Americký stát Washington představuje velkou líheň hudebních talentů. Ve městě Seattle se narodil Jimi Hendrix a počátkem 80. let se tu začal formovat další styl, který později bude znám pod označením grunge.
Nových skupin zde v té době vznikal bezpočet – Mudhoney, Green River, Mother Love Bone, Malfunkshun nebo Skin Yard, později Love Battery, Pearl Jam i Alice in Chains. Všechny vychází z hardcore punku, heavy metalu a nezávislé scény přelomu 70. a 80. let. Na rozdíl od svých punkových kolegů ale neopovrhují starší tvorbou a inspirují se i psychedelií a hard rockem, hlavně Led Zeppelin a Black Sabbath, mnoho těchto hudebníků přiznává vliv Beatles a důležitou úlohu tu hraje i kandaský folkař Neil Young. Ten je mnohými považován za otce grunge. Důkazem budiž jeho kapela Crazy Horse, či spolupráce s Pearl Jam v roce 1995 na albu Mirror Ball. Ale to musí ještě uplynout nějakých patnáct let a grunge se musí mezitím dostat z garáží do klubů mezi posluchače a na hudební nosiče.
Budou jej provázet různé vzestupy a pády, nové, slavnější kapely, které odmítají točit klipy a jezdit na turné, když se jim vstupenky budou zdát příliš drahé (Pearl Jam), drogy, předávkování a sebevraždy (Malfunkshun, Nirvana, Alice in Chains), rozpady – z nejslavnějších jsou aktivní jen Pearl Jam a Mudhoney, i když obě se podle některých názorů grunge dost vzdálily – ale i comebacky (Alice in Chains a Soundgarden). Pravděpodobně nevlídné seattelské počasí způsobí, že se bude tvářit, jako by na něm ležely všechny strasti světa a moc se mu nebude chtít do televize. Zato bude opovrhovat jakoukoli maskou. Dokonce se zdá, že nepotřebuje žádnou výraznou image. Nejraději bude nosit flanelovou košili a roztrhané džíny, na pódium i mimo něj.
Během 90. let jej prakticky zabije britpop, ale s příchodem kapel, jako jsou například Audioslave a Queens of the Stone Age je o něj v novém tisíciletí – zdá se – docela zájem.
Zatím jsme ale v roce 1981, kdy Mark Arm, později hlavní postava již zmíněných Mudhoney, použije termín grunge ve fanzinu Desperate Times, coby naštvaný návštěvník koncertu kapely Mr. Epp and the Calculations. Jeho slova ponechávám v originále: „Pure grunge! Pure noise! Pure shit!“ Pravdou je, že ta kapela byla ve skutečnosti jeho vlastní, ona slova použil ve fiktivním dopise pod svým vlastním jménem.
Označení grunge, nebo chcete-li grungy se vžilo během 60. let a dá se přeložit jako „špinavý“ nebo „odporný“. Během let 1987 – 1988 je v okolí Seattlu zpopularizoval Bruce Pawitt, zakladatel vydavatelství SubPop.
A teď už se přesuneme do roku 1984. Zastihneme zpívajícího bubeníka Chrise Cornella (narozen 20.7.1964) a japonského baskytaristu Hira Yamamota (13.4.1961), jak obrážejí kluby coby The Shemps. Yamamoto brzy odchází a na jeho místo nastupuje Kim Thayil (4.9.1960). Ten je pro změnu indického původu. The Shemps se brzy rozpadají a ještě během téhož roku dávají Thayil a Cornell dohromady novou kapelu, pojmenovanou Soundgarden podle sochy v Seattlu, sestavené z trubek, které ve větru vydávají zvuky. Thayil začíná hrát na kytaru a na baskytaru se připojuje navrátivší se Yamamoto. V následujícím roce přibírají bubeníka Scotta Sundquista, aby se Cornell mohl soustředit pouze na zpěv.
A právě v této sestavě pořídí své první nahrávky na kompilaci Deep Six, vydanou v roce 1986 C/Z Records. Dalšími kapelami na tomto nosiči jsou Green River, Skin Yard, Malfunkshun, The U-Men a The Melvins. Poslední jmenovaní sice nejsou ze Seattle, ale většina grungeových kapel je označuje za důležité stylotvůrce. A něco na tom bude, protože zpomalená podoba punku s osobitým smyslem pro humor nebyla v té době jen tak ke slyšení.
Scott Sundquist brzy po natáčení kapelu opouští, aby se mohl věnovat rodině a uvolní bubenickou stoličku Mattu Cameronovi ze Skin Yard (28.11.1962). Ten zůstane s kapelou až do jejího rozpadu v roce 1997 a stane se i pěveckou oporou Chrise Cornella na koncertech. Cizí mu není ani skládání hudby a textů, s Kimem Thayilem sdílí zálibu v lichých rytmech a jeho neustále experimentování a zajímavě stavěné doprovody Soundgarden výrazně posunou od H/C punkových začátků.
Jedno z jejich vystoupení zaujme DJ Jonathana Ponemana a na návrh Kima Thyila spojí síly s Brucem Pawittem. Díky jeho finanční podpoře se ze SubPopu stává opravdové vydavatelství a první počinem je singl Hunted Down právě od Soundgarden. Během let 1987 a 1988 vydají dvě EP Screaming Life a Fopp. Obě vyjdou společně v roce 1990 na kompilačním albu, které zahrnuje oba názvy.
Rok 1988 přinese podpis smlouvy s vydavatelstvím SST Records. Ti vydají 31.10.1988 debutové album, nazvané Ultramega OK. Cornell na album nevzpomíná rád. SST jim totiž přidělili producenta, který přesně netušil o co v Seattlu vlastně jde. Metalický zvuk tohoto počinu korunuje Cornellův ječák, což možná někteří posluchači nedokážou vydýchat, ale nutno uznat, že rozsah má obrovský, něco kolem čtyř oktáv.
Sekané riffy podladěné Thayilovy kytary doplňuje hutná Yamamotova baskytara, přesně dle odkazu Black Sabbath. Jsou tu i dvě krátké 'skladby', v jejichž názvech je znát smysl pro ironii: Jmenují se 665 a 667. Vše dorazí závěrečný 'cover' Lennonovy One Minute of Silence. Ze skladeb pak vyčnívá temná a valivá věc Beyond the Wheel s až šokujícně jednoduchým, ale silným kytarovým motivem, cover verze Smokestack Lighting od Howlin‘ Wolfa a singlovka Flower.
Soundgarden podnikají první větší americké turné a v roce 1989 se podívají i do Evropy.
Debut jim nakonec vynese i cenu Grammy a smlouvu s A&M Records.
Thayil vzpomíná: „V začátcích byli naši fanoušci především punkáči, takže když jsme podepsali smlouvu s velkou firmou a jeli s Guns n' Roses, tak to mnoho z nich vzalo jako zradu a prodávání se. Šlo spíše o sociální a módní záležitosti, lidé si začali myslet, že už nepatříme k jejich subkultuře.“
První album pro novou firmu nese název Louder Than Love a vychází 5.9.1989. Obsah některých textů způsobil problém s distrubucí, ale vedlo si nakonec docela dobře a umístilo se na 108. místě amerického Billboardu. Kritika album po hudební stránce celkem pochválila, hůř ale dopadly texty. Po téhle stránce to byly především Big Dumb Sex, namířená proti glam metalovým kapelám a jejich image a zběsilá vypalovačka Full on Kevin’s Mom. Ta se ještě objeví v závěru coby pomalý dovětek dalšího metalického zářezu v diskografii kapely.
Po hudební stránce se od debutu ještě tolik nezměnilo, stále dominují pomalá tempa, ale víc a víc se zamotává struktura písní. V několika se objevují i nepravidelné rytmy (Get on a Snake je 9/4 taktu) a podladěné kytary. Taková Gun začne neúprosným riffem, valí se a zrychluje, až k punkové pasáži s kvílejícím kytarovým sólem.
Thayil označil desku jako neo-metal a jako hlavní inspirace uváděl Bauhaus a Killing Joke. Jako singly byly vybrány Loud Love (w/b Big Dumb Sex)a Room a Thousand Years Wide, na jejíž druhé straně byla coververze Come Together od The Beatles. Oba singly se dostaly pouze do první stovky. Cornell se během tohoto období projeví jako nejvýraznější autor a začíná více hrát na kytaru.
Po vydání alba sestavu opouští Hiro Yamamoto, aby šel zpět na univerzitu. Během 90. let se ještě objeví v projektu Truly s Markem Pickerelem ze Screaming Trees za bicími a Roberthem Rothem, coby zpívajícím kytaristou. Truly vydají dvě alba – Fast Stories…from Kid Coma (1995) a Feeling You Up (1997). Rozpadnou se sice v roce 2000, ale od roku 2008 obnovují koncertní činnost.
Na turné jej nahradí Jason Everman, který předtím jezdil s Nirvanou. Hraje sice v Come Together a objevil se i ve videu Louder Than Live, ale během roku 1990 odchází k Mind Funk. Pozici baskytaristy poté obsadí Ben Shepherd (20.9.1968), který bude též zpívat a psát a hrát i na kytaru a bicí.
19.3.1990 zastihne Soundgarden v domovském Seattle. Právě se vrátili z turné a dozvídají se o smrti jednoho ze svých přátel, kultovního úleťáka Andrew Wooda, bývalého frontmana glam-grungeových Malfunkshun. Teprve čtyřiadvacetiletý Wood zemřel na předávkování heroinem, těsně před vydáním debutového alba jeho nové kapely Mother Love Bone (MLB). Cornell, zdrcen touto zprávou, rozhodne se pro Wooda tributní píseň. Nakonec napsal písně dvě, dost odlišné od agresivních nálad domovské kapely, Say Hello 2 Heaven a Reach Down. Ke spolupráci přesvědčí bývalé členy MLB, kytaristu Stone Gossarda a baskytaristu Jeffa Amenta, a Matta Camerona.
Během listopadu a prosince 1990 natáčejí pod názvem Temple of the Dog celé album. Na natáčení se mihne i zpěvák Eddie Vedder, pozdější frontman Pearl Jam a po smrti Kurta Cobaina i údajný nový mluvčí této generace. Sám se k tomu nikdy moc hlásit nechtěl.
Zde kromě některých doprovodných zpěvů zazáří v Hunger Strike. Tato pomalá, působivá píseň je výbornou ukázkou Cornellova písničkářství, kdy vystaví píseň na jediném vybrnkávaném motivu. Mírný hlas Eddieho Veddera pak tvoří kontrast ke Cornellovu ječáku v závěru písně.
V Reach Down zase překvapí harmonizované vokály a pětiminutový jam, ve kterém exceluje mladý kytarista Mike McCready, další budoucí člen Pearl Jam. Od roku 1998 bude celá tato sestava tvořit Pearl Jam, ale nepředbíhejme.
Temple of the Dog vydali své album 16.4.1991 a od té doby odehráli jen velmi málo koncertů, ale ta jediná deska rozhodně stojí za to, však jim vynesla platinu. Je dost odlehčená a oproti Soundgarden se snadno vstřebává.
Ale zpět k nim:
Během roku 1991 ještě natáčejí třetí album s názvem Badmotorfinger. To vychází 8.10.1991 a obsadí 39. příčku Billboardu. Znamená pro skupinu velký průlom i po hudební stránce, za což podle Cornella mohl i vklad nového baskytaristy. Ten je podepsán hned pod čtyřmi skladbami z celkových dvanácti, chytlavou Somewhere napsal sám, Face Pollution s punkovým nádechem a zatěžkanou sedmiminutovku Slaves and Bulldozers napsal s Cornellem a poslední je dílem celé kapely. Její název Jesus Christ Pose vyvolal další poprask v médiích, některá pak neváhala označit skupinu jako rouhačskou, či okultní. Cornell později objasnil, že text je namířen vůči lidem v církvi, kteří se tváří být lepšími než ostatní, případně se tváří jako mučedníci.
Bubeník Cameron dodal rytmicky zmatenou boogie-metalovou Drawing Flies s hostující dechovou sekcí a temně zadumanou Room a Thousand Years Wide, k níž napsal text kytarista Thayil. Ze spolupráce těchto dvou vzešla i závěrečná, sabbathovsky hutná New Damage.
Podle Cornella byl Badmotorfinger více záležitostí celé kapely, než předchozí album a díky Shepherdovi bylo natáčení rychlejší a písně 'zdivněly'. Však je také deska velmi dobře hodnocena a mnohými považována za nejlepší album Soundgarden. O něčem svědčí jistě i to, že úvodní Rusty Cage, blížící se svými pětidobými pasážemi riffům Led Zeppelin, předělal Johnny Cash o pět let později na album Unchained.
Rok 1992 přinese kapele turné s Guns n' Roses, Skid Row a Faith No More. Společně s Ministry, Red Hot Chilli Peppers, Pearl Jam a Mudhoney hrají na Lollapalloza Tour.
Objeví se ve filmu Singles, společně s dalšími kolegy ze Seattlu – Alice in Chains, Mudhoney, Smashing Pumpkins, Pearl Jam a Screaming Trees.
Též vyjde EP Satanoscilatemymetallicsonatas s coverem Into the Void od Black Sabbath a Girl U Want od Devo. Do první jmenované napasovali text od indiánského náčelníka Sealtha, prý hlavně proto, že rytmicky byl hodný s původním. A zkuste si název EP přečíst pozpátku.
Během následujícího roku natáčejí další album. Tím je téměř hodinový výlet do krajiny Superneznáma.
Superunknown, jak se čtvrtá deska jmenuje, vychází 8.3.1994 vrcholem všeho experimentování z předchozích alb. Hard and heavy jsou tu slity do jednoho pevného útvaru, okořeněné častými psychedelickými pasážemi a náladami. Album je dost ponuré, dominují existenciální témata, drogová závislost, deprese a sebevraždy.
Otevírá jej Let Me Drown, jež okamžitě navodí nervní halucinogenní atmosféru. Je o návratu do dělohy a následné smrti. Skutečně pozitivní úvod! Naštěstí následující My Wave je o něco odlehčenější, jen zkomplikovaná pětidobým taktem. Zadumaná Fell on Black Days ovšem už taková pohoda není a pravé peklo propukne v Mailmanovi. Tato píseň se jen ztěžka převaluje a ani její text na náladě nepřidá.
Pak je tu rychlejší kousek, surrealistická Superunknown s rozechovanými kytarami a tahounskými riffy. Head Down je další perla z pera Bena Shepherda s východoasijským motivem v úvodu, podpořený kotly a slokou s nádechem Beatles.
Vliv Beatles je znát i v další písni, nejslavnější, pomalé Black Hole Sun. K této písni kapela natočila i klip, stejně zvláštní jako píseň sama. Kontrastuje v ní vybrnkávaná čistá sloka s phaserem na kytaře a táhlý refrén s okamžitě zapamatovatelnou, naléhavou melodií. V půli se píseň zvrátí v motiv v 9/8 taktu s chaotickým sólem.
I ostatní písně by stály za samostatný rozbor, fakt je, že Soundgarden tu vytvořili své nejsoudržnější album. A ku prospěchu bylo i to, že kromě krátké vypalovačky Kickstand (opět od Shepherda, který ji i nazpíval) tu nejsou prakticky žádné stopy punku.
Album obsadilo první místo a kritiky nešětřily chválou. Následoval série singlů, klipů (The Day I Tried To Live, Spoonman) a EP Songs from Superunknown. Dnes je považováno za jeden ze základních kamenů Stoner Rocku a magazín je zařadil na 336. místo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob.
Během turné se členové rozhodli pro radikální krok: Natočí poslední album. To dostalo název Down on the Upside a vyšlo 21.5.1996. Představuje odklon od předchozí tvorby, zejména Cornellovi se začají zajídat stále zkreslené kytary. Možná proto je album klidnější, ke slovu přichází akustické kytary a mírnější zkreslení. Ubylo i alternativních ladění, které dodávaly zvuk a náladu alba předchozího. O to je deska melodičtější a možná i bližší hardrocku, ale tu a tam zase probleskuje punkový odkaz. Snad největším úletem je tu mandolína v rychlé Ty Cobb v refrénu, kde se stejně jako před lety v Big Dumb Sex objevuje několikrát opakovaně křičené jisté slůvko na f. Tu dodal Shepherd, podobně jako zmatenou Never Named. Za to Cornellovi se podařilo dostat do nálady Temple of the Dog, většina jeho písní je klidnější, například Blow up the Upside World, přestože to název nenaznačuje. Ale na druhou stranu tu má No Attention, která místy také punkově utíká.
V Billbordu bylo album druhé a singl Burden in My Hand dokonce první. Následuje poslední turné a 9.4.1997 vyjde oficiální prohlášení o rozpadu.
Ještě vyjde výběr A-Sides a potom dlouho nic. Cameron nastupuje k Pearl Jam a do roku 2009 s nimi natáčí čtyři studiová a bezpočet koncertních alb. Též vede projekt Wellwater Conspiracy, v němž funguje i jako frontman.
Kim Thayil spolupracuje s Presidents of the United States, Jello Biafrou, Davem Grohlem či Pigeonhead. Až v roce 2009 se sešel na pódiu s Benem Shepherdem, který nejdříve chvíli působil ve Wellwater Conspiracy, aby se pak v mezičase věnoval rodině, nahrával s Markem Laneganem od Screaming Trees a vede projekt Hater, jenž už v roce 1993 stihl vydat první album.
Chris Cornell vydává album Euphoria Morning, to vychází 21.9.1999 a spolupracuje na něm s Natashou Shneider a Alainem Johannesem z Queens of the Stone Age.
Poté se stane jednou čtvrtinou hardrockových Audioslave s bývalými členy Rage Against the Machine, kteří během let 2001 – 2007 vydají tři velmi úspěšná alba. Během natáčení druhého přestává Cornell s kouřením, alkoholem a drogami a členové Audioslave si pochvalují zlepšení jeho hlasu. Přesto jej nakonec vyhazují, protože si přestávají po hudební stránce rozumět.
Vydává další album Carry On, to ale není příliš úspěšné. Zkouší tedy něco úplně jiného, a sice módní r'n'b. Ve spolupráci s producentem Timbalandem vydává v roce 2009 album Scream, jímž vyděsil snad všechny své fanoušky.
Během tohoto období ale prosakují občas v rozhovorech narážky na možnosti obnovení Soundgarden. A 1.1.2010 se toto stane realitou. Členové se totiž v roce 1997 dohodli, že pokud by někdy došlo k obnovení, tak jedině, pokud s tím budou souhlasit všichni čtyři. Opět se stávají účastníky nejrůznějších festivalů a ač se zatím nevyjadřují k možnosti nahrání nového alba, tak již je potvrzeno, že 28.9.2010 vyjde výběr největších hitů s názvem Telephantasm, na němž budou k nalezení i koncertní a singlové verze některých písní a nevydaná věc Black Rain z doby natáčení Badmotorfinger. Jaké jsou další plány, to Soundgarden neprozrazují, jisté jsou zatím jen koncerty. Tak se necháme překvapit.
Voytus 09/10
... (celý článek)
