Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 12.06.2015

Musím přiznat, že s tvorbou Bad Company jsem se seznámil už velmi záhy, a už někdy před 10 lety zakoupil jejich diskografii až po Rough Diamonds (1982). Kapela, a hlavně famózní Paul Rodgers, patří k mým nejoblíbenějším rockovým vokalistům všech dob a kam se postavil za mikrofon (Free, BC, Firm, sólové desky), tam emoce doslova prýštily. Jejich legendární debutové album mi někdy před těmi deseti lety hrálo snad každý den...

Hned úvodní Can´t Get Enough se stala jakýmsi hardrockovým úvodním trademarkem kapely - bicí zahájí rázný, přímočarý rytmus, následuje silný riff a Rodgers nese svým napjatým hlasem veškeré melodie. V této struktuře je všechno, co dělá Bad Company typickými, a Mick Ralphs prořízne prostor ostrým a zpěvným sólem. Ještě typičtější příklad zemitého hardrocku je Rock Steady, postavená na jednoduchém, syrovém riffu, přímočaré, ale maximálně účelné a úderné rytmice a Rodgersově hlasu, který rychle mění melodie a nálady. Ten člověk opravdu umí udělat nevšední záležitost i ze zdánlivě obyčejné záležitosti a přesvědčuje tady o tom od první do poslední minuty... Ready for Love je Ralphsův baladický majstrštyk, kde poprvé ukazuje Rodgers veškerá netušená hlasová zákoutí, v refrénu se pak vyhoupnou efektně i Ralphsovy hostující klávesy, klavírní sólo v závěru je pak skutečným vysvobozením. Don´t Let Me Down je další krásnou baladickou záležitostí, postavenou na souboji melancholické kytary a klavíru a Rodgersovi, proplouvajícím od působivé deklamace ve slokách až po zcela emocionálně našponované refrény. Z téhle krásy se pak zrodily další podobné skladby - Run with The Pack či Early in the Morning. V mezihře se zde na saxofon blýskne i hostující Mel Collins (King Crimson a řada dalších kapel) a celá nálada se posouvá jinam, závěr je ale přesvědčivě naléhavý a monumentální. Titulní píseň patří právem k nejsilnějším rockovým kusům historie, a to už od dramaticky pojatého Rodgersova klavírního úvodu, pak se přidávají další nástroje a především jeho velitelský hlas s textovým tématem, který je vlastně zpovědí samotné kapely a její duchovní podstatou. Tady je jeden z nejlepších vokálních výkonů, které jsem vůbec kdy slyšel. Přechod a gradace do refrénu mě dodnes působí mrazení v zádech, stejně jako celá tahle perla až do konce... The Way I Choose je vlastně další vyklidněnou baladickou záležitostí, oproti předchozí jízdě objevuje více melancholická zákoutí, rytmika je dřevní a načichlá blues, Rodgers ale svým hlasem rezonuje ve více polohách a dává i téhle zajímavé skladbě více poloh, občas se nálady dotýkají až jazzu, ke konci předvádí své sólové vyhrávky nadaný Ralphs. Protože už je třeba se zase probrat do hardrockové reality, je zde Movin´ On, postavená na úderném a čitelném riffu, podobná skladba jako Rock Steady, rytmika vše žene jistě dopředu, ni krok zpět a kapela si neodpustí v mezihře ani dramaticky laděnou vyhrávku. To, co přichází se závěrečným folkovým klenotem Seagull, se mnou zatřáslo před léty a nic se na tom nezměnilo ani dnes. Rodgers zde obsluhuje všechny nástroje, ale vše ovládá svým hlasem tak jistě, že z téhle vlastně jednoduché skladby vyrobí úplný skvost... Mrazení nejen z hudby, ale i z textu o rackovi, letícím oblohou do chvíle, než ho někdo sestřelí. Jeden z nejpůsobivějších závěrů, které jsem vůbec na rockových albech slyšel, hodný mistrovského díla.

Očekávání, které start nové superkapely, složené ze zpěváka a bubeníka Free, kytaristy Mott the Hoopole a bývalého basáka King Crimson, splnil očekávání, album mocně komerčně prorazilo a kapelu si vzali pod palec Grantovi Swan Song, kteří měli v té době také jinou legendu - Led Zeppelin. Hudba kapely mě oslovila mimořádně a jediným slabším článkem je asi u mě deska Burnin´ Sky (1977), mimořádně rád mám i poslední dvě alba Desolation Angels a Rough Diamonds.