (Nic jsem psát nechtěl, nějak to přišlo... Neměl jsem už na začátku říct "nečtěte to"?) Třeba se v tomhle vlákně něco hne! Budu tu i zítra, asi nebude co říct, ale kdo ví... Zítra (jakože dneska) má narozeniny Dustin Boyer, taky tu zahraje...

Judith - 02.06.2023 08:53:42 #

První dojmy z tří hodin - s pauzami čtyř - metalové smršti: všechny tři kapely jsou živě lepší než z nahrávek. The Omnific nekompromisně důrazní a jejich bubeník je neskutečný šoumen. Zkraje tam bylo míň lidí, takže jsem byla úplně vpředu, bicí jsem slyšela akusticky ze tří metrů. Persefone energičtí, hodně se ječelo a skandovalo, nikdy bych nevěřila, že pár stovek lidí vygeneruje takové decibely. Bavili mě hodně, akorát jsem tím pádem byla vyřvaná a utahaná ještě než začalo to hlavní. Ne Obliviscaris, hodně intenzivní. Maximum rychlosti, emocí, komplexnosti, jsou úžasní. Tohle bylo vážnější, pro mě napůl obřadný a napůl intimní zážitek... akorát mi k němu stačilo dvacet minut a už jsem cítila, že se odpojuju, že už tam vlastně nejsem (na to mi stačí hodina ve společnosti, takže vlastně super výkon). Vymotala jsem se z chumlu a zbytek večera se tak různě plácala kolem, ve Futuru je spousta zákoutí a slyšet bylo dobře všude, na konec jsem se ještě vrátila na parket, ale před přídavkem jsem odešla, pro mě je vrchol Graal a líbila se mi představa, že to pro mě nekončí. Takže vlastně paráda, a bývalo by mi stačilo míň. Jo: nejvoňavější lidí a nejčistší toalety, co jsem kdy na koncertě zažila. Píšu z mobilu, překlepy a automatické opravy nechávám pro obveselení.

« další předchozí »