Danny - @ 08.02.2013 | #

Jste-li hudebním fanouškem a je to o vás známo, nevyhnete se někdy bizarním dárkům. Pár takových jsem, jako určitě každý z vás, už dostal a pár mě jich pravděpodobně ještě čeká.

Elton John a jeho album Madman Across the Water z roku 1972. Je to takové... působivě pomalé, bohužel od začátku do konce. Vleklé tempo, klavír hraje kila, žádného většího a strukturovanějšího partu se tu od něj nedočkáte (a přitom by toho Elton asi byl schopen, ale takto je to pro lidi přístupnější), nasládlé i dramatické smyčce; aranžmá, které se osvědčilo a tak se v průběhu alba výrazně nemění. Písně jsou si podobné a i po čase budete mít problém je od sebe odlišovat. První tři jsou si charakterem a celkovým zpracováním podobné tak, že si to evidentně nebyli ochotni připustit ani samotní tvůrci a dramaturgie alba patří k jeho největším slabinám. Titulní skladba přitom, kdyby byla zasazena do jiných souvislostí a producent Gus Dudgeon odvedl lepší práci, není špatná. Větší změna přichází až s šestou (!) položkou "Holiday Inn", ta je na tři doby (rytmický posun zní až blahodárně) a ve zvuku, kromě neodbytných smyčců, dominuje mandolína a dokonce sitár. Po jejím skončení se ale pomalu a líně na čtyři suneme dál, znovu se kupí stejné postupy... Kontrast a očekávaná změna ale nepřijde, "All the Nasties" se naopak vrací k modelu prvních písní, je jim dokonce harmonicky podobná a na dovršení okázalosti jsou tady smyčce vystřídány "velkolepým" pěveckým sborem. Závěrečná "Goodbye" je jen s klavírem a... se smyčci. Zpěv je kýčovitě dramatický. Naštěstí není dlouhá.

Nejlepší položka alba: jednoznačně "Tiny Dancer".
Album si určitě našlo (a možná ještě najde) své posluchače, jako kulisa k intimně laděnému večeru při svíčkách není špatnou volbou - hlasitost musíte nastavit tak, aby vás hudba moc nerušila. Pak funguje.

Při jiné dramaturgii a nápaditějším aranžování by některé písně mohly rozkvést, pokud mám ale album hodnotit tak, jak je, pak za sebe nemůžu dát víc než dvě hvězdy.

Jarda P @ 09.02.2013 19:37:19 | #
Madman je první deska, kterou jsem s Eltonem v edici DUM DUM INDIA měl. I když se jednalo o praskající dřevoryt, hudba mě chytla hned na první poslech a dodnes ji považuju za jeden z jeho ze zásadních výtvorů. "Vleklé tempo, klavír hraje kila, žádného většího a strukturovanějšího partu se tu od něj nedočkáte"...toto mi přopomíná recence z Melodie 80. let. Podobnost písní - tomu, kdo je poslouchá 40 let, se to zdát nemůže. Já naopak považuji každou skladbu z alba za klenot. Pro mě v rámci Eltonovy discografie jednoznačně za 5.