Diskuze

« další předchozí »

Pegas - 13.10.2024 13:30:59 #

Kalandra Lili Refrain   9.10.2024 Praha (Underdogs’)   Během necelých dvou let jsem měl možnost vidět norskou skupinu Kalandra naživo už potřetí a s rozhodnutím jet na koncert jsem ani chvilku neváhal. A klidně bych si to hned i zopakoval. Jejich hudba mě zaujala hned na při prvním seznámení v Paláci Akropolis v roli předkapely Leprous vloni v březnu a hned jsem si musel pořídit jejich debutové CD The Line, které mě naprosto dostalo. Následující prosincový koncert v Kasárnách Karlín byl tedy jasná volba. To už jsem měl naposloucháno a věděl jsem, na co jedu. Kapela měla také víc prostoru, o který se musela dělit s A. A. Williams v rámci společného turné. A nyní tedy konečně jejich zasloužené první vlastní turné po třinácti letech působení… tak je v Praze šoupli do sklepa.   Smíchovský klub Underdogs’ je zcela specifický prostor. Měl jsem z toho pocit vybydleného objektu vyžadujícího rekonstrukci, působilo to jako narychlo uplácané provizorium, než jako fungující klub. Pro jistotu není ani nijak označen, možná aby na sebe nepoutal pozornost. Pokud jde o místnost, kde se koncert odehrál, ta byla potemnělá, tak jsem si ji moc neprohlédnul, velikostí odpovídala počtu lidí, které koncert přitáhnul a bez žádné tlačenice. Pódium bylo poněkud stísněné a ještě na něm překážel podpěrný sloup. Určitě bych si dovedl koncert představit na hezčím místě. Nutno podotknout, že v klubu bylo docela teplo, něco tam občas zapáchalo a klimatizace se tam zřejmě nenachází, nedovedu si představit na stejném místě koncert v létě. Občas se mezi písněmi ozýval hluk z navazujícího baru, naštěstí to jinak nerušilo.   Po hudební stránce jsem byl s vystoupením Kalandry naprosto spokojený a náramně jsem si tu nádhernou muziku užil. Hráli hodinu a půl a bohužel to strašně rychle uteklo. Pokud bych měl všechny tři koncerty porovnat, každý byl pro mě něčím jiný, ale pro všechny byl společný opravdu silný zážitek. Tentokrát byl o něco horší zvuk, ale nic tragického, což bylo možná hlavně tím, že Kalandra není hlasitá rocková kapela, ale v těch tvrdších momentech se trochu vytrácely detaily. Naživo jsou proti deskám výraznější bicí, ale nepřehlušovaly zbytek, spíš to odhalilo, jak velkou roli v kapele bubeník Oskar má. Tohle mě zaujalo už minule a jeho hra se mi dost líbí. Oba kytaristi občas pomohly s doprovodnými vokály, Florian střídal akustickou a elektrickou kytaru, na kterou hrál i smyčcem, Jogeir se držel elektrické. Baskytara se nekoná a klávesy zůstaly většinu času opuštěné, jenom asi dvakrát se u nich vystřídal Jogeir a Katrine. Nejsilnějším prvkem je určitě zpěvačka Katrine, která zní neskutečně i naživo a nepřestává mě udivovat. Většinou zpívá v angličtině, několik písniček v norštině a obojí mi zní báječně (přestože norsky nerozumím ani slovo). Je to ale práce celé čtveřice, co si zaslouží ocenit, hodně staví na atmosféře až tajemnu, vstřebávají prvky folku, popu, rocku do líbivé originální a neotřele melodické krásy. Jejich pódiová prezentace je také velice sympatická, žádná velkolepá show, jenom pár světel a hudba na prvním místě, přesto strhující. Stál jsem kousek před pódiem, Floriana a Katrine jsem měl téměř na dosah ruky, Oskara přímo před sebou trochu v pozadí, Jogeir byl na druhém konci pódia trochu mimo moji pozornost a částečně za tím sloupem. Komplexní aranže si samozřejmě vyžadují i využití samplů, což není na škodu a přispívá to k atmosféře původních studiových verzí, stále však převažuje živé hraní.   Asi je jasné, že jsem z Kalandry na deskách i naživo nadšený, k jejich hudbě se často vracím a nepřestává mě bavit a okouzlovat. Ostatně nespokojen asi nebyl nikdo z přítomných a všechny písničky byly vřele přijímány. Krátce před koncertem mi přišlo čerstvé druhé album A Frame Of Mind (vyšlo 13. září), které je stejnou parádou jako debut The Line. V podstatě mi bylo jedno, jak poskládají playlist, protože bylo jasné, že mě to bude bavit. Odehráli téměř kompletní první desku (kromě dvou písniček z jedenácti) a polovinu (pět položek) z novinky včetně I Am, Are You Ready?, The State Of The World a Bardaginn, které byly postupně představované už před vydáním desky, takže řádně zažité a oblíbené. Epický Bardaginn posloužil jako velkolepý závěr koncertu. Ale nemluvil bych o přídavku, kapela se sice předtím přišla uklonit, ale z pódia neodešla a rovnou spustila tuhle pecku. A ono je to lepší, stejně jsou ty přídavky jenom takové divadýlko, ale neříkám, že bych nebyl rád, kdyby se i po odchodu ještě vrátili (a asi mnozí ještě doufali). Z mimoalbových skladeb zařadili instrumentálku, při které si Katrine odpočinula a Jogeir hrál na kozí roh, jestli se tomu tak správně říká (v originálu bukkehorn) a nechyběla coververze Helvegen, kterou se hodně dostali do povědomí. Ta je původně od seskupení seskupení Wardruna, ale od Kalandry se mi líbí víc (nicméně v podání Wardruna a především naživo se zpěvačkou Aurorou určitě také doporučuji).   Nevím, jestli potom kapela přišla mezi fanoušky. Protože koncert končil před jedenáctou, musel jsem vyrazit na cestu. Sice jsem si chtěl nechat podepsat CD, ale nechtěl jsem riskovat, že nestihnu vlak. Z minula mám podepsaný debut a EP, tak mě to tak nemrzelo.   Nemůžu nezmínit také předskokanku Lili Refrain. Ta přijela z Itálie, podle toho, co říkala, tak u nás nehrála poprvé, ale pro mě to bylo neznámé jméno. Její kratší vystoupení nebylo nezajímavé a spojení s Kalandrou bylo určitě lepší volba než minule A. A. Williams a Lys Morke. Na pódiu byla osamocená, ale i tak nabídla bohatou hudbu, kterou tvoří pomocí loopů. Vše vytváří naživo, žádné samply nebo počítač. V jedné pauze to i stručně a vtipně vysvětlila a předvedla, o co jde. Vždycky vytvořila nějaký rytmus na velkém bubnu a potom vrstvila nějaký syntezátor, kytaru, hlas, případně tamburínu, zvonek nebo rolničky. Skladby se mi zdály docela dlouhé, což je dané tím, že začátek vždycky chvíli trvá, než to tam navrství. První skladba byla taková pomalá a až moc natahovaná (pozn. ve skutečnosti to jsou dvě propojené skladby), další už byly chytlavější a rytmičtější. Celkově pro mě zajímavá zkušenost, působilo to magicky až hypnoticky, takové neelektronická ezo techno rock šamanská alternativa :-). Jenom tomu škodil trochu přehulený zvuk, určitě si ji chci poslechnout z desky. Zatím jsem slyšel jen něco málo a stejné skladby naživo a z desky vyznívají dost odlišně. Naživo byl buben mnohem silnější, to jsem vnímal i tělem a zvuk se sléval až některé zvuky nebylo slyšet. Přesto fajn vystoupení a už tady byla znát spokojenost na obou stranách. Nevím, jestli převažovali návštěvníci, kteří Lili Refrain už znali, nebo zda natolik zaujala. Ani bych se nedivil druhé možnosti. S lepším nazvučením by to bylo určitě ještě lepší, jsem rád, že jsem ji mohl slyšet.   Kalandra Katrine Stenbekk – zpěv Jogeir Daae Maeland – kytara Florian Döderlein Winter – kytara Oskar Johnsen Rydh - bicí   Playlist: 1. The Waiting Game 2. Slow Motion 3. Naive 4. I Am 5. Virkelighetens Etterklang 6. Bukkehorn jam 7. Borders 8. Segla 9. Wonderland 10. Ensom 11. Are You Ready? 12. It Gets Easier 13. The State of the World 14. Helvegen (Wardruna cover) 15. Brave New World ----- 16. Bardaginn   Lili Refrain Playlist: 1. Ichor 2. Sangoma 3. Mami Wata 4. Terra 2.0 5. Travellers

loutkář Cvak - 23.09.2024 07:44:56 #

Nic jsem psát neplánoval, ale Pan pořadatel Lábus si poklonu zaslouží, takže pár slov k Magor 80, Archa+ Praha, 21. 9. 2024 Vladimír Drápal byl v posledních týdnech všude, rozhovory v rádiích, televizích, časopisech. Ne bez důvodu: pořádá velkolepý koncert k nedožitým osmdesátinám Ivana Martina Jirouse (23. září 1944 – 9. listopadu 2011), na němž vystoupili hvězdy českého undergroundu, ty, které přežily, moc jich není, někteří úplně naposledy. Zahajují v půl šesté Hally Belly, náhradníci za Bílé světlo (tak jsem se těšil!), které tak moc zkoušelo, až ho zastínil covid. Po nich je na malém sále připravený Karel Vepřek, představující písně ze svého nového CD (výborného!), Písně ze dvora krále Magora, z převážné části obsahující zhudebněné básně Ivana Martina Jirouse, sem skvěle zapadne. Doprovází Tomáš Vtípil (housle, trubka, hluky), který přijel až z Brna (což nevím kde je, ale asi hodně daleko, jinak by to nezmiňovali). CD křtí Jiří Chmel. V sedm začíná na hlavním pódiu číst Jirousovu poezii básník Petr Hruška, jeho poezie se tak liší od jeho veřejného obrazu! Po něm tamtéž někdejší písničkář Vlastimil Třešňák, dnes už dávno nevystupující, se dvěma saxofonisty, sám hrající na velký buben, odehrál asi desetiminutové cosi podle Ladislava Klímy (Vskoč mi v prdel buditeli), po něm Dáša Vokatá, jednu píseň pro Jirouse sama, pak s manželem Oldřichem Kaiserem, pak ještě s Miroslavem Skalickým, ale já už spěchám do malého sálu, kde ve čtvrt na devět začíná Vratislav Brabenec a Pal-Post Unit, které vidím asi počtvrté, pokaždé s jiným programem a pokaždé v jiné sestavě, tentokrát básníka (dnes vzal do ruky i saxofon, byť jen na chvíli) a Jana Komárka (baskytara) doprovázejí Miroslav Motlík (kytara), asi Mélusine de Pas (viola da gamba, hlas) a ..., fakt nevím kdo, na tahací harmoniku (Brabenec začíná s představováním u Komárka, kterého každý zná, a dál už se nedostane, Komárek pak bez mikrofonu křičí, představuje zbylé hudebníky, ale když jste metr a dál, nic neslyšíte). Tuhle kapelu běžně vídám před publikem o dvaceti třiceti lidech, teď se jich do malého sálu Archy+ snažily protlačit stovky a stovky. Nikdo nic neviděl, ale bylo to jedinečné! Lubor Maťa s Františkem Stárkem křtí novou Brabencovu sbírku básní S pěnou u huby (Brabenec měl vystoupit i na Maťově festivalu Zelený tulipán o týden dřív, kvůli počasí byl zrušen). A pak už rokenrol na velkém sále. Umělá hmota v čele s Milanem „Dino“ Vopálkou, ne nadarmo označovaným za „českého Iggy Popa“, po nich již v létě zmiňovaný Svatopluk s Rostislavem Tvrdíkem v čele, hrající písně S. Karáska, a nakonec PPU Egon Bondy Tour 2024, tedy kapela složená z předrevolučních členů & spolupracovníků The Plastic People of the Universe. Do programu oproti jaru/létu zařadili píseň Eliášův oheň na text nedávno zemřelého Františka Pánka. Konec asi v půl druhé. Pak asi pět hodin chození po Praze, čekání na první ranní vlak. Bezchybně zorganizovaný večer odpoledne noc, prý poslední toho druhu (nové vedení Archy podobným akcím pro staré není nakloněno) (a tenhle underground vymírá). Kromě hudby projekce filmů Jana Ságla, výstavy fotek a povídání Františka Stárka a možná i něco víc: já jsem stihl jen hudbu, na nic jiného nebyl čas. Průměrný věk vystupujících je asi 120 let, a to nebýt Brabencovy gambistky a Svatoplukovy bubenice, vyleze to tak na 140. Moc příležitostí už tedy nebude, ale jestli se přeci jen ještě někdy bude něco podobného konat, nebudu tam chybět. Na tohle nezapomenu. Povedlo se!

loutkář Cvak - 13.09.2024 12:58:26 #

To se třeba dozvíš časem v příslušném vlákně :-)

Judith - 13.09.2024 10:37:45 #

Pěkné čtení! Já ti to onehdy prorokovala, možná jen v duchu, že se nasmějeme, až budeš za X let za nezničitelným Calem vlát po světě s jazykem na vestě... Divadlo vypadá hezky. Projekce skutečně tvoří významnou část vystoupení, vím, že už jsi Abigail Portner nejednou vyzdvihoval.  P.S.: Taky jsem houby turista. Nejvíc mě zajímá, jakou knihu že jsi to ulovil :-)

Judith - 13.09.2024 09:03:14 #

No ty brďo! Uvařím si HODNĚ velký hrnek kafe a ponořím se do tvojí písmenkové delikatesy...

loutkář Cvak - 13.09.2024 06:54:39 #

5 23. 8. 2024 Hodinu a půl po plánovaném začátku, včetně dlouhého čekání venku v dešti, konečně na scénu nastoupí elektronika a dvoje bicí, ale v zásadě je to jedno dlouhé špatně ozvučené bubenické sólo, čekám až se něco začne dít, ale nezačne. Dokážu si představit, že v jiném provedení by mě podobná hudba chytla, tady ne. Nějak se jmenují, ale jestli jsou to skutečně ti z plakátu, těžko říct. Druhá předkapela se jmenuje Stereo Animal, mají to na projekcích. Ženský punk, duo kytara/bicí. První hráli půl hodiny, příliš dlouho, druzí nevím, jdu se projít ven, hudba je tady všudypřítomná, každých pár metrů řve z repráků (případně v centru z flašinetů), dávám si u nočního stánku nějaké jídlo a zpátky. Už hrají. Víc k nim říct nedokážu. Hlavní hvězdou jsou dnes Son Rompe Pera. Jejich stylu se říká cumbia (cumbia is the new punk, mají na tričkách), mimo rodnou zemi občas hrají i v zahraničí, i v Evropě. Baskytarista, několik perkusionistů, prominentní marimba se dvěma hráči (jednoho z nich jsem chvíli viděl s kytarou). Energická hudba, no, svébytný punk. Pro zvědavé je na YouTube k dispozici jejich vystoupení v KEXP. Mohlo by mě to bavit, ale po tolika hodinách čekání už nedokážu vnímat a odcházím asi po dvaceti minutách jejich setu. 4 31. 8. 2024 Human Tetris jsou jakési post(-punk?) trio z Ruska, jsou tady teď na turné a mají narváno, tenhle druh hudby je tu velmi populární, a konkrétně oni – zdá se – v těchto končinách vystupují mnohem víc než v Evropě. Fanynky křičí jak kdysi na Beatles (chci říct Taylor Swift) a při některých písních, snad největších hitech, jdou vzhůru snad stovky telefonů. Čísi tričko Joy Division mi přijde přiléhavé, ve své neznalosti bych to přirovnal právě k nim. Basák zpívá, asi ve třetině si s kytaristkou vymění nastroje, třetím členem je bubeník. Zpívají anglicky, ale texty pochytit nedokážu: fascinuje mě (a týká se to i níže uvedených), jak si hudebníci hrají s detaily a pro většinu publika je z toho hlukova koule, z textů často nepochytíte jediné slovo. No, a to mám hodně nekvalitní sluch! (Nebo bych to s kvalitním slyšel lépe? Druhá možnost.)   3 5. 9. 2024 I dnes čekám dlouho v dešti. Austin TV jsou tady – v této zemi – doma a jedou relativně velké turné k 21. výročí (podle Wikipedie vznikli v roce 2001, jo, tak to je, 21!). Předskokani Mutto jsou přímo z tohoto města, taková radostná (přijde mi) kapela, dvě kytary, baskytara, klávesy, bicí. Koncert v jakémsi baru, na krytém nádvoří, kapela hraje v takovém malém výklenku ve zdi, zajímavé. Je totálně narváno. Austin TV jsou občas punk, občas se to zvrtne v delší ambientní/hlukové plochy, vše instrumentální, s občasným mluveným slovem ze záznamu (samply z filmů nebo něco v tom stylu). Vystupují v maskách (v téhle zemi jsou hodně přes ty masky, chápete, lucha libre a tak), první půlku v jedněch, druhou – po přestávce – v jiných. Po té přestávce už přestávám vnímat, ale zůstávám až do konce (v půl jedné). I oni mají na YouTube záznam vystoupení v KEXP.   2 6. 9. 2024 Demented Are Go! hrají už nějakých čtyřicet psychobilly, kombinaci rockabilly a punku. Zahajují místní Los Pardos, věrní stylu hlavní hvězdy, taky s kontrabasem, který do tria doplňují kytarista (zpěvák) a bubeník, závěrečnou píseň si s nimi zahostoval ještě jeden zpěvák. Skončili po půl hodině, ale vlastně celkem nezáživný chaos. Druhá kapela se jmenuje Los Hell Dandys (takto na plakátu), jsou ze severu země a tvoří ji čtyři hudebníci: bubenice, dva kytaristé a kontrabasista (ten si půjčují všechny kapely, stejně jako bicí, takže žádné zbytečné protahování). Hrají něco přes půl hodiny. Hlavní hvězdy na scénu nastupují ve 3/4 na 11, opět čtveřice (zpěv, kytara, kontrabas, bicí), zpěvák – jediný původní člen – vlasy jak Leningradští kovbojové, hrají coververzi Spoonful (Willie Dixon / Howlin' Wolf), téměř nepoznatelnou (zpěvák má hlas přibližně jako Lemmy, naživo jen jakési chrčení), a já ihned poté odcházím, tak možná v půlce jejich setu, v půl dvanácté, přes dvě hodiny hluku je až až, a chci stihnout poslední metro, touhle částí města by se mi pěšky úplně jít nechtělo. A pozor, Demented Are Go! jsou původně z Walesu. Co tedy musí přijít dál? 1 7. 9. 2024 V tento den tady hrají Los Tigres del Norte, původně z nějakého maloměsta na severu Mexika, dnes z Kalifornie, v rámci své kategorie veleúspěšná kapela, jedna z největších. Mezi její fanoušky patří také Ed Vulliamy, britský válečný reportér, který se dopodrobna zabývá mj. ilegálními aktivitami na mexicko-amerických hranicích (a napsal o tom výbornou knihu Amexica, před pár lety revidovanou, kde tygrům ze severu věnoval jistý prostor). Není to úplně moje hudba, ale za jiných okolností bych tam snad byl. Jenže ve stejný den o kus dál hraje hudebník, na kterém se s Vulliamym (zde nepřítomným! to je fanoušek!) shodneme mnohem víc, on je jeho dávným kamarádem (má ve zmiňované knize poděkování) a velkým fanouškem, kterého jsem viděl na nespočtu koncertů v několika zemích, já jen – a při této příležitosti se ukazuje, že víc než by se dosud mohlo zdát – fanatickým obdivovatelem, v první řadě jeho hudby. Takže: 0 John Cale & Band en Ciudad de México aneb Poptické iluze naživo Krásný pocit být zase jednou ve městě, kde se vyznám bez mapy! Když jsem tady byl před několika lety poprvé a chodil okolními ulicemi, jistě i přímo kolem tohoto divadla, nenapadlo by mě, že se sem ještě někdy vrátím, nemluvě o tomto důvodu – tehdy jsem předpokládal, že Caleova kariéra skončila, nečekal jsem ani koncerty v Evropě, natož v zemi jako je tahle. Ale on se vrátil, nejdřív do Evropy a teď i dál. Ano, raději bych jen Evropu, ale... mám na výběr?* Jediný letošní koncert je teď a tady, pokud nemá nějaké soukromé nebo polosoukromé. Takže i já se vracím. A rozhodování bylo překvapivě jednoduché: koupím si vstupenku a uvidím. Jenže ono to nešlo, jejich platební brána sice dokáže zpracovat zahraniční karty, ale po potvrzení vyskočí error, mohlo by jít o podvod a my ty peníze nechceme. Neblokuje to moje banka, ale jejich systém. Další možností je zaplatit v Oxxo, síti obchůdků, které jsou na každém rohu každého města, ovšem jen v Mexiku. A já tam v té době rozhodně nebyl. Nicméně podařilo se, trvalo to několik dnů a desítky emailů a ... no, a když už jsem s tím strávil tolik času, tak tu vstupenku přece nezahodím! (Vstupné bylo celkem drahé nejen na Mexiko, ale i vůbec.) Takže: Teatro de la Ciudad Esperanza Iris, původně Teatro Esperanza Iris podle slavné zpěvačky a herečky (1888–1962), která do jisté míry financovala jeho vznik (1918), později upadalo, v 70. letech se z něj stalo Městské divadlo, ale po požáru dlouhá léta čekalo zavřené na rekonstrukci. Počínaje rokem 2008 nese název Teatro de la Ciudad Esperanza Iris. Abych věděl do čeho jdu, dva týdny před Calem jsem si do divadla zašel na – pozor – bolero, kde jsem vydržel asi tři hodiny, o divadle jsem pak ale měl jasno. Pravda, hudebníci v neprůstřelných vestách mě trochu překvapili, ale přešel jsem to. Vloni jsem v souvislosti s koncerty v neočekávaných zemích zmiňoval historii Caleova tamního působení, takže i teď: vlastně není moc co. Poprvé tady hrál v roce 1998 v rámci společného turné s The Creatures (Siouxsie a Budgie z The Banshees) v nějakém dnes již neexistujícím klubu a od té doby ne. Tedy údajně jednou v roce 2007, ale to byl právě případ toho polosoukromého vystoupení, na jakési výstavě, je-li to vůbec pravda. Jeho návrat je prezentován jako jediný koncert v Latinské Americe, ve skutečnosti jediný letošní koncert na světě. Tady se někdo musel hodně snažit! Hráli Dustin Boyer na kytaru, Joey Maramba na baskytaru a Alex Thomas na bicí, tedy stejná sestava jako vloni a v letech 2012–13. Cale na Nord Stage 4 a ve dvou písních na kytaru. Vizuály na obrovském plátně za scénou připravila Abigail Portner, vzdala se kvůli tomu zahájení vlastní výstavy v USA. Na rozdíl od výše uvedených bez předkapely (naštěstí). Seděl jsem asi v šesté řadě, na zvuk výborné místo, na výhled ne úplně dokonalé, ale vizuály a strop a všechno kolem, tohle divadlo je nádherné! Kapela přichází chvíli po osmé, Mexičani na tak brzký začátek nejsou zvyklí, takže se trousí a trousí až skoro do konce, mnozí tedy nestihnou to, co by stihli nejraději, píseň Paris 1919, takový jako hit, který osobně v oblibě nemám (co jsem k tomu napsal vloni v srpnu?), ovšem od druhé písně si to vynahrazuji: jako jediný zástupce loňského alba Mercy zazní píseň Night Crawling, a pak dvě z nejnovějšího alba, POPtical Illusion z letošního června, How We See the Light (kterou jsem čekal) a Company Commander (kterou jsem nečekal), od studiových verzí se trochu (ne moc) liší, první uvozuje kytara (místo klavíru) a druhá je divoký a celkem složitý industriál. Jo, už kvůli tomu se ta cesta vyplatila! Pokračují s Guts, oblíbenou písní publika (nejen dnešního), já bych ji raději neslyšel, ale chápu, pro většinu lidí je to jednou za život, i já si to užívám, proč ne, přinejmenším kytaristovo divočení. V Cable Hogue Cale přechází ke kytaře, pár slov mu vypadne, ale rozhodně žádná tragédie (zažil jsem), pak Stratocastera mění za Telecastera a začíná Shark-Shark, další věc z nové desky (všechny dnes naživo zazněly poprvé) a opět nářez, rozhodně bližší standardní studiové verzi než "vinyl mixu". S písní Wasteland se Cale vrací ke klávesám, části projekcí možná vyvolají menší zhnusení u publika, ale k té písní (a tomuto aranžmá) se hodí dokonale, rozhodně neomrzí ani Joeyho čarování se smyčcem. Ten člověk by měl hrát: tam, kde je, je ho sakra škoda (neživí se hraním). Pak přichází taková trochu zprzněná verze Do Not Go Gentle Into That Good Night, zhudebněné básně Dylana Thomase, kterou jsem asi zmínil už vloni v souvislosti s Aténami nebo Edinburghem. Nevím, jestli se mi líbí. Pak velký hit I'm Waiting for the Man, publikum jásá, užívá si to očividně i Cale. Publikum vlastně jásá celkem hodně, překvapivě i po prvních tónech písně Barracuda, což úplně hit není. Pak už jen Heartbreak Hotel, dlouhé vytleskávání, ale rozsvěcují se světla a konec. Hodina a čtvrt, přibližně, možná málo, ale lepší takhle než dvouhodinový koncert s polovičním nasazením. Protože to nasazení tam bylo. Na tištěném setlistu bylo ještě pár dalších písní, mj. ta, o které jsem cosi říkal v reakci na recenzi od Judith, nicméně takhle to na Caleových koncertech chodí, ten papír je jen jedna z možností (jak zmást Abigail, která sedí u zvukaře a nemá ponětí, co přijde a jaké video pustit: opakuju, musí reagovat rychle, Cale má tendenci improvizovat i během písní, třeba je i o několik minut prodloužit). Jinak Cale sem tam i nějakou píseň uvedl (občas neřekne ani slovo), pozdravil, představil kapelu (pravými jmény!), rozloučil se... Tady je pár fotek projekcí a jedna skvělá fotka Joeyho. Závěrem, víceméně žádné překvapení se nekonalo, kromě těch nových věcí všechny ostatní hrál při koncertech i vloni a poněkud blíž, ovšem za ty nové (a nejen za ně) to celé stálo. Tak uvidíme, co přinese příští rok. Únorové-březnové turné po Evropě má mít 23 zastávek, tak snad se na jedné dvou třech dvaceti stavím i já. V té době mu bude 83, tak velké turné bude obrovská zátěž, ale soudě podle Mexika si to může dovolit. Pro pořádek ještě setlist s roky původního vydání, opět ať už tím něco říct chci nebo ne: 1. Paris 1919 (1973) 2. Night Crawling (2023) 3. How We See the Light (2024) 4. Company Commander (2024) 5. Guts (1975) 6. Cable Hogue (1975) 7. Shark-Shark (2024) 8. Wasteland (2005) 9. Do Not Go Gentle Into That Good Night (1989) 10. I'm Waiting for the Man (1967) 11. Barracuda (1974) 12. Heartbreak Hotel (1975) __ *No já vím. Když mě kdysi Caleův zvukař viděl na x-tém koncertu v řadě a divil se, zeptal jsem se: a mám na výběr? Dal tomu pár vteřin a odpověděl: máš. Jo, Nizozemci. __ 23. 8. Relojes del futuro (?) + Stereo Animal + Son Rompe Pera, Foro Cultural Hilvana, CDMX 31. 8. Human Tetris, C3 Stage, Guadalajara 5. 9. Mutto + Austin TV, Coco María, Morelia 6. 9. Los Pardos + Los Hell Dandys + Demented Are Go!, Gato Calavera, CDMX 7. 9. John Cale & Band, Teatro de la Ciudad Esperanza Iris, CDMX __ P.S. Jako turista jsem – pokolikáté už! – naprosto selhal. (Jen pomyslím na Vítězný oblouk a naskakuje mi husí kůže, jak to v jedné básní říká Nicanor Para). Náhodou jsem objevil antikvariát s knihami v angličtině, v takovém malém městečku, a našel jednu v Evropě nesehnatelnou (jen z USA za totálně přemrštěné ceny), vysokou cenu očekávám i tady, ale ... asi 40 Kč. Mexičani se vás snaží vždy a všude oškubat, rád nacházím výjimku. Tedy můj největší zážitek z Mexika. Turista!

loutkář Cvak - 10.09.2024 03:20:35 #

Houslový koncert v jednom z těch rozhrkaných hluboce předměstských autobusů mnohamilionového města, přecpaném že by se nevměstnalo dítě, silnice samá zatáčka a bez možnosti vyhnout se výmolům, já se sotva něčeho držím a stěží balancuju, a člověk přesto asi čtvrt hodiny přes několik zastávek (ty jsou taky něco) hraje jako by se nechumelilo. Něco z toho měl, ode mě asi 30 korun, za to vyvažování si je zaslouží. Víc než ti šašci a myči oken na křižovatkách (v tomhle světě mají semafory). Víc než ti otravní flašinetáři v ulicích. A hudba je tu všudypřítomná, technopárty v centru města, akordeonista pod okny hotelu ještě ve tři ráno (pod jinými okny jiného hotelu punková kapela ve stejný čas), živá hudba z hospod, bubeníci v parku, mladí rappeři improvizující opodál, dětská kapela (různých věků, tak od pěti, a jsou dobří!) s jakousi nacionální písní na náměstí, u výloh obchodů často alespoň reprák, všechno hodně hlasité, a když nic jiného, tak alespoň babka s tamburínou a kelímkem na drobáky. (A pak už kolem vás jen projede auto s obřím reproduktorem přes celou zadní sedačku a město rozezní prvotřídní gangsta/misogynní rap.) Hudba. (Pokračování příště. Nebo nikdy.)

jiří schwarz - 11.07.2024 00:24:52 #

Chimp.charlie: pro naši generaci jistě jo. Včetně podmnožiny "ploužáků lepáků". Ale nevim, jak tolo chápou mladší. A ani mě nenapadá anglický překlad.

chimp.charlie - 09.07.2024 14:32:15 #

Jiří, ploužák je ploužák, to je terminus technicus :)

jiří schwarz - 08.07.2024 01:42:43 #

Rod Stewart – O2 Arena, Praha 3. 7. 2024 Roda jsem měl vždycky dost rád, ačkoli mě nikdy jeho celkem prostý mix rocku, popu a blues nijak extra výjimečně neoslovil. Má přízeň trvá od mých cca 18, kdy mě nadchl ploužák (dnes, aspoň z hlediska literárního významu slova asi trochu nepřesně, by se použilo slovo „balada“) Sailing. Taková prvoplánová, ale pocitově dost vroucí krása. Takže před koncertem žádná velká očekávání, ale těch bardů, které jsem měl rád na počátku 70tek, a co jsou stále smysluplně aktivní, povážlivě ubývá, a tak ještě jedna z mála příležitostí vidět legendu. Koncert naplnil ta očekávání. Zažil jsem na vlastní oči prvně a naposled Roda Stewarta. Jeho charisma rockového "natupírovaného ananasu" funguje dosud. Rod hlasově ve vcelku velmi dobré formě. Zazněly všechny velké hity, Rod stále velmi vitální. Show dost velká a vypracovaná, 6 krásně rostlých děv se starostí o doprovodné vokály, ale také 2 z nich na housličky (ve skotském jigu to bylo moc pěkné), jedna na harfu, další s perkusemi. Celkem 3x se osazenstvo převléklo (nejdřív Rod zlaté sáčko a holky stříbřitě třpytné minišatky, pak totéž v opačném gardu, pak černá – uvědomil jsem si, že je to vlastně můj první koncert, kdy se někdo „bezdůvodně“ převlékal – pravda, na Gottovi jsem nikdy nebyl). Hudebníci velmi dobří (sorry, nezjišťoval jsem jejich jména), byl prostor i na pěkná sólka na bicí i na basu. Kontakt s publikem (odhaduju medián věku cca 60 let) sice takový trochu naučený, ale dobře fungující. Přede mnou sedí dokonale odvázaná cca 70letá fanynka. Jeden z vrcholů pro mě měla věc známá i od řady jiných, a sice First Cut Is The Deepest, ta se fakt povedla. Hezky udělané blues od Muddyho Waterse, ústně jemu vyslovený tribut. Do You Think I´m Sexy bylo našlapané, podobně i Maggie May. Často se mi objeví na YouTube písnička I Don´t Want To Talk About It z koncertu v Albert Hall jako dueto s Amy Belle, při interpretaci na pražském koncertu mně nějak ta dívka chyběla‚ Rod to tady zpíval sám. Asi nemá smysl psát vše dopodrobna. Opona, jeden nedočkavě očekávaný přídavek, a sice Sailing. A jde se asi po necelých 2 hoďkách domů, s pocitem celkem příjemně prožitého, trochu vzpomínkového večera.

« další předchozí »