Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 25.04.2012

Třebaže rok 1976 je v Británii historicky považován za nástup punku, přesto se v dané době řada skupin stačila prezentovat v totálně diametricky odchylných hudebních principech a prosazovat svůj vlastní styl, který byl na hony vzdálen syrovému běsnění primitivního rocku s šokujícím podtextem….
Mezi takové kapely patřili i Camel, kteří na britské scéně nebyli žádnými nováčky. Jejich album Moonmadness, které se ve výše uvedeném roce objevilo, patřilo k tomu nejlepšímu, co skupina za své kariéry natočila…. Výtvarný koncept byl hodně příbuzný yesovským tématům, což mnohé lidi mátlo, zda se zde nevytváří nějaký nový derivát hudby Yes.
A hudba samotná - myslím, že má ducha....

ARISTILLUS – pulzující rytmus hypnotického rytmu doprovází majestátní playbackovaný sound synthesizerů, varhan, mellotronu a clavinetu, jako úvodní téma k celému projektu a nad ním se vznáší velebné tóny flétny a občas do tématu promluví i šeplavé hlasy. Artrockové téma se vším všudy s mírně yesovským patosem, v rytmických strukturách se však pohybující v jednodušších principech….

SONG WITHING A SONG – bzučivé synthesizery znějí dominantně, ale přesto nijak pompézně. Spíše genesisovsky hladivě a chladivě. Obsluhuje je poměrně známý hráč na britské scéně, který v šedesátých letech spolupracoval s kytaristou Peterem Greenem – Peter Bardens. Hudební doprovod působí pozitivně, žádné rozervané polohy. Krásně akordické výměny C maj a E maj a konečně zde máme i lidský hlas. Zpívá baskytarista Doug Ferguson, je laskavý melancholicky posmutnělý a zasněné flétnové party hraje Andy Latimer. Bzučení synthesizerů v něčem může kolidovat s tvorbou canterburských Caravan. Rockévé téma je nesporné, ale na agresivitu podání a nekompromisnost soundu se zde nesází. Jsou zde hlavně nálady a pocity. Opakující se rockové schéma je společně s bicími Andyho Warda sice stavebním kamenem, ale není pro skladbu principiálně rozhodující. Tím jsou evidentně klávesové plochy synthesizerů, které se rozlévají jako vlny n a mořské pláni. Rytmika dusá základní šlapavý rytmus, který je čeřený občasnými breaky, které se snaží vkládat do objemného tématu komplikovanost. Elektrické smyčce vyhlazují hudební sound a kytarová přediva Andyho Latimera dotvářejí závěrečné finále….

CHORD CHANGE – další skladba má více kytarový charakter. Latimerova kytarová práce staví na melodických základech. Nehraje sice nic převratného nebo neslyšeného, ale jeho kytarové eleganci jeho elastických tónů je třeba se obdivovat. Zejména v další fází, kde jeho hra ve velmi rychlých tónových výměnách běhů po kytarovém krku je pozoruhodná. V další fázi hudba výrazně zvolní na tempu a v pozadí slyšíme tremolo Bardensových hammondek a Latimer bez zkreslovaného tónu dodává ve své kytarové hře obraz proměnlivé nebeské krásy. Možná i zde by se dalo hovořit o jemném oparu holandských Focus v určitých názvucích. Mnohé kapely používaly téměř identické principy (proto ta moje různá srovnávání), třebaže vařily z jiné vody a prezentovaly jiný hudební názor. Bardens na hammondky hraje klasickým způsobem. Neplýtvá nějakými vodopády tónů, ale ohýbání soundu a vrstvení harmonických struktur se mu daří výtečně. Hra opět nabere na větší důraznosti a zrychlení nabízí nové harmonické struktury, které se opět pohybují na artrockovém základě. Instrumentálně velmi slušná záležitost….

SPIRIT OF THE WATER – Bardens zde hraj klavírn í téma a společně se dělí o prostor s Latimerovou flétnou. Tentokrát je před mikrofonem Bardens. Jeho hlas je preparován přes Leslie box, což zní tajemně a téměř psychedelicky podmanivě. Ostatně proč ne – zpívá se zde u „duchovi vody“ – což je téma téměř mystické. Ale je příliš krátké a očekával jsem nějaké rozvinutí tématu….

ANOTHER NIGHT – varhanní kouzlení se spojuje v unisonu s elektrickou kytarou. Výrazně jiný typ skladby, než jaké dosud zahnívaly. Harmonie není složitě vrstvená, ale je poměrně přehledná. Rytmus je důrazný a dost proměnlivý. Wardovy bicí a Fergusonovu baskytaru chválím, je zde zdařila snaha vyhnout se klišé a vstoupit sem s jinými principy hudebního myšlení. Rocková dravost se zde střídá několika náladovými obrazy, kde opět dominuje klávesový park. Postrádám zde větší prostor pro Latimerovu elektrickou kytaru. Jeho hra je precizní, ale v celkovém pojetí je méně výrazná. Dusavé rytmické postupy se dobře poslouchají, ale pěvecký projev je jaksi unavený a chybí mu větší švih a výraz. Camel zde předvádějí hodně ze svého kumštu, přesto však dosáhnout na komplexnější a hutnější sound jako Yes, Genesis nebo Strawbs se jim přece jenom nedaří….

AIR BORN – flétnové téma v úvodu má příjemný melancholický impresivní dojem. Ve spojení s klavírem se tahle kooperace jeví jako hodně zdařilá. Pak ovšem přichází rozvláčné artrockové téma se smyčcovým synthesizerem a méně výbojná rytmika uzavírá spolu s Latimerovým hlasem pomyslný kruh. Překvapivě se zde objevuje příjemná dvanáctistrunná kytara podporovaná cembalem, která sem přinese trochu historického odéru. Zatímco Bardens hraje koloratury na elektrické piano, Latimer kouzlí s elektronicky preparovanými kytarovými tóny v prostoru. Ona vzdušnost, deklarovaná už názvzu skladby je velmi příznačná pro ten proměnlivý sound nekonečna. Závěr už ovšem přináší majestátní artrockový patos synthesizerů a elektrických smyčců…..

LUNAR SEA – bzučení synthesizerů a cinkání zvonečků přináší takové zvláštní snové téma. Také zde se setkává zdařile hudební ztvárnění s názvem – Lunární moře. Záliba v sci-fi a nekonečném kouzlení se syntetickým soundem. Teď se ovšem do tématu dostávají vrstvené další instrumentace, které se hodně přibližují ke Genesis první poloviny sedmdesátých let. Tady je ten příměr až nebezpečně blízký. Camel se zde opravdu obnažují, ale ztrácejí kus ze své osobitosti. Nutno však přiznat, že v této skladbě asi dosáhli na vrchol na tomto projektu. Rytmika se ovšem pojednou zjednodušuje do schematického modelu a ostatní stojí na barevném využívání klaviatur roztodivných synthesizerů. Latimer vkládá až příliš opatrné přiznávky na kytaru. Prostor dokonale ovládá Bardens.
Je zde ovšem další fáze skladby. A překvapivá! Rockovější a výraznější. Latimer postupuje do popředí a Wardovy bicí nástroje hraje technicky poměrně obtížné breaky společně s Fergusonovými průraznými basovmi modulacemi. Latimer tady začíná opravdu řádit – místy zní jako John Goodsall z Brand X, ale jenom místy. Camel se podařilo do kompozice vedkle art rocku vložit i jazzrockové principy, které by nikdo neočekával. Závěr má ovšem opět onu artrockovou synthesizerovou majestátnost v astrálním nekonečnu, včetně strašidelným nespecifikovatelných signálech z vesmíru…..

Do vrcholných poloh artrockových velikánů sice až tak jednoznačně Camel nedosahují, ale jsou za nimi v těsném závěsu. Instrumentální dovednosti Bardense, Latimera, Warda a Fergusona jsou nezpochybnitelné, ale místy mi na albu chybí přece jenom víc osobitosti a také kreativity. Přesto se zde děje pořád hodně zajímavých hudebních příběhů, které mě čas od času nutí se ke Camel vracet. Myslím, že jsou dnes trochu opomíjeni…. Nevím, možná to může být i tím, že v kapele nebyl jednoznačný pěvecký frontman a že pěvecké party jakkoliv dobře zazpívané nepřinášejí kategoricky jasného zpěváka. Jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami – ideální stav by byl tři a půl… čtyři jim ale po krátkém zaváhání přidělím.