Diskuze

« další předchozí »

loutkář Cvak - 07.07.2024 11:02:29 #

PPU Egon Bondy Tour 2024 ... tedy The Plastic People of the Universe, kterým ovšem pan Kabeš odmítl pro turné poskytnout pro sebe jaksi podvodně zaregistrovaný název The Plastic People of the Universe. Zatímco parta kolem Kabeše má jen jediného člena, který pamatuje předrevoluční léta (samotného Kabeše), v "PPU" je jich pět: odvěký kapelník a klávesista Josef Janíček, bubeník ze všech stěžejních nahrávek Jan Brabec, baskytarista Ivan Bierhanzl, který se v úzkém okruhu kolem kapely taky pohybuje již od 70. let, pozounista (& thereminista) Vladimír Dědek a violoncellista Tomáš Schilla, poslední dva jmenovaní s kapelou hráli v 80. letech. Tedy ano, bez kytary, protože kytara v předrevolučních PPU téměř nikdy nebyla. A pochopitelně bez saxofonu, Vratislav Brabenec již v jednaosmdesáti letech veškeré své aktivity směřuje k psaní a občasnému vystupování s vlastní kapelou Pal-Post Unit (párkrát do roka). Ovšem pozoun jej nahrazuje dokonale, třebaže není zdaleka tak nespoutaný (Brabenec byl pořád free jazz, i v rocku). A cello, jakkoliv dříve nepřítomný nástroj, je velmi kvalitní obohacení. Hrálo se jak z alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, které slaví 50 let od svého vzniku, tak i z dalších alb ze 70. a 80. let (Co znamená vésti koně, Hovězí porážka, Půlnoční myš), s texty kromě Bondyho také od Vratislava Brabence, Petra Lampla, Petra Placáka, Ivana Wernische a Pavla Zajíčka. Koncerty zahajovala píseň Hudebníci z konzervy od DG 307 jako pocta Pavlu Z., který nás krátce před turné stihl opustit. Je sympatické, jak písně uvádějí s autory textů (což je vlastně u Plastiků dlouhodobým zvykem). Tito PPU tedy od března do června odehráli 16 koncertů, většinou víkendových, a k tomu jeden na narozeninách pana Drápala, Lábusovkách, jako úplně první a předem neavizovaný, a pak jeden v pražském Kaštanu, v předpremiéře, veřejné zkoušce, tam jen na pozvánky pro pečlivě vybrané publikum. Osobně jsem byl asi na pěti, a ničeho nelituju. Setlist byl téměř neměnný, k pár změnám došlo, to pak byla velká radost, ale i bez toho bych se obešel. Jde o tu hudbu. Hlavsův (neškolený) skladatelský um je něco jedinečného, něco, co nemá nejspíš ve světě obdoby. A vůbec: tohle že prý je ta kapela, co neumí hrát?! Každý to říká, a nikdo z nich je nikdy neslyšel. Tady jsme. (V Guerilla Records v posledních pár letech vyšly všechny základní desky PPU, krásně vyčištěné, rozhodně se nemám důvod vracet k šumu starších vydání.) Tedy byl jsem asi na pěti koncertech, mj. na těch posledních dvou: V rodném městě GR – Louny – kde sice na chvíli kapelu přerušil vydatný (ale krátký) liják, příznačně v písni "Prší, prší", ale předvedla skvělý výkon. A byl přítomen pan Ondřej Ježek, tedy nahrávalo se a snad se brzy dočkáme koncertní desky (jedna píseň zazněla dvakrát, opravovalo se!). Naposledy zahráli na hradě Houska (to je kousek od Máchova jezera, jestli to někomu něco říká! prostě sever), kde se v době Karáskova kastelánování nahrávala deska Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, a kde nyní publikum tvořili kdo-je-kdo českého undergroundu: většina koncertů proběhla ve městech, pro místní, sem přijela celá republika (ehm, ne-místní). Tady zase byly po celý koncert televizní kamery, tak i obraz snad jednou bude! Neopakovatelná atmosféra před hradem, prokopnutý buben (činely někdo ukradl na jednom z předchozích koncertů), noty létající ve větru (poslední koncert: buben i papíry to věděly!). Na každém koncertu hostovala nějaká další populární kapela převážně z katalogu GR, v Lounech předskakoval Jan Louka s písněmi DG 307 a po PPU zahrála Prasečí farma se dvěma tenorsaxofony, která mě z desek úplně nezaujala (musím si zopakovat), ale naživo pecka. Housku otevíral Jaroslav Hutka, příliš pozornosti jsem mu nevěnoval, ostatně téměř nikdo (ale dost lidí si s ním zpívalo celé písně, to je zase pěkný!), a večer uzavírala skupina Svatopluk s písněmi někdejšího pana kastelána. A co? Ani oni mě z desky nebavili a i oni byli nářez (tedy i ta deska je živák, ale doma je doma a venku je venku). Rostislav Tvrdík – mimochodem kontrabasista řady významných klasických těles, tady zpěvák a akustický kytarista – je (obrovský) rozený frontman, Kumandžas na basu taky není k zahození. Jednu píseň si uprostřed jejich setu zahrál Bobeš Rössler. Jeden koncert PPU ještě proběhne v září na akci Magor 80 v Arše (kde vystoupí řada dalších). A tam to definitivně skončí. Jestli ještě někdy budou nějací Plastici, ať už jacíkoliv, nejspíš se ta objevím. (Tleskám panu Drápalovi zLoun, za turné a za všechno.) P.S.: Souběžně s tímhle turné občas vystupoval se svými Plastic People také pan Kabeš, jak jinak než na truc ve stejné dny, ovšem jestli si myslel, že odláká hosty z Housky, nemohl se mýlit víc. A já v zásadě nemám nic proti existenci dvou skupin, každá je jiná, jedna je mi bližší, mnohem, hudebně i lidsky, ale... po dvou letech jsem si teď zašel i na koncert kapely pana Kabeše, tedy The Plastic People of the Universe New Generation, přičemž ten dodatek v názvu ignorují nejen pořadatelé, ale i sama kapela. Hrají v sestavě Jiří Kabeš (viola, theremin [sólo na vypnutý theremin je pecka!], zpěv), Joe Karafiát (kytara, zpěv), Václav Březina (baskytara), Vojtěch Starý (klávesy) a Jakub Koláček (bicí) a jsou vlastně nijak originální rockovou kapelou, jakých po vesnicích hrají stovky. Hodně kytary, naprosto obyčejný bubeník, třebaže trojice new generation jsou jistě dobří hráči, mají na to školy, a Karafiát je nadprůměrný kytarista, nic z toho necítím. Varhaník umí, ale janíčkovské klávesy jsou janíčkovské klávesy. Osobitý revival, nedrží se původních verzí písní, ignorují Hlavsovu skladatelskou jedinečnost. A Jan Brabec třeba neumí hrát podle standardních měřítek, ale co na nich záleží? Je jedním z nejosobitějších bubeníků, jaké jsem kdy zažil. (Když měl Koláček hrát sólo, Kabeš řekl, že je to pro kapelu netypické, načež Karafiát odpovídá, že nikdo z dřívějších bubeníků kapely neuměl hrát: no, rozumím tomu. O většině ani já nemám valné mínění: jen ten Brabec!) Sympatické je, že hrají do určité míry jiné věci než PPU Egon Bondy Tour 2024, hrají i úplně nové věci, které tedy znějí spíš jako Joe Carnation Band, ale proč ne. Nemyslím si, že ještě někdy půjdu na jejich koncert, ale ... možná už jsem to říkal posledně. (Já vlastně obecně na moc koncertů nechodím, jen o tom prostě mluvím. Do podzimu nic dalšího nebude.)

loutkář Cvak - 05.07.2024 20:57:40 #

No, u záchodů jsem potkal Kennyho Wollesena, ale to jsem tam nezmínil... Zorna jsem při té zkoušce neviděl, jen jsem si vyvodil, že nikdo jiný by takhle nehrál, a nakonec jsem ho tam slyšel s někým mluvit. (K varhanům z přízemí není vidět.)

Judith - 05.07.2024 19:23:45 #

Děkuji za další díl ságy Muž, který nechtěně potkával hvězdy :-)

loutkář Cvak - 05.07.2024 18:40:07 #

Před pár měsíci jsem něco slíbil, moc toho nebude, ale snad alespoň pár vět... John Zorn v Rakousku New Masada Quartet, 30. 4. 2024, Porgy & Bess, Vídeň (dva sety) Julian Lage & Gyan Riley: Sacred Music for Two Guitars, 4. 7. 2024, Ehemalige Synagoge, St. Pölten New Masada Quartet, 4. 7. 2024, Bühne im Hof / Saal, St. Pölten John Zorn: The Hermetic Organ, 4. 7. 2024, Dom zu St. Pölten Začíná to po osmé v bývalé synagoze, nově zrekonstruované a teprve před pár měsíci znovuotevřené. Julian Lage, někdejší dětská hvězda, nyní uznávaný kytarový virtuóz, a Gyan Riley, syn skladatele Terryho. Hrají Zornovu hudbu, akustické kytary, živoucí hudba, hodně se toho děje, prostě Zorn. Podobné koncerty nevyhledávám a jakákoliv virtuozita mi vlastně blízká není (Ribotovo barbarství mi vyhovuje víc ... tedy on je ve svém barbarství samozřejmě virtuóz stejně jako tihle dva). Jediné, co jsem kdy zažil a trochu se to dnešnímu pořadu podobá, je Karel Plíhal. Písničkáři běžně nejsou příliš zdatní kytaristé, ale Plíhal – dokud mohl – byl jedinečný. Myslím to naprosto vážně: často jsem na něj myslel. Jak tady, tak i u něj je přítomná nějaká jedinečná hravost, kterou si u běžných kytarových koncertů nedokážu představit (a můžu se mýlit). (Do jisté míry je to přirovnání samozřejmě scestné, ale...) Zorn pro Lage a Rileyho v průběhu let složil už hodně hudby, jak pro duo, tak i pro trio ještě s Billem Frisellem. Dvojici Lage/Riley jsem zažil už před pěti lety na Zornově pražském Bagatelles Marathonu, Rileyho ještě o rok dřív s Panem otcem. Po nějakých 45 minutách se duo uklání, děkuje, na pódium vybíhá mistr skladatel, do té doby stojící kdesi na konci sálu, v typických maskáčových kalhotách (nic jiného nenosí, možná by mě zajímal důvod!), pak přídavek a jde se dál. Davy se přesouvají, protože snad jen pár lidí si koupilo lístky jen na jeden koncert, pokračuje se po půl desáté v kulturním centru o půl kilometru vedle. New Masada Quartet jsou John Zorn na saxofon, Julian Lage tentokrát na kytaru elektrickou, Jorge Roeder na kontrabas a Kenny Wollesen na bicí, tedy oproti původní Masadě z 90. let (kromě úplně jiné sestavy) chybí trumpetista, ale přibyl kytarista. Původní čtyřčlenná Masada vydala před lety řadu výborných alb, Zorn později název oprašoval v různých sestavách atd., až se před pěti lety vrátil ke kvartetovému formátu. Rozhodně nejsem žádný zornovský fanatik, líbí se mi většina jeho hudby, ale abych dokázal identifikovat jednotlivé skladby, od toho nemůžu být víc vzdálen. Nicméně ano, hrají staré věci, a ano, pár stejných věcí hráli i před dvěma měsíci ve vídeňském klubu Porgy&Bess, kde jsem měl to štěstí rovněž být, zopakovali přinejmenším jeden vtip, uprostřed skladby přešli do klasického blues, chvílemi každý hrál něco jiného, hráli podle not, ale místy nespoutaně improvizovali, a já se ani na vteřinu nenudil. Jo, tohle bych potřeboval častěji. Existuje nějaký takhle divoký jazzový hudebník? Free jazz nechci, tohle je divoký, ale přitom přístupný, chvílemi chaos, ale s pravidly a danou strukturou. A jak se na pódiu baví! Nechtěl bych se s panem skladatelem dostat do konfliktu, nechtěl bych s ním ani mluvit (je to šílenec), ale na pódiu si to užívá, respektuje ostatní hráče, chvílemi žasne, je to na něm vidět. Roeder je jedinečný, jak jsem tuším v poslechovém vlákně zmínil po Vídni, s tou basou se mazlí, nic takového jsem jinde nezažil. A Zorn opět žasne. Wollesena mám zafixovaného jako vibrafonistu z větších Zornových souborů, i když je primárně bubeník, a ani jeho styl nemá obdoby. Zažil jsem vloni dvakrát s Laurie Anderson, ale tady má mnohem víc prostoru dokázat (ne že by musel) své umění v plné parádě. Chtěl bych jednou zažít nějakou rozšířenou Masadu, větší než čtyřčlennou, s elektrickým pianem, varhanami, dvěma bicími atd. V takových sestavách Zorn hraje zřídka (ale na YouTube je třeba koncert z Marciacu). Tady si čtveřice neoddechne, téměř pořád hrají všichni. O další půlkilometr dál je katedrála, v této podobě ze 17. století, varhany jsou z roku 1973 (a víc o nich říct neumím). Do kostelů běžně nechodím, nepatřím tam, ale když má člověk vstupenku na koncert... Byl jsem se tam podívat už odpoledne, a jaké překvapení! Zorn právě zkoušel. Mám na to nějaké štěstí, rozhodně mě ani nenapadlo, že se to může stát. Takže jsem sám v obrovské katedrále, sedím v lavici a poslouchám varhany, na které hraje můj oblíbený skladatel. Silný zážitek, hodně silný. Ta hudba. Nicméně teď už je večer, po jedenácté, katedrála je natřískaná, zhasínají světla, na okamžik je naprostá tma, pak se rozsvěcí jen několik modrých světel, krásně osvětlujících vše podstatné, a Zorn začíná hrát. A opět typický Zorn: nečekané změny, klid, divokost, občas chrastění, občas výkřik. Oproti odpolední zkoušce jde hluk i z publika, kostelní lavice bývají navržené k co nejméně pohodlnému sezení, lidi poposedávají, hýbou se, šoupou nohama, dřevo vrže, pracuje. A v jednu chvíli kostelní zvony! Samotný koncert byl paradoxně menší zážitek než ta zkouška, už jsem věděl co čekat, a soukromý koncert je soukromý koncert. Varhany údajně byly saxofonistův první nástroj, od roku 2011 pořádá varhanní koncerty, čímž vstoupil do dalších nových vod (a neříkám překvapivě! on v jedné vodě nevydrží). The Hermetic Organ letos vychází na třináctém cédéčku (asi ne všechny koncerty vycházejí). Kolem pětatřiceti minut po začátku přichází konec, stejně to bylo něco! Zorn se objevuje vedle varhan, konečně je vidět, nechává si tleskat, a já pomalu opouštím prostor. Jo, bylo to něco! (A teď jen aby se naplnil můj dlouholetý sen, zažít varhanní koncert Charlemagne Palestine. Ale do té jeho Belgie se mi zrovna nechce... A on stejně není moc dobrý v oznamování věcí předem.) Jo, bylo to něco! Během dvou měsíců tři sety Masady, The Hermetic Organ... Bylo to něco. (Jo, říkal jsem pár vět, ale už to nechám takhle!) P.S.: Lage s Roederem coby duo před časem vystupovali i v Praze. A letos v listopadu vystoupí Roeder se Sofií Rei a Filharmonií Brno v brněnském Besedním domě, patrně v jediném takovém koncertu. Já už mám jiné plány, ale za normálních okolností bych tam byl.

jiří schwarz - 25.06.2024 20:37:27 #

Jj, je to ona. Mně ale naopak příjde jako velmi inteligentní bytost. CD jsou spíš pop-rock, a ta parketa jí možná sluší víc.

chimp.charlie - 25.06.2024 19:44:28 #

jiří schwarz: Lenny - to je ta dcera Lenky Filipové? Nic jsem od ní neslyšel, přiznám se, že mě odradil jakýsi televizní rozhovor s ní, kde se mi jevila jako dost simplexní, o to však sebevědomější nanynka. Jak se tedy zdá, zdání zas jednou zklamalo, i když na druhou stranu mezi povahou a uměleckým nadádním neexistuje žádné kauzální pojítko. A nebo už jde o moji generační předpojatost - přiznejme si, kolik z nás zhruba v podobném věku má rádo Vláďu Mišíka a vůbec nemusí juniora. Asi si budu muset doplnit vzdělání.

jiří schwarz - 24.06.2024 01:45:11 #

Metronome 2024 – den 1 (21.6.24) V 17:30 zahajuje na hlavním, otevřeném pódiu pražského Výstaviště, Lenny. Kapela zní hodně hard-rockově, Lenny lítá po pódiu a třepe hřívou srovnatelnou s maminkou, ale v tomto žánru zní dost průměrně a ta krásná autenticita jejího témbru se v tom rockovém křiku naprosto vytratila. Mám doma její 3 CD, jen to první (Hearts) obsahuje hitovky, které Lenny však nezařazuje, až předposlední Hello aspoň trochu rozehřeje mě i diváky, kterých je nemnoho, zaplněno tak z 1/4. Vrací se ten její přirozeně silný vokál, který zní krásně, když netlačí na pilu. Nevděčná úloha zahajovat, chápu, Lenny mě však přesto trochu zklamala. Odbíháme do uzavřené Moon stage, tam hraje Myles Sanko, londýnský bluesman s ghanskými a francouzskými kořeny, své show, víceméně mainstreamové blues a soul, má úžasný kontakt s diváky. Textová sdělení jsou pro něj důležitá, chce publikum dostat i do přemítavosti, což nevím, zda se povedlo, ale na každý pád docela strhne. Good vibes. Na hlavním stagi nastupuje Michael Kiwanuka, Londýňan s ugandskými kořeny. Nádherný bluesový hlas, nikdy netlačí na pilu, je krásné poslouchat ten hlas. Vidím ho prvně naživo, podle desek bych čekal nějakého smutnějšího týpka, neboť jeho sebezpytné písně/skladby nejsou nikdy extra nabité optimismem. Přišel ale strašně příjemný, vlídný člověk. Vidím mu do očí, ačkoli se prostor zaplnil zcela (odhaduju tak 2 tis. lidí), stojíme u zábradlí pod pódiem, přesto se nikdo na nás netlačí. Publikum generačně velmi různorodé, byť je nám po šedesátce, asi nejsme úplně nejstarší  (ale skoro jo) 😊. Jeho oči jsou laskavé, chování antihvězdné, skromné. Spíš pomalejší tempo, inteligentní písně. Hraje asi 75 min., show vrcholí 2 největšími hity, Cold Little Heart a Love & Hate. Bez přídavku, obsazení klasické (on, sólo-g, bg, kb, ds, a 3 doprovodní vokalisti). Máme hlad, popíjíme, dáváme skvělou pljeskavicu, pokecáme se srbským majitelem stánku. Vše bez front, uvolněně, v pohodě. Propásli jsme tudíž vystoupení Michala Kocába s jeho oslavou 70tin. Nelitujeme, stejně Pražský výběr jsem měl rád, když hrál jazz ještě se Svobodou, ty čokoviny jsem nikdy nemusel, kamarádka taky ne  (pravda, chtěl jsem přítomností dát hold jeho podílu na vyhnání sovětských vojsk z Československa). Posloucháme z hlavního pódia Kosheen, asi dost fajn pro masy, mě jejich rock neuráží, ale ani nenadchne. Vracíme se do Moon stage, kde řádí mladý vlasatý Islanďan Diđi Freyr, lítající sem a tam. Poměrně melodický tvrdší elektro-rock, ale s přednahranou elektronikou (živě jen kytarista, který není skoro slyšet, a okrasná děva, která tu a tam bouchne do bubínku a točí knoflíkem elektroniky). Snesitelné, kamarádka si to užívá (má slabost pro mlaďochy), ale mě to moc nebaví. Dost po půlnoci odcházíme, je nám velmi fajn, teplý slunovratový večer, vyšperkovaný Kiwanukou, kterého s kámoškou posloucháme i jinak dost hojně a jsme nadšeni, že jsme ho viděli naživo. Moc krásné prostředí a zázemí, vše příjemné, kvalitní, důstojné, vzdušné, publikum kultivované, nikdo zjevně zpitý či sjetý. Prostě se to letos povedlo. Příští rok třeba zas.

hejkal - 23.05.2024 05:20:08 #

Za málo. Feraud bol technicky ako z iného vesmíru, len mi občas pripadal, že cvičí stupnice a rozklady a nie, že hrá muziku.

stargazer - 23.05.2024 04:18:25 #

Díky za report z koncertu. Hadriena Ferauda znám ze spolupráce z Johnem McLauglinem. Taky mám doma jedno jeho cd, ale moc ho neposlouchám.

hejkal - 22.05.2024 07:31:43 #

Pár slov k včerajšiemu koncertu Mike Stern Band.

« další předchozí »