John, Elton - Madman Across The Water (1971)

Jste-li hudebním fanouškem a je to o vás známo, nevyhnete se někdy bizarním dárkům. Pár takových jsem, jako určitě každý z vás, už dostal a pár mě jich pravděpodobně ještě čeká.

Elton John a jeho album Madman Across the Water z roku 1972. Je to takové... působivě pomalé, bohužel od začátku do konce. Vleklé tempo, klavír hraje kila, žádného většího a strukturovanějšího partu se tu od něj nedočkáte (a přitom by toho Elton asi byl schopen, ale takto je to pro lidi přístupnější), nasládlé i dramatické smyčce; aranžmá, které se osvědčilo a tak se v průběhu alba výrazně nemění. Písně jsou si podobné a i po čase budete mít problém je od sebe odlišovat. První tři jsou si charakterem a celkovým zpracováním podobné tak, že si to evidentně nebyli ochotni připustit ani samotní tvůrci a dramaturgie alba patří k jeho největším slabinám. Titulní skladba přitom, kdyby byla zasazena do jiných souvislostí a producent Gus Dudgeon odvedl lepší práci, není špatná. Větší změna přichází až s šestou (!) položkou "Holiday Inn", ta je na tři doby (rytmický posun zní až blahodárně) a ve zvuku, kromě neodbytných smyčců, dominuje mandolína a dokonce sitár. Po jejím skončení se ale pomalu a líně na čtyři suneme dál, znovu se kupí stejné postupy... Kontrast a očekávaná změna ale nepřijde, "All the Nasties" se naopak vrací k modelu prvních písní, je jim dokonce harmonicky podobná a na dovršení okázalosti jsou tady smyčce vystřídány "velkolepým" pěveckým sborem. Závěrečná "Goodbye" je jen s klavírem a... se smyčci. Zpěv je kýčovitě dramatický. Naštěstí není dlouhá.

Nejlepší položka alba: jednoznačně "Tiny Dancer".
Album si určitě našlo (a možná ještě najde) své posluchače, jako kulisa k intimně laděnému večeru při svíčkách není špatnou volbou - hlasitost musíte nastavit tak, aby vás hudba moc nerušila. Pak funguje.

Při jiné dramaturgii a nápaditějším aranžování by některé písně mohly rozkvést, pokud mám ale album hodnotit tak, jak je, pak za sebe nemůžu dát víc než dvě hvězdy.
reagovat

Jarda P @ 09.02.2013 19:37:19
Madman je první deska, kterou jsem s Eltonem v edici DUM DUM INDIA měl. I když se jednalo o praskající dřevoryt, hudba mě chytla hned na první poslech a dodnes ji považuju za jeden z jeho ze zásadních výtvorů. "Vleklé tempo, klavír hraje kila, žádného většího a strukturovanějšího partu se tu od něj nedočkáte"...toto mi přopomíná recence z Melodie 80. let. Podobnost písní - tomu, kdo je poslouchá 40 let, se to zdát nemůže. Já naopak považuji každou skladbu z alba za klenot. Pro mě v rámci Eltonovy discografie jednoznačně za 5.

Danny @ 09.02.2013 20:48:16
Tvůj názor na album respektuju, odlišnost našich postojů vůči Madmanovi považuju za normální a glosy typu "toto mi přopomíná recence z Melodie 80. let" za zbytečné.

Jarouš @ 28.09.2015 14:00:56
Madmana i po létech považuji za jedno z nejlepších Eltonových alb.

bullb @ 01.06.2016 06:43:36
Je to zaujímavé, že z celej diskografie Eltona Johna je táto platňa najviac recenzovaná (a s tým súvisiace reakcie). Môj názor: Keďže veľmi nepoznám (a ani som nemal chuť) tvorbu Eltona Johna, ťažko byť objektívny. Nakoniec, otázka je: čo je objektívne v posudzovaní tak emotívnej veci ako je hudba...
Teda: ako tu už bolo spomínané, k tejto LP som sa dostal začiatkom 70-tych rokov neplánovane. Vtedy to vrelo hard rockom. A zrazu sláčiky, spev namiesto "jačania". Krásne aranžmány. Záver: bomba. Aj po rokoch. Plných 5*****.

Jarda P @ 01.06.2016 10:52:08
Moje nejoblíbenější Eltonovo album kdysi u nás prodávané v indické edici Dum Dum.

PaloM @ 01.06.2016 11:57:02
K Eltonovi Johnovi som sa dostal prostredníctvom hitu "Goodbye Yellow Brick Road" a potom som mal pocit, že prvých 8 LP stojí za to, ale pred pár rokmi som si to postupne pustil a už ma to neoslovilo tak silno.
Takže zostávam pri 2CD The Very Best Of a s tým už vydržím :-)

PaloM @ 28.10.2016 13:59:16
Sranda je, že som nevydržal len s 2CD Best of a oddnes mám doma CD Goodbye Yellow Brick Road :-)

Jarda P @ 28.10.2016 14:16:44
Goodbye Yellow Brick Road je Eltonův seržant. Bez slabší skladby. Zažít Funeral For Friend naživo je nezapomenutelné.

Elton John zvláštní postava britské hudební scény…. Začínal na počátku šedesátých let v rhythmandbluesové skupině Bluesology – bluesmana Long Johna Baldryho. V jeho kapele hrál na varhany. Byl ale mnohem lepší klavírista. Nakonec obor klavír vystudoval na Královské hudební akademii v Londýně. Měl sice klasické vzdělání, ale nechtěl hrát klasická témata. Chtěl zpívat a doprovázet se na klavír ve vlastních skladbách. Nějaký čas ale trvalo, než se prosadil. První album nebylo moc průlomové, ale brzy nato prorazil stavidla a nastoupil grandiózní kariéru. Také mu hodně pomohl producent Gus Dudgeon.
Seznámil jsem se s jeho jménem v r. 1972, kdy k nám již citovaná indická firma Dum Dum India dovezla svoje praskající elpíčka. Album jsem si koupil, aniž bych o jménu Elton John cokoliv věděl (!?) Zaujal mě džínový obal alba a také název Madman Across The Water (volně přeloženo Šílenec napříč řeky) (!?). V Melodii jsem na zadní straně pak objevil chlapíka (blonďáka) s polodlouhými vlasy britského střihu s velkými brýlemi.
Album se mě zalíbilo na první poslech a začal jsem se k němu pravidelně vracet, třebaže pro mě byli prioritní Led Zeppelin, Deep Purple, Jethro Tull, Uriah Heep, King Crimson, Atomic Rooster…. Našel jsem si zajímavý protipól a dodnes album rád poslouchám.

TINY DANCER – lyrický klavírní úvod. Hezké klavírní rozklady a technicky bezpečná práce obou rukou. Hlas Eltona Johna má jasně prolínavý hlas mírné nosovky a příjemně se poslouchá. Steel-kytara se prolíná s elektrickou kytarou, která hraje nenápadné vsuvky a rytmika dusajících bicích nástrojů a zemité baskytary se propojuje s výtečnými vokálními sboristy. Rytmiky ovšem přitlačí a máme tu výtečný refrén s klenutou harmonií a zpěvákův hlas doprovázejí i přearanžované smyčce, se kterými mistrovsky pracuje aranžér Paul Buckmaster. Vytvářejí výtečné pozadí a jeho vlnové nápory jsou velmi sugestivní. Klavírní hra má stále živost a barevnost. Prostě pan klavírista – ale ty smyčce, ještě teď mě leze po zádech mráz! Dramatická mezihra kdy se prokreslují jednotlivé detaily aranžmá. Myslím, že citlivý posluchač tohle ocení. Sborový zpěv výtečných zpěváků dodá něco soulového odéru a skladba je v závěru….

LEVON – další klavírní intro. Eltonova skladatelská linie má výtečnou melodickou linku. Myslíim že skladatel by docenil jeho postupy. A opět ten ďábelský Paul Buckmaster provádí neskutečné věci se smyčci a bubenický break do hry vpustí rytmiku. Smyčce převezmou hlavní iniciativu, stejně jako akustické kytary a upozadněné varhany. Hraje na ně „nějaký“ Rick Wakeman. Kdoví, jestli právě na tomhle albu nesbíral prvotní inspirace k jeho pozdějším grandiózním sólovým projektům (?!). Elton John zpívá s velkým nasazením. Jeho klavír sice překrývají smyčce a hutné rytmy, ale pořád ho vnímáme. Skladba graduje a instrumentálně se zde dějí opravdu zajímavé věci, opakující se schéma vrcholí bubenickými breaky a úderností klavírních akordů…

RAZOR FACE – další skladba s nezvyklými harmonickými postupy. Melodická linka je stále čitelné, není ale prvoplánová, ale prochází řadou akordických proměn a v pozadí slyšíme akordeon a elektrickou kytaru, která pojednou získává větší prostor. Nedominuje, ale poprvé si uvědomujeme její přítomnost v zajímavých mezihrách. Teď dokonce dostává příležitost zahrát menší sólo. Hraje na ni legendární kytarista Chris Spedding, zkušený studiový sideman (ale také doprovazeč Jacka Bruce v jeho kapele po rozpadu Cream). Výrazná rytmizující skladba rockové typu, kde ucítíte trochu blues a jazzu. Diana Lewis se blýskne hrou na akordeon ve virtuozním pojetí a střídá prostor s Chrisem Speddingem. Lze na ni pohlížet jako na derivát rocku bez přimhouření oka….

MADMAN ACROSS THE WATER – velmi sugestivní úvod na akustickou kytaru. Klavírní téma podpírá vynikající melodickou kompozici. Davey Johnstone na akustickou kytaru a Chris Spedding na elektrickou se výtečně doplňují. Je to ale Elton John, který má veškerou iniciativu na své straně. Rytmické zvraty par excellence. Tympány, smyčce – violoncella, violy a housle ve velkém stylu. Eltonův hlas se ztrácí a tříští v prostoru. Opakující se schéma má v sobě jistou uhrančivost a to navíc přichází do tématu opět tsunami smyčcového náletu Buckamasterova aranžmá. Ta gradující atmosféra je jedinečná. Dochází ke zklidnění a akustická kytara a klavír s Eltonem hlasem jsou opět ve hře a kapela je za nimi. Ano, mám celou dobu pocit, že sleduji dramatický obraz po vizuální i zvukové stránce. Tolik dynamických odstínů a emocí v několika minutách se těžko kde rychle najde. Je tady opět Wakeman, ale jen kreslí, nehraje v jeho slova smyslu. Tohle dělá hlavně Spedding a smyčcové vlny. V každém případě vrchol celého alba! Myslím, že nic podobného Elton John ani předtím, ani potom už nenatočil!

INDIAN SUNSET – šumění varhan a pak pouze Elton John, který zpívá sám, bez doprovodu. V jeho hlasu je obžaloba, smutek a bezmocnost – otázka prérijních indiánských kmenů zde zůstává hlavním výpovědním motivem…. Dramaticky působí tympany Ray Coopera a také zpívaný projev. Důrazné basy Herbie Flowerse se spojují s razancí smyčců, ale pak po hudebním emocionalitu dochází ke zklidnění a je zde zase klavírní hra čistých tónů a Eltonův hlas zpívá v širokém záběru odstínu smutku, štěstí, svobody a bezvýchodnosti…. Jako milovník amerických Indiánů, jsem této skladbě porozuměl a okamžitě ji přijal. Smyčce zde opět mají ty úžasné rytmické proměny s bicími nástroji a s percussion.
Nevím, jestli mám vnímat následné zklidnění jako vyrovnání s osudem amerických Indiánů, kteří ztratili svoji zemi, svobodu a přírodní nezávislost a propadli nemocem a alkoholu.
V každém případě Gus Dudgeon, Paul Buckmaster a Bernie Taupin dokázali dát dohromady věcem svůj řád a je to z této skladby hodně cítit.

HOLIDAY INN – melodicky rozmarná skladba, kde vedle klavíru vnímáme i mandolínu, které si zjednává svůj prostor, ale také velmi důraznou basovou linku s bicími nástroji. Sborové hlasy mají zase onen soulový místy až gospelový sound. Klavírní mezihra se smyčci, je pojednou zcela nečekaně zatlačena do pozadí, aby zde vynikl indický sitár, na který hraje Diana Lewis. Rytmicky velmi exponované skladba, kde se přes její hutnost i mandolína prosadí, zejména v závěrečné části, kde společně a akustickými kytarami vzniká krásné strunné zabarvování harmonií s jemnými vyprecizovanými detaily jako ve výšivkách…

ROTTEN PEACHES – klouzavá steel-kytara prolíná prostor společně s klavírním tématem. Basové modulace jsou velmi průrazné a citlivé. Sborové hlasy Barryho St. Duncana, Lisy Strike a dalších sboristů dodávají do hry anglického autora skutečně nepřeslechnutelné americké prvky gospelové hudby. Úžasná aranžérská práce. Eltona John hraje s velkým nasazením, se kterými i zpívá jak refrény tak jednotlivé sloky. Ohýbané tóny steel-kytary jsou krásným doplňujícím elementem zajímavé skladby, která v závěru opakuje strhující melodické téma s výtečnými sbory a důraznými rytmy s klavírními běhy…

ALL THE NASTIES – klavírní úvod a jakoby sevřený vokální projev Eltona Johna. Ten se ovšem následně rozzáří za mocného doprovodu smíšeného sboru. Klavírní akordy odehrávají sebemenší tón s velkou jistotou a nasazením. Tympány a bicí nástroje vstoupí do hry později, jejich hra s bubenickými breaky má nasazení. Zklidnění a ztišený klavír se spojuje se sboristy, kteří opakuje téma i nad zpívajícím vzýváním tématu Eltonem Johnem. Mocné tympány Ray Coopera a bicí nástroje v breacích agresivně s dunivými basy ovládnou prostor a skladba graduje a získává na větší a větší intenzitě. Najednou mi nestačí slova, je to snad rapsódie, nebo jiný útvar. V každém případě je to opravdový zážitek.

GOODBYE – výrazné zklidnění. Melancholické tóny klavíru provází smutný hlas Eltona Johna, sevřený loučením a nevratnými okolnostmi. Smyčce se ve své vznešenosti objímají s jeho hlasem a ponurá violoncella dodávají pochmurný závěr, který patří nostalgickému klavíru… Hudební výlet je u konce…


V r. 1984, kdy ještě sametová revoluce byla hodně daleko a kapely a zpěváci ze Západu k nám nejezdili, jsem najednou dostal možnost v Havířově navštívit koncert Eltona Johna. Dlouho jsem neváhal. Tehdejší ceny lístků na tehdejší platové poměry nebyly sice levné, ale chtěl jsem mít zážitek vidět naživo člověka, jehož desku si přehrávám s takovým zalíbením, stejně jako uznávaný opus Goodbye Yellow Brick Road… I když jsem byl rockovými kamarády zrazován, že to bude zklamání, mýlili se.
Elton John hrál mj. skoro polovinu skladeb z tohoto alba (jako bychom se domluvili) a tak jsem zjistil, že skladby interpretuje stejně přesně, věrohodně a pečlivě jako na albu. Rocková kapela, která ho doprovázela byla na velmi slušné úrovni. Byli to doprovazeči, ale v několika instrumentálních skladbách ukázali, že umějí hrát rock and roll, blues a boogie a pořádně přitlačili na pilu. Elton John už měl sice ty svoje bílé oblečky a bílé koncertní křídlo a vyměňoval brýle…., ale na klavír hrál citlivě v romantických obrazech, ale také koncertně úderně, jako by hrál Chopina a v rock and rollech řádil jako Little Richard. Hrál naplno během celého koncertu a ani jednou nevstal a nešaškoval po pódiu, byl to prostě klavírista až do morku kostí a emocionální zpěvák…
Jeho další uměleckou kariéru jsem už víceméně nesledoval, i když tu a tam se mu nějaká balada povedla… Už příliš splynul s popovým proudem, který mě nic neříkal.
Jenom bych dodal, že se v roce 1972 nejlépe prodávala alba Deep Purple (Machine Head), Neila Younga (Harvest), Manassas (Manassas) a taky Elton John – Madman Across The Water. Album se hodně líbilo kritikům jak po stránce skladatelské, textařské, interpretační. Aniž bych byl touto okolností nějak zásadněji ovlivněn, album dodnes rád poslouchám a mám s ním spojeno řadu osobních nepublikovatelných příhod a ani po bezmála čtyřiceti letech mi z něho nevyvanula atmosféra, která způsobovala moje příjemné pocity. Takže plný počet hvězdiček dám.

reagovat

Jarda P @ 26.07.2011 08:06:37
Pro mě bylo seznámení s Eltonem rovněž prostřednictvím DUM DUMky a taky si mě Madman ihned získal. Na rozdíl od Petra ale mám rád všechna alba od Empty Sky až po Captain Fantastic, ale i pozdější, např. Too Low For Zero (z doby koncertu v Havířově, hrál z ní taky dost věcí), Made In England, Songs From the West Coasts, Captain and the Kid.

Petr Gratias @ 26.07.2011 13:02:05
Zdravím JarduP....
souhlasím s Tebou. Já jsem prostě vypíchl jenom určitá alba, nelze to brát tak absolutně.
Ta kreativita na jeho albech sedmdesátých let je čitelná a proměnlivě zajímavá a podnětná... v dalších letech se to už ubíralo vyloženě komerčním směrem.......