Diskuze
« další předchozí » |
chimp.charlie - 05.04.2024 11:22:36 #
|
Nakonec mi bylo absolvovati dva koncerty – ve středu Buty a ve čtvrtek Chinaski, ty v rámci slavnostního večera, na něj jsem byl přizván jako doplněk pozvané manželky. Takže popořádku: Buty. V minulosti jsem absolvoval asi tři jejich koncerty. Všechny se odehrály ve sportovních halách a všechny byly hodně hlasité, proto jsem na ten dnešní šel trochu s obavami, které měly dvojí příčinu: 1) bude přece jen komornější prostředí Jazz Docku pro kapelu tohoto typu tím pravým? 2) nezhorší očekávaný kravál můj tinnitus? Naštěstí se ani jedna nepotvrdila, zvuk byl po všech stránkách tak akorát. Repertoár v drtivé většině případů sestával z materiálu z období největší slávy skupiny, tedy z devadesátek, což mně bylo milé, pro kapelu ovšem méně lichotivé. Buty (jejichž základní sestava na pozicích voc+g, bg, ds a cl je už celá desetiletí personálně neměnná, hmotnostně a objemově se však změnila velmi) ale pořád šlapou, jen frontman méně sóluje. Hodně mě bavil Petr Vavřík, nenápadný muzikant, kterého jsem měl vždycky rád a vlastně ho s Jiřím Veselým považuju za našeho nejlepšího žijícího rockového basáka po Gumovi, a který hraje přesně v duchu toho, co v jednom rozhovoru odpověděl John Paul Jones na otázku, necítil-li se v kapele kapel upozaděný, totiž že pod Jimmym vždycky zůstávalo dost prostoru, v němž se mohl realizovat. Za pozornost stojí i Vavříkova na zakázku postavená sedmistrunná baskytara, jejíž hmatník zvící prkna má pod čtyřmi „krajními“ strunami pražce, zatímco pod „prostředními“ třemi je fretless. Koncert s přestávkou trval necelé dvě hodiny a v Jazz Docku se čepuje můj regionální Ossegg (alternativou jsou Únětice, taky dobrý). Jo, opravdu jsem si to užil! Chinaski je kapela, s níž bych se asi mohl zapojit do diskuse na téma názor/nenázor. Můj postoj k ní je, že je mi víceméně šmafú, neoslovuje mě, ale ani neuráží, jen její frontman je mi z nějakého důvodu nesympatický. V rámci akce odehráli délkou prakticky standardní koncert, jímž nenásilně vyplnili čas mezi proslovy pomazaných a oceňováním zasloužilých, a rautem. Většinu publika evidentně bavili, mě ke konci už lehce nudili, ale nic, kvůli čemu by bylo nutné zatínat zuby. Sečteno a podtrženo: Boty jsou pořád hlavně muzikantskou kapelou, takže i když už léta nepřišli s ničím novým, interpretace toho starého je stále hudebním zážitkem. Porcelánové Lyže (ale jistě, vím, že jde o postavu z Bukowskiho) vnímám jen jako zábavní spotřebku, nic víc, ale ani nic míň. |
loutkář Cvak - 04.04.2024 22:45:49 #
|
Co jsem se dozvěděl, co jsem si ověřil: Že někdo na morbidního Krchovského (předskakoval) zakřičel něco ve smyslu ať zahraje ňákou pěknou písničku. PPU a Krch-Off Band v Akropoli, dnes. Že absence kytary v rockové kapele je plus. Že Ivan Bierhanzl je skvělý basák. Že Jan Brabec je bubeník jedinečného stylu, a když je teď starej, měl by obnovit Domácí kapelu. A jak zpívá! Že pozoun! (Vladimíra Dědka) v rockové kapele je skvělý nápad. Že Tomáš Schilla (čelující) vlastně není tak špatný. Že Josef Janíček (klávesy) je lepší zpěvák ("zpěvák") než většina ostatních zpěváků této kapely z posledních let. Že ať se dohromady jmenují jakkoliv - název The Plastic People of the Universe má zaregistrovaný někdo jiný (a ne! a ne! a ne! ho propůjčit) a aktuální turné jedou jako PPU - je jejich hudba jedinečná a dokážou ten sál mávnutím ruky vyprodat. Tak. Předávám štafetu panu Kostlivému, tuším že se tam chystal? Já toho moc napsat (a vymyslet) nedokážu... Bylo to skvělý! |
Judith - 14.03.2024 14:17:19 #
|
Zelenám závistí. Klika, že mi to jde k očím :-) |
zdenek2512 - 14.03.2024 11:29:22 #
|
loutkář Cvak, díky za report, Swans patří k mým velkým oblíbencům. Byl jsem na nich celkem čtyřikrát 1. Praha KD Eden (1995), pozdní příjezd, bez předkapely, úžasný zážitek 2. Praha, palác Akropolis (1997), předkapela finská skupina Panasonic poslední koncert s Jarboe 3. Brno Fléda (2013) 4.Praha divadlo Archa 2018, předkapela Anna von Hausswolf |
loutkář Cvak - 14.03.2024 11:07:09 #
|
Před pár dny jsem byl na koncertu Swans, třetím za posledních devět měsíců, při každé etapě turné The Beggar jednou. Hned jak tohle skončí, půjdou do studia a bude další deska. Tedy je myslím načase, abych si od začátku do konce poslechl The Beggar (2023). Dvě hodiny jsou dlouhé a dosud jsem album najednou neslyšel. Až dnes. Swans v Drážďanech (Beatpol), 11. 3. 2024 (Michael Gira / Kristof Hahn / Larry Mullins / Dana Schechter / Christopher Pravdica / Phil Puleo) Tenhle sál rozhodně má atmosféru, zdobený strop, stěny polepené plakáty ... třeba Rammstein, asi tu kdysi taky hráli, jedna paní plakát totálně dotrhala, a asi jí to nebylo málo, po několika minutách se vrátila a v práci pokračovala. Na druhou stranu ... ale nechme to stranou. Koncert otevírala švédská hudebnice Maria W Horn, dopředu jsem si o ní nic nezjišťoval, nic jsem neočekával, ani v dobrém, ani ve špatném. Ale byla skvělá. Temná elektronika, drone, po chvíli mě to dokázalo dokonale vtáhnout, jenže po 40 minutách konec. Vydržel bych dýl. Doma jsem si potom pustil její album Diverted Units (2016), které nijak vzlášť nezaujalo, ta hranice mezi ano a ne je u téhle hudby příliš tenká. Snad by víc zaujal Panoptikon (2024), tak příště. Swans přicházejí na scénu při nahrávce písně Motherless Child (nevím čí verze to je), ten kontrast není takový, jako když vloni v Praze před koncertem hráli nějaké country (což fungovalo dokonale), ale ani tohle není špatná volba. Oproti Praze byl koncert ke stání, za normálních okolností bych radost neměl, ale po zkušenosti právě z Prahy: jo! Být u takhle hlasité hudby upoután na jednu židli ve třetí řadě je peklo, hlavně kvůli tomu jsem si to tehdy moc neužil. V Drážďanech stojím v zadní části sálu, na vyvýšeném místě s dokonalým výhledem, vlastně celou dobu na jednom místě, ale možnost pohybu byla. Setlist se snad částečně lišil, ale co záleží na názvech. I kdyby hráli celou dobu jedinou písničku, byl bych šťastný. Protože ať se snažím sebevíc, tenhle druh hudby doma poslouchat nedokážu. The Beggar je určitě skvělá deska, ale zdaleka mě nevtáhne tolik, jako koncert. Tedy ne že bych vinil tu hudbu: JÁ se nedokážu dostatečně soustředit. Takže teď už jen čekám, až někam poblíž přijedou Gnod, další kapela, která mě doma moc nebaví, ale s jistotou věřím, že naživo musí být něco. A snad i Sunn O))). A jestli budou Swans zas někde v okolí... Po dvouapůlhodinovém koncertu si procházím vylidněné město, ani k jídlu není po půlnoci co/kde koupit, z všudypřítomných svítících reklam na koncert AC/DC se nefanoušek moc nenají. Pak už jen obklopen bezdomovci čekám na autobus. Oni zůstanou. |
Judith - 10.03.2024 20:13:35 #
|
Prohlíželi mě velmi zběžně, bývala bych klidně pronesla deštník, ale na víčko jsem úplně zapomněla. Půl litru H2O ve mně po příchodu jen zahučelo, v doprovodu Captain Morgan ;-) takže žádný stres, do kabelky jsem zmuchlala prázdnou petku. Djent je zvláštní pojem, taky mi k Meshuggah moc nesedí. A vůbec je podezřelý. Jedna kapela dokonce vydala album s názvem "Djent Is Not a Genre", asi tak. Vybavuje se mi video o 150 subžánrech metalu, leda potom. |
loutkář Cvak - 10.03.2024 18:29:02 #
|
Jen pro pořádek: to slovo mi tak nezní. |
loutkář Cvak - 10.03.2024 18:19:49 #
|
Díky za reportáž! Hlavně že to celé stálo za to. Kapelu neznám, jen název, ale před pár dny jsem někde zahlédl článek, patrně jakousi pozvánku na koncert, kde bylo hned v nadpisu něco jako "mistři djentu" ... věděl jsem, že Meshuggah je metalová kapela, ale to slovo mě naprosto zmátlo. Vůbec nezní jako metalový podžánr! Ve Foru Karlín mívají přísné kontroly, co víčko? |
Judith - 10.03.2024 15:07:40 #
|
Meshuggah 8. března 2024, Forum Karlín, Praha Při přemýšlení, jakým tuzemským zážitkem si zpestřit čekání na letní sezónu (v červnu se chystám do Budapešti na Tool a v červenci pravděpodobně opět na Summer Fog Fest do Katowic), jsem se rozhodovala mezi Meshuggah a Enslaved, kteří v Praze hrají 18. března. Volba padla na skupinu, která mě zajímá déle - s nutností zařídit si nocleh souvisí potřeba plánovat více dopředu a nebyla jsem si jistá, jestli moje zimní romance s Enslaved bude ještě v březnu vůbec aktuální. V karlínské hale jsem byla poprvé a je to velmi zajímavý, příjemný prostor. Začátek akce byl ohlášen na 18. hodinu se dvěma předkapelami, Mantar a The Halo Effect. Dorazila jsem pár minut před osmou a ještě hráli první z nich. Atmosféra v dosud jen zpola zaplněném sále byla báječná, okamžitě mě vtáhla. Mimo jiné se mi znovu potvrdilo, že metalové publikum je to nejmilejší a také nejvoňavější vůbec, pobývat zde bylo opravdu příjemné. Většina diváků ve věku kolem třicítky, vrstevníků v sále hlavní hvězdy věru mnoho neměly. Na tričkách většinou loga, která neumím ani přečíst, potěšil mě muž v mikině Pink Floyd. Zaujal asi nejvíc vousáč ve skládané vlněné sukni a pruhovaných podkolenkách s lebkami. Na tričku měl tisk, který vypadal jako dětská kresba pastelkami: kostrbaté prasátko a neumělý nápis tiskacím HEAVY METAL. Jedna slečna měla zase kabelku ve tvaru rakve. Dost diváků ale vypadalo úplně obyčejně, žádné řetězy a hřeby, nebo jen velmi sporadicky, taky jsem snad neviděla jedinou džísku - tohle je zkrátka trochu jiný metal. Když jsem se o pauze mezi předkapelami propracovala víc dopředu, narazila jsem postupně na tři hloučky, kde se lidi navzájem hladili po zádech a jakoby si tam něco ukazovali, tak nevím, zda to mělo nějakou návaznost na předešlé dění, o které jsem přišla. Mantar je dvojice z Hamburku, kytara a bicí. Hlásí se dle svých slov k raným Melvins, Motorhead či Darkthrone. Řezali do toho fest, ale znělo to zajímavě. Doma jsem si pouštěla jejich aktuální album a pro soustředěný poslech to pro mě úplně není, ale naživo působili opravdu dobře, bavili mě víc než druzí The Halo Effect. To je švédská banda starých pardálů s geometricky vykrajovanými kytarami, kteří nejvíc těžili z energické hry svého bubeníka a jinak prostě jen dělali randál, ani jeden z kytaristů neměl moc práce pro levou ruku na hmatníku. O přestávce jsem prohodila pár slov s chlapíkem, který třímal tři jejich vinyly (černozelenou grafiku měli pěknou i na scéně), takže něco na nich asi bude, ale mně se to neukázalo. Byli velmi kontaktní, během setu házeli zářivé úsměvy, roztleskávali publikum, zpěvák měl několik dlouhých proslovů... Zpíval zvláštním syčivě řezavým způsobem, slova mu vcelku bylo rozumět, nevím, jak to lépe popsat. Společně s prostoji při obměnách scény to byla celkem nuda. Na scéně bylo vše připraveno předem a postupně se jen odnášelo a odváželo (první bubeník hrál po straně, druhé a třetí bicí byly uprostřed za sebou), takže vznikal větší a větší prostor pro hlavní hvězdy. Jako zajímavý fenomén metalových akcí se mi začínají jevit reprodukované hudební předěly - když jsem byla v květnu na Ne Obliviscaris, pouštěli tam o pauzách mix, z něhož si jasně pamatuju Toto, tady ihned po doznění potlesku pro první předkapelu spustila Enya: Orinoco Flow a těsně před nástupem Meshuggah setmělému, napumpovanému a teď již zcela plnému sálu organizátoři předložili Careless Whispers George Michalea. Na progrockových akcích slýchám spíš mezihry tón v tónu, tady se zjevně sázelo na kontrast a ten nemohl být větší. Místo sáhodlouhého popisování odkážu na video reportáž na Instagramu - mezi záběry se dá posouvat klikáním na bílé šipečky po stranách, na mobilu přímo klepnutím na obrazovku, je zde průřez celým večerem. Hlavní hvězdy nastupují až v polovině přehledu, v reálu bylo už pěkných pár minut po deváté. Stejně jako jsem se snad až příliš vyčerpala podrobným líčením méně důležité části večera, i na místě už mi mnoho pozornosti a energie nezbývalo. Navíc mi dělala dost zle světelná show, která zahrnovala prudké střídání a reflektory obrácené do publika, takže jsem se záhy uchýlila pod boční ochoz (z hlediska zvuku to příliš nevadilo, reproduktory prostor ovládaly velkoryse) a poté dozadu. Barevné mihotání z této perspektivy oživovalo obří barevnou chobotnici za muzikanty, lehounce se vlnila, do toho nesmlouvavé, vydatné, a přece jaksi úsporné bicí, hradba odsekávaných akordů a slabik v podání čtyř stínových siluet... byla to velká paráda, jen kdybych toho po dni stráveném na cestě a všech těch prostojích neměla už plné kecky. Tak doslova, že jsem druhý den ráno na jedné z nich našla prasklinu - moje milované (a jediné) zimní boty, které sloužily přes deset let, si vybraly skutečně velkolepý způsob odchodu ze světa. Budiž jim připsáno ke cti, že praskly tak šikovně, že jsem v nich v pohodě dojela a došlapala v sobotu domů. Z Meshuggah jsem tedy nakonec viděla nějakých čtyřicet minut, pak jsem se prostě sebrala a odešla, ale zážitek z koncertu mám a cesty nelituju. I když z velké části též kvůli setkání po roce a půl s kamarádkou ze studií, u níž v Praze pravidelně nocuju a která zažila před Vánoci velmi zblízka střílení na Filozofické fakultě. Její podrobné líčení (plus sto padesát dalších věcí, které jsme musely nutně probrat) ve mně po návratu pracovalo intenzivněji než všechen metal světa, ale postupně se mi vylupuje i estetický zážitek a pocit, že to bylo fakt dobrý a stálo to za to, byť jen na chvíli. |
Pegas - 02.12.2023 21:15:00 #
|
Na Uriah Heep jse zažil kdysi hodně špatný zvuk i v pardubické hokejové hale. Tam jsem ty písničky identifikoval hlavně díky tomu že jsem je měl hodně naposlouchané, tenkrát hráli, myslím, jakési best of. A ještě tam jako předkapela byl nějaký Beatles revival, který mě vůbec nebavil. To byl jeden z těch špatných koncertních zážitků. V sonu jsem byl jednou kousek od pódia a podruhé hned nad těmi schůdky. Pokaždé byl zvuk parádní. Ale jestli mě nějaký koncert vyloženě překvapil po zvukové stránce, tak to byli letos Leprous v Paláci Akropolis. To jsem čuměl, jak jde nazvučit i tvrdé pasáže, aby nezanikaly detaily. |
« další předchozí » |