Soundgarden / Superunknown (1994)

Tento opus magnum, pokládaný za jedno z nejvlivnějších a nejhodnotnějších grungeových děl 90. let, nahráli Soundgarden v roce 1994 a sklidili s ním multiplatinový úspěch nejen doma v USA, stali se majiteli řady prestižních cen. Klip Black Hole Sun rotoval světem. Samotné arcidílo je nataženo na 16 skladeb a více než 70 minut. Je řazeno na špici jejich tvorby, i když mám o chloupek více rád poslední album.

A rozjezd je ostrý - Thayil se do nás zakousne pohupujícími se riffy, ale svou absolutní světovou extratřídu, navazující na fenomén jménem Bonham, tu ukazuje bicmen Matt Cameron. Terén je nervózní, neklidný a drsný.

My Wave je skákačkou, kde se pánové chopili s grácií a potemnělým duchem sobě vlastním metalu. Rozjet se na tohle v kotli - životu nebezpečné. Cornell je neúprosný a závěr s drtícím Shepherdem.

Seattlovsky halené chmurné navrstvené kytary zdobí skvost Fell on Black Days - téma a název bohužel důkladně ladí s dnešní hroznou zprávou. Cornell procítí každou vteřinu, Cameron nasazuje nezničitelné, pohřební tempo. Únava, ospalost a noční můry.

Rázně s námi zacloumá Mailman, skutečně roztomilá pošťácká nálož, titánský riff, který vám rozetne hlavu v půl, jako by vytasil mr. Iommi někde z kraje sedmdesátek.

A nastupuje pětiminutový titulní hardrockový sekec mazec s metalovou intenzitou a tahem na bránu, který je bezkonkurenční. Všudypřítomná energie by rozbourala deset hospod. Sípot, řev a jekot mr. Cornella je zničující jako celá tahle mašina. Sabatovský černý duch a ječící sóla.

Zajímavým jemně vedeným hudebním kouskem je Head Down, vytesaná na ploše přes šest minut. Temné, melancholií prosáklé seattleské melodie, perkuse, oscilujeme mezi jasem a smutkem. Ukázka, jak Cornellovo lítostivé hrdlo promlouvá do děje a mění ho.

Black Hole Sun se stala kosmickým hitem už bezprostředně po vydání. Brnkaný kytarový začátek, melancholie a napětí ve strunách i Cornellově napjatém zpěvu. Refrén, se silou zbořit hory, je jednou z vrcholných melodických klenotů kapely, pomník zesnulého génia se zlatem v hrdle.

Spoonman je klasickou grungeovou skladbou, spíše klidnější a komornější. Je zajímavě rytmicky vystavěna a skvěle doplněna cvakajícími lžičkami od hostujícího umělce Artise.

Potemnělé, lámané kytarové tóny odhalují zmučenou duši s dírami a střepy, kterou nám Cornell v Limo Wreck servíruje naplno a bez iluzí. Neústupná čerň a bouře, nejen tady Cornell otiskl svůj nevšední otisk.

The Day i Tried to Live - už neveselý název a téma naznačuje, že ani tady nepůjde o plážové juchání. Thyilova i Cornellova kytary jsou ohromně nátlakové a hrdlo druhého temně deklamuje, ale i ječí a řve.

Přes minutu trvající nálož jménem Kickstand mají pánové na každé desce, rozhoupe vás od stropu po základy baráku.

Fresh Tendrils je další potemnělou mantrou, kde pan zpěvák Cornell přispěl velkým dílem. Pokud se ohlédneme za melodickou slupku kytar, parádně tu pracuje rytmika.

Přichází největší americký svátek v podobě 4. července. V podobě Soundgarden to ale nebude na halasné oslavy a úsměvy od ucha k uchu, ale spíš na skok z mostu. Když si vybavím Cornellův osud při téhle ničivé, drtící a sebedestrukční jízdě, naskakuje mi husí kůže. Nejen z hudby.

Half nabízí dvouminutové uklidnění, je to neobvyklá akustická oslava v moři temných vizí a destrukce. Má folkové otisky, obskurní hlasový doprovod a jasný, zepelinovský duch.

Pomalé, ale nezastavitelné Cameronovy bicí a rozložené akordy kytar, a je tu další pohřební marš, Like Suicide. Tady jsou ty zimomřivky při Chrisově fatálním nástupu dvojnásobné. Byl to především on, který tuhle neodvratnou věc opentlil svým božským talentem. Jediným světlejším bodem je melodický, lehký náběh do refrénu. Je tu i žhavě spalující sólo. Závěr původní verze alba.

Na bonusovém vydání se nachází ještě rozlučka s výjimečnými hudebními hody - She Likes Surprises. Jisté překvapení, snad i vysvobození na konec to je - vítězí spíš melodické, křehčí pojetí. Chrisův jakoby zacloněný zpěv a skvělý výkon Matta Camerona.

Dnešní zpráva o odchodu jednoho z největších hrdel generace, které mě svými Planty, Coverdaly či Gillany provázelo pubertou v podstatě neoddělitelně, mě nemálo zdrtila. Odešel jeden z mála zpěváků, který byl schopen zazpívat úplně cokoli, to během své kariéry dokázal. A narozdíl od přímočaré Nirvany a melodičtějších Pearl Jam nabízeli Soundgarden těžký stylový koktejl, který ale metalovou či hardrockovou škatulku mnohonásobně přesáhl. Nad zeppelinovsko-sabatovským jádrem slili nesmírně pestrý koktejl. Pomníkem je i tahle deska, navěky. Amen.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden