Soundgarden - Superunknown (1994)

Soundgarden kdysi patřili k těm největším kapelám, které ovlivnily celé zástupy dalších nohsledů hledajících v právě doutnajícím stylu grunge své nové živobytí. Skutečné začátky souboru zmapované nemám, první alba jsem doma nenašla a z ukázek, které jsme s bratrem procházeli, se dalo vytušit, že kapela dřív hrála jinak, hodně punkově. Punk nebyl styl, který by u nás prošel. Táta ho neměl rád, brácha to zdědil a mně přišel vždycky banální.

Jenže když slyšíte nejznámější hit Soundgarden, klipovku Black Hole Sun, ve které není po nějakém punku ani stopy, nutně vás musí jeho sound srazit k zemi. Superunknown u nás přistál hned v době svého vzniku a od té doby se protočil snad tisíckrát. Dlouhátánská šestnáctiskladbová nálož, u které jsme si nejdřív oblíbili sabaťácké kusy - My Wave, The Day I Tried to Live, 4th of July, vzápětí ty melancholické - Fell on Black Days, Head Down, Limo Wreck, Fresh Tendrils a Like Suicide a nakonec experimenty a blbinky jako Superunknown, Spoonman, nebo Half.

Album má tendenci vám nikdy nezevšednět. To prostě nejde, dokonce bych řekla, že je deska běžně neoposlouchatelná. Právě tady se ze Soundgarden staly super hvězdy, kterým se navždy změnil osobní život a z lokální kapely vyrostla na několik málo let nová módní ikona. Jejich valivý sound vychází z tradic Black Sabbath a Led Zeppelin - však jim to nevděční kritici častokrát vyčítali. Zeppelin uslyšíme v mohutných pageovských riffech pana Kima Thayila a ponurou atmosféru B. S. zase v pomalých tempech depresivních věcí jako jsou My Wave, nebo 4th of July.

Chris Cornell byl zpěvák k pohledání a je ho věčná škoda. Nikde na mě neudělal takový dojem jako právě na jmenované desce. Ani na následující Down on the Upside a už vůbec ne na comebackové King Animal, nikde nebyl takovým titánem jako tady. Vybrat z tak obsáhlého množství nejoblíbenější kusy je těžké. V první řadě bych jmenovala Head Down, Black Hole Sun, Limo Wreck, 4th of July a třeba Like Suicide.

Chtěla bych ještě pochválit zajímavý zvuk od Michaela Beinhorna, kterého si o rok později k sobě přivolal Ozzy Osbourne, aby mu nazvučil Ozzmosis. Jeho paleta je sice podobně temná, ale výsledek je hodně přeřvaný a vůbec nevyšel tak dobře, jako placka Superunknown. Ta patří mezi pětici nejlepších rockově-alternativních nahrávek devadesátých let. Jasně vévodí v čele celého katalogu Soundgarden a je vedle Dirt nebo Ten milníkem epochy nazvané grunge.
reagovat

northman @ 27.08.2018 08:35:48
Výborná recenze i deska. K tomu není potřeba nic dodávat.

misa @ 27.08.2018 08:41:11
Ahoj Teri.
Soundgarden jsou spolu s Pearl Jam další z mých oblíbených kapel. Napsala jsi to moc pěkně. Okamžitě jsem si při tvém čtení vybavovala některé písničky.
Ozzyho Black Sabbath tam jsou, alespoň na tomhle albu. O vlivu Led Zeppelin na Soundgarden jsem nikdy nepřemýšlela, nenapadlo mě to.
Díky za príma čtení.

Balů @ 27.08.2018 10:20:42
Díky za pěknou recenzi. Úžasná deska.

EasyRocker @ 27.08.2018 10:51:01
Jedna z TOP nahrávek devadesátek, opravdová nálož nesmírně pestré hudby. Zbyde tu po nich velká mezera.

EasyRocker @ 27.08.2018 15:22:50
A mám radost, že tu mnohými neoblíbený styl nachází svou kvalitou příznivce. Ono to není nic jiného než pokračování titánů 70. let. Led Zeppelin a další si ale dovolil skloubit s punkem, což bylo do té doby jakési nepsané tabu, a vznikl parádní proud hudby.

oř @ 27.08.2018 16:01:02
Terka piluje svůj styl k dokonalosti a předkládá nám další brilantní práci ze svého oblíbeného šuplete. Bravo lady.

Tento opus magnum, pokládaný za jedno z nejvlivnějších a nejhodnotnějších grungeových děl 90. let, nahráli Soundgarden v roce 1994 a sklidili s ním multiplatinový úspěch nejen doma v USA, stali se majiteli řady prestižních cen. Klip Black Hole Sun rotoval světem. Samotné arcidílo je nataženo na 16 skladeb a více než 70 minut. Je řazeno na špici jejich tvorby, i když mám o chloupek více rád poslední album.

A rozjezd je ostrý - Thayil se do nás zakousne pohupujícími se riffy, ale svou absolutní světovou extratřídu, navazující na fenomén jménem Bonham, tu ukazuje bicmen Matt Cameron. Terén je nervózní, neklidný a drsný.

My Wave je skákačkou, kde se pánové chopili s grácií a potemnělým duchem sobě vlastním metalu. Rozjet se na tohle v kotli - životu nebezpečné. Cornell je neúprosný a závěr s drtícím Shepherdem.

Seattlovsky halené chmurné navrstvené kytary zdobí skvost Fell on Black Days - téma a název bohužel důkladně ladí s dnešní hroznou zprávou. Cornell procítí každou vteřinu, Cameron nasazuje nezničitelné, pohřební tempo. Únava, ospalost a noční můry.

Rázně s námi zacloumá Mailman, skutečně roztomilá pošťácká nálož, titánský riff, který vám rozetne hlavu v půl, jako by vytasil mr. Iommi někde z kraje sedmdesátek.

A nastupuje pětiminutový titulní hardrockový sekec mazec s metalovou intenzitou a tahem na bránu, který je bezkonkurenční. Všudypřítomná energie by rozbourala deset hospod. Sípot, řev a jekot mr. Cornella je zničující jako celá tahle mašina. Sabatovský černý duch a ječící sóla.

Zajímavým jemně vedeným hudebním kouskem je Head Down, vytesaná na ploše přes šest minut. Temné, melancholií prosáklé seattleské melodie, perkuse, oscilujeme mezi jasem a smutkem. Ukázka, jak Cornellovo lítostivé hrdlo promlouvá do děje a mění ho.

Black Hole Sun se stala kosmickým hitem už bezprostředně po vydání. Brnkaný kytarový začátek, melancholie a napětí ve strunách i Cornellově napjatém zpěvu. Refrén, se silou zbořit hory, je jednou z vrcholných melodických klenotů kapely, pomník zesnulého génia se zlatem v hrdle.

Spoonman je klasickou grungeovou skladbou, spíše klidnější a komornější. Je zajímavě rytmicky vystavěna a skvěle doplněna cvakajícími lžičkami od hostujícího umělce Artise.

Potemnělé, lámané kytarové tóny odhalují zmučenou duši s dírami a střepy, kterou nám Cornell v Limo Wreck servíruje naplno a bez iluzí. Neústupná čerň a bouře, nejen tady Cornell otiskl svůj nevšední otisk.

The Day i Tried to Live - už neveselý název a téma naznačuje, že ani tady nepůjde o plážové juchání. Thyilova i Cornellova kytary jsou ohromně nátlakové a hrdlo druhého temně deklamuje, ale i ječí a řve.

Přes minutu trvající nálož jménem Kickstand mají pánové na každé desce, rozhoupe vás od stropu po základy baráku.

Fresh Tendrils je další potemnělou mantrou, kde pan zpěvák Cornell přispěl velkým dílem. Pokud se ohlédneme za melodickou slupku kytar, parádně tu pracuje rytmika.

Přichází největší americký svátek v podobě 4. července. V podobě Soundgarden to ale nebude na halasné oslavy a úsměvy od ucha k uchu, ale spíš na skok z mostu. Když si vybavím Cornellův osud při téhle ničivé, drtící a sebedestrukční jízdě, naskakuje mi husí kůže. Nejen z hudby.

Half nabízí dvouminutové uklidnění, je to neobvyklá akustická oslava v moři temných vizí a destrukce. Má folkové otisky, obskurní hlasový doprovod a jasný, zepelinovský duch.

Pomalé, ale nezastavitelné Cameronovy bicí a rozložené akordy kytar, a je tu další pohřební marš, Like Suicide. Tady jsou ty zimomřivky při Chrisově fatálním nástupu dvojnásobné. Byl to především on, který tuhle neodvratnou věc opentlil svým božským talentem. Jediným světlejším bodem je melodický, lehký náběh do refrénu. Je tu i žhavě spalující sólo. Závěr původní verze alba.

Na bonusovém vydání se nachází ještě rozlučka s výjimečnými hudebními hody - She Likes Surprises. Jisté překvapení, snad i vysvobození na konec to je - vítězí spíš melodické, křehčí pojetí. Chrisův jakoby zacloněný zpěv a skvělý výkon Matta Camerona.

Dnešní zpráva o odchodu jednoho z největších hrdel generace, které mě svými Planty, Coverdaly či Gillany provázelo pubertou v podstatě neoddělitelně, mě nemálo zdrtila. Odešel jeden z mála zpěváků, který byl schopen zazpívat úplně cokoli, to během své kariéry dokázal. A narozdíl od přímočaré Nirvany a melodičtějších Pearl Jam nabízeli Soundgarden těžký stylový koktejl, který ale metalovou či hardrockovou škatulku mnohonásobně přesáhl. Nad zeppelinovsko-sabatovským jádrem slili nesmírně pestrý koktejl. Pomníkem je i tahle deska, navěky. Amen.

reagovat

horyna @ 20.05.2017 06:34:16
Ahoj Easy: když jsi včera psal, že Soundgarden posloucháš, chtěl jsem si vsadit, že něco i napíšeš a je to tady. Na desce jsem měl nejraděj ty temné, pomalé a tíživé kusy. Díky za připomenutí stěžejního a důstojného alba této velké kapely.

EasyRocker @ 20.05.2017 15:42:43
horyna: ahoj, jasně, Soundgarden jsou pro mě zásadní věcí, miluju hlavně jejich poslední album, dnes jsem si ho dal ještě jednou :) A po včerejšku smutek, ne že ne. Tak už tu z těch velkých hlasů máme jen Eddieho Veddera...

Uplynuly tři roky od vydání legendárního BADMOTORFINGERU a Soundgarden se vrací se zbrusu novou deskou, po kvalitativní stránce jejich předchozí album převyšující. Přestože vz. placka nepůsobí programově tvrdě a je plná zajímavých nápadů, ovšem bylo v ní stále cítit příliš mnoho metalových klišé, která podle mne kapelu stále svazovala. Na této desce však veškeré tyto spíše negativní faktory vymizely a my máme možnost vychutnat si skvělé dílo, v němž Soundíci ukázali to nejlepší, co umí.
Od začátku do konce je to zábavná psychedelická jízda, plná pozitivní energie, kterou bychom od grungeové kapely rozhodně nečekali. Díky jakési demetalizaci zde skupina pracuje i s pomalejšími rytmy a melancholičtějšími náladami, se kterými se vypořádává s nesmírnou elegancí. Prostě, pokud budete mít náladu na nějakou desku z 90. let s kladným nábojem a bez přílišné oslizlosti, poslechněte si tohle!
Pět bodů!
reagovat

Voytus @ 10.07.2013 06:58:28
Po důkladném zkoumání, pátrání a cca miliónu poslechů je pro mě tato deska to nejlepší, co v 90. letech na rockové či metalové scéně vyšlo.

Petr Gerneš @ 10.07.2013 08:46:02
No, musím souhlasit. Ani nejlepší věci od Alice In Chains se tomuhle nevyrovnaj´!

Voytus @ 10.07.2013 09:38:15
Postupem času u mě z grungeové vlny převážili právě Soundgarden. Nejdříve mě začali bavit Pearl Jam (ale oni zřejmě jsou vůči posluchačům nejvstřícnější), pak jsem se svezl na Alice in Chains (což je zase pro změnu alespoň v mých uších největší depkárna), Nirvana mě vlastně vždycky míjela, v mém okolí bylo spousta fandů, tak možná i proto. Nicméně od nich dodnes občas pustím Unplugged (ale větší sílu má pro mě Unplugged od Alice in Chains). Postupně jsem se pak dostal třeba ke Screaming Trees a Marku Laneganovi (a jiným).
Ale Superunknown nad tím vším ční jako monument. A že mi trvalo dlouho, než jsem jej docenil. Jasně, že první věc jsem zaznamenal už coby děcko a bylo to Black Hole Sun (ten klip je fakt ujetej), album jsem měl až o pár let později a nejdřív mě jako celek moc neoslovilo. Trvalo to možná i pár let, postupně se ale zavrtávalo čím dál víc do ucha a dnes je to přesně to první, co mi naskočí v mysli, když dojde na devadesátá léta.

zdenek2512 @ 10.07.2013 10:04:24
Voytus: Ja jsem zacal poslouchat grunge pres Mudhoney a souhlasim s tim, ze tahke deska patri k nejlepsim grungeovym album. K tem nej radim jeste jedine album sdruzeni Mad Season. A co kapela Codein sice nepatri ke grunge, ale vydavala u Sub Popu. Jeji hudba je taky hodne depresivni a melancholicka.

Voytus @ 10.07.2013 11:55:06
Zdeněk: Jo, Mad Season a Temple of the Dog, jednorázovky, obě skvělé, na ty bych neměl zapomínat!

Mimochodem naprostou lahůdkou v hudbě Soundgarden jsou bicí Matta Camerona, hraje s nasazením a nešetří to, ale zároveň přichází s netypickými rytmy, až je ho občas pro přímočařejší Pearl Jam škoda :-). Naštěstí svou vynalézavost znovu uplatňuje na loňském albu Soundgarden King Animal, které mě také děsně bqaví.

Codein neznám, zato znám Morphine :-). Ale to je už úplně jinde. Třeba časem zkusím, já ty depky dávám zřídka - vystačím si s Joy Division a The Cure :-)

zdenek2512 @ 10.07.2013 11:59:29
Voytus: Morphine mám všechny místo kytary saxofon. Škoda, že ten zpěvák zemřel a kapela skončila :-). Ty Temple Of Dog neznám zase já, z těch Codeine mám hodně rád jejich první album Frigid Star LP.

Voytus @ 10.07.2013 12:22:26
Zdeněk: No, to každopádně. Ona je to taková bizarní sestava, Mark Sandman (ten zpěvák) hrál na dvoustrunnou baskytaru, ale i na jiné podobné vychytávky s různě spřeházenými kytarovými i baskytarovými strunami. A navrch to ságo! Byli dobře přijati alternativní scénou, byť to byli hráči o generaci starší.
Temple of the Dog dal dohromady Chris Cornell s bývalými členy Mother Love Bone a Green River coby poctu zemřelému spřízněnému zpěvákovi Andrew Woodovi, vpodstatě se tam potkala pozdější a dodnes trvající sestava Pearl Jam, protože v jedné nebo dvou písních hostuje i Eddie Vedder a nabubnoval ji Cameron. Pearl Jam už sice měli vydané Ten, ale až díky klipu k Hunger Strike si posluchači konečně všimli Veddera a Ten se začalo prodávat ve velkém.

zdenek2512 @ 10.07.2013 12:50:45
Oni psali tuším v Rock&Popu, že ten saxofonista Dana Colley hrál na ságo jako Hendrix na kytaru. Mark Sandman měl srdeční záchvat v 99 v Itálii. Mně se od nich hodně líbí Yes, Cure For Pain a The Night. Jak jsi je zmínil tak mě napadlo dát jim sem profil. :-)

Voytus @ 10.07.2013 13:36:22
Jo, koukal jsem, že tu nejsou. Já měl první Good. Napiš profil, k nim bych se vyjádřil taky rád :-).

zdenek2512 @ 10.07.2013 13:49:49
O.K. už na tom pracuju :-)