Diskuze

« další předchozí »

loutkář Cvak - 13.09.2024 06:54:39 #

5 23. 8. 2024 Hodinu a půl po plánovaném začátku, včetně dlouhého čekání venku v dešti, konečně na scénu nastoupí elektronika a dvoje bicí, ale v zásadě je to jedno dlouhé špatně ozvučené bubenické sólo, čekám až se něco začne dít, ale nezačne. Dokážu si představit, že v jiném provedení by mě podobná hudba chytla, tady ne. Nějak se jmenují, ale jestli jsou to skutečně ti z plakátu, těžko říct. Druhá předkapela se jmenuje Stereo Animal, mají to na projekcích. Ženský punk, duo kytara/bicí. První hráli půl hodiny, příliš dlouho, druzí nevím, jdu se projít ven, hudba je tady všudypřítomná, každých pár metrů řve z repráků (případně v centru z flašinetů), dávám si u nočního stánku nějaké jídlo a zpátky. Už hrají. Víc k nim říct nedokážu. Hlavní hvězdou jsou dnes Son Rompe Pera. Jejich stylu se říká cumbia (cumbia is the new punk, mají na tričkách), mimo rodnou zemi občas hrají i v zahraničí, i v Evropě. Baskytarista, několik perkusionistů, prominentní marimba se dvěma hráči (jednoho z nich jsem chvíli viděl s kytarou). Energická hudba, no, svébytný punk. Pro zvědavé je na YouTube k dispozici jejich vystoupení v KEXP. Mohlo by mě to bavit, ale po tolika hodinách čekání už nedokážu vnímat a odcházím asi po dvaceti minutách jejich setu. 4 31. 8. 2024 Human Tetris jsou jakési post(-punk?) trio z Ruska, jsou tady teď na turné a mají narváno, tenhle druh hudby je tu velmi populární, a konkrétně oni – zdá se – v těchto končinách vystupují mnohem víc než v Evropě. Fanynky křičí jak kdysi na Beatles (chci říct Taylor Swift) a při některých písních, snad největších hitech, jdou vzhůru snad stovky telefonů. Čísi tričko Joy Division mi přijde přiléhavé, ve své neznalosti bych to přirovnal právě k nim. Basák zpívá, asi ve třetině si s kytaristkou vymění nastroje, třetím členem je bubeník. Zpívají anglicky, ale texty pochytit nedokážu: fascinuje mě (a týká se to i níže uvedených), jak si hudebníci hrají s detaily a pro většinu publika je z toho hlukova koule, z textů často nepochytíte jediné slovo. No, a to mám hodně nekvalitní sluch! (Nebo bych to s kvalitním slyšel lépe? Druhá možnost.)   3 5. 9. 2024 I dnes čekám dlouho v dešti. Austin TV jsou tady – v této zemi – doma a jedou relativně velké turné k 21. výročí (podle Wikipedie vznikli v roce 2001, jo, tak to je, 21!). Předskokani Mutto jsou přímo z tohoto města, taková radostná (přijde mi) kapela, dvě kytary, baskytara, klávesy, bicí. Koncert v jakémsi baru, na krytém nádvoří, kapela hraje v takovém malém výklenku ve zdi, zajímavé. Je totálně narváno. Austin TV jsou občas punk, občas se to zvrtne v delší ambientní/hlukové plochy, vše instrumentální, s občasným mluveným slovem ze záznamu (samply z filmů nebo něco v tom stylu). Vystupují v maskách (v téhle zemi jsou hodně přes ty masky, chápete, lucha libre a tak), první půlku v jedněch, druhou – po přestávce – v jiných. Po té přestávce už přestávám vnímat, ale zůstávám až do konce (v půl jedné). I oni mají na YouTube záznam vystoupení v KEXP.   2 6. 9. 2024 Demented Are Go! hrají už nějakých čtyřicet psychobilly, kombinaci rockabilly a punku. Zahajují místní Los Pardos, věrní stylu hlavní hvězdy, taky s kontrabasem, který do tria doplňují kytarista (zpěvák) a bubeník, závěrečnou píseň si s nimi zahostoval ještě jeden zpěvák. Skončili po půl hodině, ale vlastně celkem nezáživný chaos. Druhá kapela se jmenuje Los Hell Dandys (takto na plakátu), jsou ze severu země a tvoří ji čtyři hudebníci: bubenice, dva kytaristé a kontrabasista (ten si půjčují všechny kapely, stejně jako bicí, takže žádné zbytečné protahování). Hrají něco přes půl hodiny. Hlavní hvězdy na scénu nastupují ve 3/4 na 11, opět čtveřice (zpěv, kytara, kontrabas, bicí), zpěvák – jediný původní člen – vlasy jak Leningradští kovbojové, hrají coververzi Spoonful (Willie Dixon / Howlin' Wolf), téměř nepoznatelnou (zpěvák má hlas přibližně jako Lemmy, naživo jen jakési chrčení), a já ihned poté odcházím, tak možná v půlce jejich setu, v půl dvanácté, přes dvě hodiny hluku je až až, a chci stihnout poslední metro, touhle částí města by se mi pěšky úplně jít nechtělo. A pozor, Demented Are Go! jsou původně z Walesu. Co tedy musí přijít dál? 1 7. 9. 2024 V tento den tady hrají Los Tigres del Norte, původně z nějakého maloměsta na severu Mexika, dnes z Kalifornie, v rámci své kategorie veleúspěšná kapela, jedna z největších. Mezi její fanoušky patří také Ed Vulliamy, britský válečný reportér, který se dopodrobna zabývá mj. ilegálními aktivitami na mexicko-amerických hranicích (a napsal o tom výbornou knihu Amexica, před pár lety revidovanou, kde tygrům ze severu věnoval jistý prostor). Není to úplně moje hudba, ale za jiných okolností bych tam snad byl. Jenže ve stejný den o kus dál hraje hudebník, na kterém se s Vulliamym (zde nepřítomným! to je fanoušek!) shodneme mnohem víc, on je jeho dávným kamarádem (má ve zmiňované knize poděkování) a velkým fanouškem, kterého jsem viděl na nespočtu koncertů v několika zemích, já jen – a při této příležitosti se ukazuje, že víc než by se dosud mohlo zdát – fanatickým obdivovatelem, v první řadě jeho hudby. Takže: 0 John Cale & Band en Ciudad de México aneb Poptické iluze naživo Krásný pocit být zase jednou ve městě, kde se vyznám bez mapy! Když jsem tady byl před několika lety poprvé a chodil okolními ulicemi, jistě i přímo kolem tohoto divadla, nenapadlo by mě, že se sem ještě někdy vrátím, nemluvě o tomto důvodu – tehdy jsem předpokládal, že Caleova kariéra skončila, nečekal jsem ani koncerty v Evropě, natož v zemi jako je tahle. Ale on se vrátil, nejdřív do Evropy a teď i dál. Ano, raději bych jen Evropu, ale... mám na výběr?* Jediný letošní koncert je teď a tady, pokud nemá nějaké soukromé nebo polosoukromé. Takže i já se vracím. A rozhodování bylo překvapivě jednoduché: koupím si vstupenku a uvidím. Jenže ono to nešlo, jejich platební brána sice dokáže zpracovat zahraniční karty, ale po potvrzení vyskočí error, mohlo by jít o podvod a my ty peníze nechceme. Neblokuje to moje banka, ale jejich systém. Další možností je zaplatit v Oxxo, síti obchůdků, které jsou na každém rohu každého města, ovšem jen v Mexiku. A já tam v té době rozhodně nebyl. Nicméně podařilo se, trvalo to několik dnů a desítky emailů a ... no, a když už jsem s tím strávil tolik času, tak tu vstupenku přece nezahodím! (Vstupné bylo celkem drahé nejen na Mexiko, ale i vůbec.) Takže: Teatro de la Ciudad Esperanza Iris, původně Teatro Esperanza Iris podle slavné zpěvačky a herečky (1888–1962), která do jisté míry financovala jeho vznik (1918), později upadalo, v 70. letech se z něj stalo Městské divadlo, ale po požáru dlouhá léta čekalo zavřené na rekonstrukci. Počínaje rokem 2008 nese název Teatro de la Ciudad Esperanza Iris. Abych věděl do čeho jdu, dva týdny před Calem jsem si do divadla zašel na – pozor – bolero, kde jsem vydržel asi tři hodiny, o divadle jsem pak ale měl jasno. Pravda, hudebníci v neprůstřelných vestách mě trochu překvapili, ale přešel jsem to. Vloni jsem v souvislosti s koncerty v neočekávaných zemích zmiňoval historii Caleova tamního působení, takže i teď: vlastně není moc co. Poprvé tady hrál v roce 1998 v rámci společného turné s The Creatures (Siouxsie a Budgie z The Banshees) v nějakém dnes již neexistujícím klubu a od té doby ne. Tedy údajně jednou v roce 2007, ale to byl právě případ toho polosoukromého vystoupení, na jakési výstavě, je-li to vůbec pravda. Jeho návrat je prezentován jako jediný koncert v Latinské Americe, ve skutečnosti jediný letošní koncert na světě. Tady se někdo musel hodně snažit! Hráli Dustin Boyer na kytaru, Joey Maramba na baskytaru a Alex Thomas na bicí, tedy stejná sestava jako vloni a v letech 2012–13. Cale na Nord Stage 4 a ve dvou písních na kytaru. Vizuály na obrovském plátně za scénou připravila Abigail Portner, vzdala se kvůli tomu zahájení vlastní výstavy v USA. Na rozdíl od výše uvedených bez předkapely (naštěstí). Seděl jsem asi v šesté řadě, na zvuk výborné místo, na výhled ne úplně dokonalé, ale vizuály a strop a všechno kolem, tohle divadlo je nádherné! Kapela přichází chvíli po osmé, Mexičani na tak brzký začátek nejsou zvyklí, takže se trousí a trousí až skoro do konce, mnozí tedy nestihnou to, co by stihli nejraději, píseň Paris 1919, takový jako hit, který osobně v oblibě nemám (co jsem k tomu napsal vloni v srpnu?), ovšem od druhé písně si to vynahrazuji: jako jediný zástupce loňského alba Mercy zazní píseň Night Crawling, a pak dvě z nejnovějšího alba, POPtical Illusion z letošního června, How We See the Light (kterou jsem čekal) a Company Commander (kterou jsem nečekal), od studiových verzí se trochu (ne moc) liší, první uvozuje kytara (místo klavíru) a druhá je divoký a celkem složitý industriál. Jo, už kvůli tomu se ta cesta vyplatila! Pokračují s Guts, oblíbenou písní publika (nejen dnešního), já bych ji raději neslyšel, ale chápu, pro většinu lidí je to jednou za život, i já si to užívám, proč ne, přinejmenším kytaristovo divočení. V Cable Hogue Cale přechází ke kytaře, pár slov mu vypadne, ale rozhodně žádná tragédie (zažil jsem), pak Stratocastera mění za Telecastera a začíná Shark-Shark, další věc z nové desky (všechny dnes naživo zazněly poprvé) a opět nářez, rozhodně bližší standardní studiové verzi než "vinyl mixu". S písní Wasteland se Cale vrací ke klávesám, části projekcí možná vyvolají menší zhnusení u publika, ale k té písní (a tomuto aranžmá) se hodí dokonale, rozhodně neomrzí ani Joeyho čarování se smyčcem. Ten člověk by měl hrát: tam, kde je, je ho sakra škoda (neživí se hraním). Pak přichází taková trochu zprzněná verze Do Not Go Gentle Into That Good Night, zhudebněné básně Dylana Thomase, kterou jsem asi zmínil už vloni v souvislosti s Aténami nebo Edinburghem. Nevím, jestli se mi líbí. Pak velký hit I'm Waiting for the Man, publikum jásá, užívá si to očividně i Cale. Publikum vlastně jásá celkem hodně, překvapivě i po prvních tónech písně Barracuda, což úplně hit není. Pak už jen Heartbreak Hotel, dlouhé vytleskávání, ale rozsvěcují se světla a konec. Hodina a čtvrt, přibližně, možná málo, ale lepší takhle než dvouhodinový koncert s polovičním nasazením. Protože to nasazení tam bylo. Na tištěném setlistu bylo ještě pár dalších písní, mj. ta, o které jsem cosi říkal v reakci na recenzi od Judith, nicméně takhle to na Caleových koncertech chodí, ten papír je jen jedna z možností (jak zmást Abigail, která sedí u zvukaře a nemá ponětí, co přijde a jaké video pustit: opakuju, musí reagovat rychle, Cale má tendenci improvizovat i během písní, třeba je i o několik minut prodloužit). Jinak Cale sem tam i nějakou píseň uvedl (občas neřekne ani slovo), pozdravil, představil kapelu (pravými jmény!), rozloučil se... Tady je pár fotek projekcí a jedna skvělá fotka Joeyho. Závěrem, víceméně žádné překvapení se nekonalo, kromě těch nových věcí všechny ostatní hrál při koncertech i vloni a poněkud blíž, ovšem za ty nové (a nejen za ně) to celé stálo. Tak uvidíme, co přinese příští rok. Únorové-březnové turné po Evropě má mít 23 zastávek, tak snad se na jedné dvou třech dvaceti stavím i já. V té době mu bude 83, tak velké turné bude obrovská zátěž, ale soudě podle Mexika si to může dovolit. Pro pořádek ještě setlist s roky původního vydání, opět ať už tím něco říct chci nebo ne: 1. Paris 1919 (1973) 2. Night Crawling (2023) 3. How We See the Light (2024) 4. Company Commander (2024) 5. Guts (1975) 6. Cable Hogue (1975) 7. Shark-Shark (2024) 8. Wasteland (2005) 9. Do Not Go Gentle Into That Good Night (1989) 10. I'm Waiting for the Man (1967) 11. Barracuda (1974) 12. Heartbreak Hotel (1975) __ *No já vím. Když mě kdysi Caleův zvukař viděl na x-tém koncertu v řadě a divil se, zeptal jsem se: a mám na výběr? Dal tomu pár vteřin a odpověděl: máš. Jo, Nizozemci. __ 23. 8. Relojes del futuro (?) + Stereo Animal + Son Rompe Pera, Foro Cultural Hilvana, CDMX 31. 8. Human Tetris, C3 Stage, Guadalajara 5. 9. Mutto + Austin TV, Coco María, Morelia 6. 9. Los Pardos + Los Hell Dandys + Demented Are Go!, Gato Calavera, CDMX 7. 9. John Cale & Band, Teatro de la Ciudad Esperanza Iris, CDMX __ P.S. Jako turista jsem – pokolikáté už! – naprosto selhal. (Jen pomyslím na Vítězný oblouk a naskakuje mi husí kůže, jak to v jedné básní říká Nicanor Para). Náhodou jsem objevil antikvariát s knihami v angličtině, v takovém malém městečku, a našel jednu v Evropě nesehnatelnou (jen z USA za totálně přemrštěné ceny), vysokou cenu očekávám i tady, ale ... asi 40 Kč. Mexičani se vás snaží vždy a všude oškubat, rád nacházím výjimku. Tedy můj největší zážitek z Mexika. Turista!

loutkář Cvak - 10.09.2024 03:20:35 #

Houslový koncert v jednom z těch rozhrkaných hluboce předměstských autobusů mnohamilionového města, přecpaném že by se nevměstnalo dítě, silnice samá zatáčka a bez možnosti vyhnout se výmolům, já se sotva něčeho držím a stěží balancuju, a člověk přesto asi čtvrt hodiny přes několik zastávek (ty jsou taky něco) hraje jako by se nechumelilo. Něco z toho měl, ode mě asi 30 korun, za to vyvažování si je zaslouží. Víc než ti šašci a myči oken na křižovatkách (v tomhle světě mají semafory). Víc než ti otravní flašinetáři v ulicích. A hudba je tu všudypřítomná, technopárty v centru města, akordeonista pod okny hotelu ještě ve tři ráno (pod jinými okny jiného hotelu punková kapela ve stejný čas), živá hudba z hospod, bubeníci v parku, mladí rappeři improvizující opodál, dětská kapela (různých věků, tak od pěti, a jsou dobří!) s jakousi nacionální písní na náměstí, u výloh obchodů často alespoň reprák, všechno hodně hlasité, a když nic jiného, tak alespoň babka s tamburínou a kelímkem na drobáky. (A pak už kolem vás jen projede auto s obřím reproduktorem přes celou zadní sedačku a město rozezní prvotřídní gangsta/misogynní rap.) Hudba. (Pokračování příště. Nebo nikdy.)

jiří schwarz - 11.07.2024 00:24:52 #

Chimp.charlie: pro naši generaci jistě jo. Včetně podmnožiny "ploužáků lepáků". Ale nevim, jak tolo chápou mladší. A ani mě nenapadá anglický překlad.

chimp.charlie - 09.07.2024 14:32:15 #

Jiří, ploužák je ploužák, to je terminus technicus :)

jiří schwarz - 08.07.2024 01:42:43 #

Rod Stewart – O2 Arena, Praha 3. 7. 2024 Roda jsem měl vždycky dost rád, ačkoli mě nikdy jeho celkem prostý mix rocku, popu a blues nijak extra výjimečně neoslovil. Má přízeň trvá od mých cca 18, kdy mě nadchl ploužák (dnes, aspoň z hlediska literárního významu slova asi trochu nepřesně, by se použilo slovo „balada“) Sailing. Taková prvoplánová, ale pocitově dost vroucí krása. Takže před koncertem žádná velká očekávání, ale těch bardů, které jsem měl rád na počátku 70tek, a co jsou stále smysluplně aktivní, povážlivě ubývá, a tak ještě jedna z mála příležitostí vidět legendu. Koncert naplnil ta očekávání. Zažil jsem na vlastní oči prvně a naposled Roda Stewarta. Jeho charisma rockového "natupírovaného ananasu" funguje dosud. Rod hlasově ve vcelku velmi dobré formě. Zazněly všechny velké hity, Rod stále velmi vitální. Show dost velká a vypracovaná, 6 krásně rostlých děv se starostí o doprovodné vokály, ale také 2 z nich na housličky (ve skotském jigu to bylo moc pěkné), jedna na harfu, další s perkusemi. Celkem 3x se osazenstvo převléklo (nejdřív Rod zlaté sáčko a holky stříbřitě třpytné minišatky, pak totéž v opačném gardu, pak černá – uvědomil jsem si, že je to vlastně můj první koncert, kdy se někdo „bezdůvodně“ převlékal – pravda, na Gottovi jsem nikdy nebyl). Hudebníci velmi dobří (sorry, nezjišťoval jsem jejich jména), byl prostor i na pěkná sólka na bicí i na basu. Kontakt s publikem (odhaduju medián věku cca 60 let) sice takový trochu naučený, ale dobře fungující. Přede mnou sedí dokonale odvázaná cca 70letá fanynka. Jeden z vrcholů pro mě měla věc známá i od řady jiných, a sice First Cut Is The Deepest, ta se fakt povedla. Hezky udělané blues od Muddyho Waterse, ústně jemu vyslovený tribut. Do You Think I´m Sexy bylo našlapané, podobně i Maggie May. Často se mi objeví na YouTube písnička I Don´t Want To Talk About It z koncertu v Albert Hall jako dueto s Amy Belle, při interpretaci na pražském koncertu mně nějak ta dívka chyběla‚ Rod to tady zpíval sám. Asi nemá smysl psát vše dopodrobna. Opona, jeden nedočkavě očekávaný přídavek, a sice Sailing. A jde se asi po necelých 2 hoďkách domů, s pocitem celkem příjemně prožitého, trochu vzpomínkového večera.

jiří schwarz - 07.07.2024 23:56:06 #

Děkuji, Antony.

Antony - 07.07.2024 11:58:17 #

chimp.charlie: "na druhou stranu mezi povahou a uměleckým nadádním neexistuje žádné kauzální pojítko" Přesně! Dokázat oddělit lidskou stránku od umělecké je zásadní posluchačská dovednost.

Antony - 07.07.2024 11:55:44 #

jiří schwarz: Taky krásně napsaný report, čtu to se zpožděním, ale přece. Kiwanuka je zajímavá osobnost, jeho debut Home Again (2012) mám hodně rád.

Antony - 07.07.2024 11:39:37 #

loutkář Cvak: Tvoje koncertní reporty rád čtu, máš tam spoustu zajímavých postřehů. i když jde o hudbu, kterou neposlouchám, užívám si předloženou fandovskou radost. Skvělá věta, která 100% vyjadřuje i můj názor na věc: "jakákoliv virtuozita mi vlastně blízká není (Ribotovo barbarství mi vyhovuje víc ... tedy on je ve svém barbarství samozřejmě virtuóz stejně jako tihle dva)."

loutkář Cvak - 07.07.2024 11:02:29 #

PPU Egon Bondy Tour 2024 ... tedy The Plastic People of the Universe, kterým ovšem pan Kabeš odmítl pro turné poskytnout pro sebe jaksi podvodně zaregistrovaný název The Plastic People of the Universe. Zatímco parta kolem Kabeše má jen jediného člena, který pamatuje předrevoluční léta (samotného Kabeše), v "PPU" je jich pět: odvěký kapelník a klávesista Josef Janíček, bubeník ze všech stěžejních nahrávek Jan Brabec, baskytarista Ivan Bierhanzl, který se v úzkém okruhu kolem kapely taky pohybuje již od 70. let, pozounista (& thereminista) Vladimír Dědek a violoncellista Tomáš Schilla, poslední dva jmenovaní s kapelou hráli v 80. letech. Tedy ano, bez kytary, protože kytara v předrevolučních PPU téměř nikdy nebyla. A pochopitelně bez saxofonu, Vratislav Brabenec již v jednaosmdesáti letech veškeré své aktivity směřuje k psaní a občasnému vystupování s vlastní kapelou Pal-Post Unit (párkrát do roka). Ovšem pozoun jej nahrazuje dokonale, třebaže není zdaleka tak nespoutaný (Brabenec byl pořád free jazz, i v rocku). A cello, jakkoliv dříve nepřítomný nástroj, je velmi kvalitní obohacení. Hrálo se jak z alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, které slaví 50 let od svého vzniku, tak i z dalších alb ze 70. a 80. let (Co znamená vésti koně, Hovězí porážka, Půlnoční myš), s texty kromě Bondyho také od Vratislava Brabence, Petra Lampla, Petra Placáka, Ivana Wernische a Pavla Zajíčka. Koncerty zahajovala píseň Hudebníci z konzervy od DG 307 jako pocta Pavlu Z., který nás krátce před turné stihl opustit. Je sympatické, jak písně uvádějí s autory textů (což je vlastně u Plastiků dlouhodobým zvykem). Tito PPU tedy od března do června odehráli 16 koncertů, většinou víkendových, a k tomu jeden na narozeninách pana Drápala, Lábusovkách, jako úplně první a předem neavizovaný, a pak jeden v pražském Kaštanu, v předpremiéře, veřejné zkoušce, tam jen na pozvánky pro pečlivě vybrané publikum. Osobně jsem byl asi na pěti, a ničeho nelituju. Setlist byl téměř neměnný, k pár změnám došlo, to pak byla velká radost, ale i bez toho bych se obešel. Jde o tu hudbu. Hlavsův (neškolený) skladatelský um je něco jedinečného, něco, co nemá nejspíš ve světě obdoby. A vůbec: tohle že prý je ta kapela, co neumí hrát?! Každý to říká, a nikdo z nich je nikdy neslyšel. Tady jsme. (V Guerilla Records v posledních pár letech vyšly všechny základní desky PPU, krásně vyčištěné, rozhodně se nemám důvod vracet k šumu starších vydání.) Tedy byl jsem asi na pěti koncertech, mj. na těch posledních dvou: V rodném městě GR – Louny – kde sice na chvíli kapelu přerušil vydatný (ale krátký) liják, příznačně v písni "Prší, prší", ale předvedla skvělý výkon. A byl přítomen pan Ondřej Ježek, tedy nahrávalo se a snad se brzy dočkáme koncertní desky (jedna píseň zazněla dvakrát, opravovalo se!). Naposledy zahráli na hradě Houska (to je kousek od Máchova jezera, jestli to někomu něco říká! prostě sever), kde se v době Karáskova kastelánování nahrávala deska Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, a kde nyní publikum tvořili kdo-je-kdo českého undergroundu: většina koncertů proběhla ve městech, pro místní, sem přijela celá republika (ehm, ne-místní). Tady zase byly po celý koncert televizní kamery, tak i obraz snad jednou bude! Neopakovatelná atmosféra před hradem, prokopnutý buben (činely někdo ukradl na jednom z předchozích koncertů), noty létající ve větru (poslední koncert: buben i papíry to věděly!). Na každém koncertu hostovala nějaká další populární kapela převážně z katalogu GR, v Lounech předskakoval Jan Louka s písněmi DG 307 a po PPU zahrála Prasečí farma se dvěma tenorsaxofony, která mě z desek úplně nezaujala (musím si zopakovat), ale naživo pecka. Housku otevíral Jaroslav Hutka, příliš pozornosti jsem mu nevěnoval, ostatně téměř nikdo (ale dost lidí si s ním zpívalo celé písně, to je zase pěkný!), a večer uzavírala skupina Svatopluk s písněmi někdejšího pana kastelána. A co? Ani oni mě z desky nebavili a i oni byli nářez (tedy i ta deska je živák, ale doma je doma a venku je venku). Rostislav Tvrdík – mimochodem kontrabasista řady významných klasických těles, tady zpěvák a akustický kytarista – je (obrovský) rozený frontman, Kumandžas na basu taky není k zahození. Jednu píseň si uprostřed jejich setu zahrál Bobeš Rössler. Jeden koncert PPU ještě proběhne v září na akci Magor 80 v Arše (kde vystoupí řada dalších). A tam to definitivně skončí. Jestli ještě někdy budou nějací Plastici, ať už jacíkoliv, nejspíš se ta objevím. (Tleskám panu Drápalovi zLoun, za turné a za všechno.) P.S.: Souběžně s tímhle turné občas vystupoval se svými Plastic People také pan Kabeš, jak jinak než na truc ve stejné dny, ovšem jestli si myslel, že odláká hosty z Housky, nemohl se mýlit víc. A já v zásadě nemám nic proti existenci dvou skupin, každá je jiná, jedna je mi bližší, mnohem, hudebně i lidsky, ale... po dvou letech jsem si teď zašel i na koncert kapely pana Kabeše, tedy The Plastic People of the Universe New Generation, přičemž ten dodatek v názvu ignorují nejen pořadatelé, ale i sama kapela. Hrají v sestavě Jiří Kabeš (viola, theremin [sólo na vypnutý theremin je pecka!], zpěv), Joe Karafiát (kytara, zpěv), Václav Březina (baskytara), Vojtěch Starý (klávesy) a Jakub Koláček (bicí) a jsou vlastně nijak originální rockovou kapelou, jakých po vesnicích hrají stovky. Hodně kytary, naprosto obyčejný bubeník, třebaže trojice new generation jsou jistě dobří hráči, mají na to školy, a Karafiát je nadprůměrný kytarista, nic z toho necítím. Varhaník umí, ale janíčkovské klávesy jsou janíčkovské klávesy. Osobitý revival, nedrží se původních verzí písní, ignorují Hlavsovu skladatelskou jedinečnost. A Jan Brabec třeba neumí hrát podle standardních měřítek, ale co na nich záleží? Je jedním z nejosobitějších bubeníků, jaké jsem kdy zažil. (Když měl Koláček hrát sólo, Kabeš řekl, že je to pro kapelu netypické, načež Karafiát odpovídá, že nikdo z dřívějších bubeníků kapely neuměl hrát: no, rozumím tomu. O většině ani já nemám valné mínění: jen ten Brabec!) Sympatické je, že hrají do určité míry jiné věci než PPU Egon Bondy Tour 2024, hrají i úplně nové věci, které tedy znějí spíš jako Joe Carnation Band, ale proč ne. Nemyslím si, že ještě někdy půjdu na jejich koncert, ale ... možná už jsem to říkal posledně. (Já vlastně obecně na moc koncertů nechodím, jen o tom prostě mluvím. Do podzimu nic dalšího nebude.)

« další předchozí »