Bad Company - Bad Company (1974)

Jakmile po albu Heartbreaker již podruhé během několika let ukončila svou činnost skupina Free, zpěvák Paul Rodgers se domluvil s Mickem Ralphsem, kytaristou skupiny Mott The Hoople, a světlo světa spatřilo nové uskupení. To se schovalo pod ochranná křídla zeppelinovského vydavatelství Swan Song a přijalo název Bad Company. K nim se ještě přidal basák Boz Burrell a starý známý, bubeník Simon Kirke, a tím byla tato špatná společnost připravena si uloupit svůj podíl z rockové slávy a pozlátka.

Již koncem června 1974 se objevuje jejich eponymní debut a hned se jedná o dílko veskrze vydařené. Rodgers si ze svého dřívějšího působiště odnesl schopnost tvořit silné melodie a kytarista Ralphs také nezůstal autorsky pozadu. Mohlo to vypadat, že se jenom naváže na dřívější tvorbu Free, ale oba protagonisté vycítili, že doba pomalu přestává přát blues rocku, a i když výsledný materiál lze mnohdy označit nálepkou hard rock, přece jenom se jedná o jeho uhlazenější, sofistikovanější podobu. Sám Rodgers nechtěl být jenom spojen se škatulkou blues, takže se v jeho projevu čím dál víc objevují soulové vlivy, zatímco Ralphs se snaží do výsledného soundu vpašovat i trochu country.

Někdo může namítnout, že se na tomto albu pořád ještě objevuje parádní hard rock a že po nějaké uhlazenosti není ani stopy. Jistě, ona rocková dravost je tu stále patrná, o čemž svědčí hned úvodní Ralphsova skladba Can't Get Enough, nebo Rodgersova zdařilá pecka Rock Steady, ale cítím, že už se nejedná o ostrost a břitkost za každou cenu, že někde v pozadí se začíná projevovat Rodgersovo druhé klidnější já. O tom může svědčit hned následující příjemná balada Ready For Love či nádherně zklidněná a za srdce beroucí píseň The Way I Choose. Vrcholem alba je pro mě skladba Bad Company, v níž Rodgers předvádí naprosto famózní pěvecký výkon. Ten refrén se mi honí v poslední době hlavou neustále, nemůžu se ho zbavit a vlastně ani nechci. A nesmím zapomenout na závěrečnou parádu Seagul. Úplně cítím, jak já jsem tím rackem, mávám křídly a letím a letím…

Je dobře, že to Paul Rodgers po rozpadu Free nezabalil. Vždyť svět by bez něj přišel o spoustu skvělé hudby a já bych dnes neměl o čem psát.

reagovat

Balů @ 05.07.2018 07:06:33
Martine, dík za pěkně od srdce napsanou recenzi.
Mám to s nimi stejně. Hlavně první dvě řadovky mám moc rád.

EasyRocker @ 05.07.2018 07:34:51
Fantastické album s mým zřejmě nejoblíbenějším rockovým zpěvákem. To, co to předvedl za ani ne 40 minut, už mu na zápis do učebnic hudby stačilo. A závěr Seagull je nepopsatelný.

horyna @ 06.07.2018 08:18:34
Čau Marťas
a dík za prima kapelu. Zrovna nedávno jsem všechny alba s Rodgersem poslouchal. První dvě jsou neuvěřitelně silné a mám je moc rád, vlastně stejně jako obě věci poslední (79,82). Jen Run a Burnin jsou o půl stupínek níž.

Pořád se přemlouvám, že si na YT poslechnu i další desky, třeba Here Comes Trouble, nebo Company of Strangers. Zajímá mě, jestli to šlo bez Paula už opravdu do kopru, nebo jsou oba zpěváci dobří a muzika podobně nápaditá. Ale jelikož byl hlavní skladatel mimo hru, slavné to asi nebude.

Martin H @ 07.07.2018 11:54:33
Pánové, děkuji za vaše názory.
horyna: Vůbec jsem netušil, že jméno Bad Company je spojeno i s jiným zpěvákem. Zatím zůstávám u prvních dvou alb a nevím, zda se v diskografii posunu dál.

horyna @ 07.07.2018 15:57:17
Dokonce s dalšími dvěma zpěváky. Martine, odhoď zkostnatělý kabátec předsudků a sleduj poutavý vývoj této kapely v čele s Rodgersem u mikrofonu. Poslechni si také dvě vrcholná alba jeho formace z přelomu 70 a 80 let a uvidíš, že budeš velice příjemně překvapen. Jde o moderní, melodické a hity našlapané desky stabilní kvality. Naše recenze nelžou :-)

northman @ 08.07.2018 03:54:01
Martin H: zdravím, Tvoje recenze se mi líbí číst a když se jedná o oblíbenou desku tak zvlášť. Paul Rodgers je i pro mě jeden z nejlepších rockových zpěváků. Od Bad Company mám rád pouze debutové album, mně se více líbí desky Free. Díky za pěknou recenzi.

Martin H @ 09.07.2018 09:35:47
Northmane,zdravím. Začínal jsem na Free, ale pak jsem usoudil, že je potřeba jít dál. První dvě desky Bad Company mi momentálně ohromně vyhovují. Ale znáš to, vkus se vyvíjí a co se líbí dnes, nemusí vyhovovat zítra. A naopak.

northman @ 10.07.2018 14:34:15
Martin H: zdravím a děkuji za názor. Debutové album Bad Company bylo deskou roku 1974. Straight Shooter je trochu jiné a myslím, že tam nejsou tak silné písničky jako na debutu, Run With The Pack jsem si v té době nahrál, ale nijak zvlaštť mě nezaujalo a Burnin´ Sky mě nechalo chladným a tohle jsem si ani nenahrál. Skupina Firm to je takový slabý odvar i když tam hraje Jimmy Page a Law jsem nikdy neslyšel, pouze vím, že ta skupina existovala. Free to je jiná kapitola od nich se mi líbí skoro všechno, zvláště Tons Of Sobs, Fire & Water a Heartbreaker. Sólo desky Paula Rodgerse neznám, slyšel jsem pouze to věnované Muddy Watersovi, a to je výborné, klasická bluesovka.

Na muzice je v neposlední řadě krásné, že člověk její taje oběvuje po celý život a když už si dávno myslí, že ho nic nemůže překvapit a uhranout, pořád přichází nové podněty a vjemi, kterým jde jen těžko odolat. Kolem desátého roku jsem vnímal The Beatles, za deset let přišli Led Zeppelin, pozdě, až kolem třicítky jsem podlehl Deep Purple, za dalších zhruba pět let postupně přichází zalíbení zvané Jethro Tull a kolem čtyřicítky tu mám hodně nečekaně nové stars- Bad Company. Napsal jsem jen pár kapel, těch velkých, důležitých v mém životě i hudebním sektoru všeobecně, Rodgersovci se k nim svým významem můžou asi jen stěží stavět, či rovnat, ale jejich raketový účinek je podobný, stejně jako výše jmenované, i oni mě okamžitě a velice hbitě uchvátili.

A jestli jsem tu před pár dny zmínil desku Desolation Angels jako první vzorek, který jsem od kapely pořídil a kterému bez okolků střelil pětku( a za tím si stojím), tak teď tu mám fošnu debutovou která mě na třetí poslech dostala do kolen totálně, tady rovnou šestku a dvakrát podtrženou.

Hodně slušný nákop Can't Get Enough znám jako cover verzi, vzopmenout si tak ještě od koho:-) Totální emoční smáz a pocit velikášství ve mě vzbuzuje skladba č.3 Ready for Love- čistá a nefalšovaná nádhera 70-tých let s božský Rodgers v čele, tuto píseň jsem si strašně zamiloval, asi nejvíc z celé desky, a slavnostní atmosféra mě do jejího konce už neopouští, střídá se jedna perla za druhou, jen namátkou sáhnu po Don't Let Me Down- slavný to název neméně kvalitní písňe s výborným dámským doprovodem a saxovým sólem i bicí finesou, že klavír hraje na album roli důležitou slyšíme i v dráždivé Bad Company, po níž je tu další 70-tková něžnost The Way I Choose, nebo výborná Ralphsovka Seagull.

A co tedy dál s Bad Company? Hold se bude muset přikupovat:-)

reagovat

Balů @ 06.10.2016 07:43:59
Zdravím horyna.
Bad Company jsou správná volba.
Mám jen dotaz zda registruješ kapelu Mott The Hoople, ze které přišel kytarista Michael Ralphs ?

horyna @ 06.10.2016 07:56:23
Balů zdravím taktéž: registruji jen podle názvu, pánové recenzeti se tu o ní už zmiňovali. Neříkej mi že ji taky potřebuju :-) :-)

Balů @ 06.10.2016 08:27:32
horyna, já si jen vzpomněl na jejich album Mad Shadows, které se mi líbilo.

Jarda P @ 06.10.2016 10:43:17
Na albu All the Young Dudes je originál skladby Ready For Love, který se mi líbí víc než verze na Bad Co. 1.
Zásadní alba Mott the Hoople jsou All The Young Dudes a Mott.

EasyRocker @ 06.10.2016 15:59:58
I když mám o chlup raději poslední dvě desky, vybírat z kuchyně BC ty nejlepší pochutiny je u mě těžké. Legendární album, ze kterého prýští autorská invence a vše opepřeno geniálním Paulem Rodgersem. Je tu vše - působivé balady, rockové palby i závěrečný folkový skvost Seagull, i kterého mi nemálokrát ukanula slza...

Musím přiznat, že s tvorbou Bad Company jsem se seznámil už velmi záhy, a už někdy před 10 lety zakoupil jejich diskografii až po Rough Diamonds (1982). Kapela, a hlavně famózní Paul Rodgers, patří k mým nejoblíbenějším rockovým vokalistům všech dob a kam se postavil za mikrofon (Free, BC, Firm, sólové desky), tam emoce doslova prýštily. Jejich legendární debutové album mi někdy před těmi deseti lety hrálo snad každý den...

Hned úvodní Can´t Get Enough se stala jakýmsi hardrockovým úvodním trademarkem kapely - bicí zahájí rázný, přímočarý rytmus, následuje silný riff a Rodgers nese svým napjatým hlasem veškeré melodie. V této struktuře je všechno, co dělá Bad Company typickými, a Mick Ralphs prořízne prostor ostrým a zpěvným sólem. Ještě typičtější příklad zemitého hardrocku je Rock Steady, postavená na jednoduchém, syrovém riffu, přímočaré, ale maximálně účelné a úderné rytmice a Rodgersově hlasu, který rychle mění melodie a nálady. Ten člověk opravdu umí udělat nevšední záležitost i ze zdánlivě obyčejné záležitosti a přesvědčuje tady o tom od první do poslední minuty... Ready for Love je Ralphsův baladický majstrštyk, kde poprvé ukazuje Rodgers veškerá netušená hlasová zákoutí, v refrénu se pak vyhoupnou efektně i Ralphsovy hostující klávesy, klavírní sólo v závěru je pak skutečným vysvobozením. Don´t Let Me Down je další krásnou baladickou záležitostí, postavenou na souboji melancholické kytary a klavíru a Rodgersovi, proplouvajícím od působivé deklamace ve slokách až po zcela emocionálně našponované refrény. Z téhle krásy se pak zrodily další podobné skladby - Run with The Pack či Early in the Morning. V mezihře se zde na saxofon blýskne i hostující Mel Collins (King Crimson a řada dalších kapel) a celá nálada se posouvá jinam, závěr je ale přesvědčivě naléhavý a monumentální. Titulní píseň patří právem k nejsilnějším rockovým kusům historie, a to už od dramaticky pojatého Rodgersova klavírního úvodu, pak se přidávají další nástroje a především jeho velitelský hlas s textovým tématem, který je vlastně zpovědí samotné kapely a její duchovní podstatou. Tady je jeden z nejlepších vokálních výkonů, které jsem vůbec kdy slyšel. Přechod a gradace do refrénu mě dodnes působí mrazení v zádech, stejně jako celá tahle perla až do konce... The Way I Choose je vlastně další vyklidněnou baladickou záležitostí, oproti předchozí jízdě objevuje více melancholická zákoutí, rytmika je dřevní a načichlá blues, Rodgers ale svým hlasem rezonuje ve více polohách a dává i téhle zajímavé skladbě více poloh, občas se nálady dotýkají až jazzu, ke konci předvádí své sólové vyhrávky nadaný Ralphs. Protože už je třeba se zase probrat do hardrockové reality, je zde Movin´ On, postavená na úderném a čitelném riffu, podobná skladba jako Rock Steady, rytmika vše žene jistě dopředu, ni krok zpět a kapela si neodpustí v mezihře ani dramaticky laděnou vyhrávku. To, co přichází se závěrečným folkovým klenotem Seagull, se mnou zatřáslo před léty a nic se na tom nezměnilo ani dnes. Rodgers zde obsluhuje všechny nástroje, ale vše ovládá svým hlasem tak jistě, že z téhle vlastně jednoduché skladby vyrobí úplný skvost... Mrazení nejen z hudby, ale i z textu o rackovi, letícím oblohou do chvíle, než ho někdo sestřelí. Jeden z nejpůsobivějších závěrů, které jsem vůbec na rockových albech slyšel, hodný mistrovského díla.

Očekávání, které start nové superkapely, složené ze zpěváka a bubeníka Free, kytaristy Mott the Hoopole a bývalého basáka King Crimson, splnil očekávání, album mocně komerčně prorazilo a kapelu si vzali pod palec Grantovi Swan Song, kteří měli v té době také jinou legendu - Led Zeppelin. Hudba kapely mě oslovila mimořádně a jediným slabším článkem je asi u mě deska Burnin´ Sky (1977), mimořádně rád mám i poslední dvě alba Desolation Angels a Rough Diamonds.
reagovat

Brano @ 13.06.2015 15:35:54
Mám rád tento album a tiež ho mám v zbierke.Poctivá priamočiara rocková muzika a výborný Paul Rodgers za mikrofónom.Radosť počúvať.

Když se rozpadli britští Free, bylo mi o upřímně líto, protože hudební pojetí, které prezentovali mi bylo nesmírně blízké a vyvažování elektrického blues s procítěnými baladami v jejich nezaměnitelném pojetí mi na britských ostrovech chybělo…. Přesto jsem předpokládal, že dřív nebo později na „troskách“ téhle kapely vznikné nové společenství, protože jejich leader Paul Rodgers byl velmi silná interpretační a autorská osobnost a tak bylo otázkou času, kdy se tak stane.
Když na veřejnost prosákly informace, že Led Zeppelin založili vlastní label Swan Songs a že se jejich manažer Peter Grant stal zároveň i manažerem nově vzniklé skupiny Bad Company, která chystá na zmíněném labelu svoje debutní album, nedlouho poté ke mně dolehlo, že Paul Rodgers je v jejich řadách a to zesílilo můj zájem. Vinylovou podobu jsem dostal sice se zpožděním, ale to už už pro mě nebylo „velkou neznámou“ a dnes ho vlastním na CD…
CAN´T GET ENOUGH – odpočítávání, jako v klasickém bigbítu a už se nám odvíjí první akordy úderného modelu klasického hard rocku. Je odzbrojující svou přímočarostí. Bicí nástroje jsou podobně jako ve Free v rukou rockového úderníka Simona Kirka. Jeho jednoduchost je zcela odzbrojující svými základními principy nic zbytečně nekomplikovat a nevkládat do hudby nějaké závratné rytmické figury, které by tříštily přímý tah na branku. Tomu také odpovídá basová přizpůsobivost bývalého Crimsona – Buze Burrella. Kytarové party byly svěřeny Micku Ralphsovi, nedávno ještě v řadách Mott The Hoople. Kvartet nám uzavírá nejdůležitější člen kapely – Paul Rodgers. Jako zpěvák je opět ve formě a zpívá se stejným nasazením jako předtím. Výtečné frázování a bluesový feeling nezapírá….
ROCK STEADY – další hardrockový příspěvek, zde cítím vliv Rodgersova bluesového cítění ještě zřetelněji než předtím. Rytmicky tandem jede ve společně vyjeté koleji a my víme, že nezabloudíme v té přehledné harmonii. Mick Ralphs v mezihře dostane příležitost k sólové prezentaci. Má barvu tónu, ale po tecnické stránce se zde neodehrává nic vyloženě mimořádného. Myslím, že ve srovnání s Paulem Kossoffem jaksi zaostává. Přesto má skladba svůj poctivý drive a strhující dynamickou atmosféru.
READY FOR LOVE – třetí skladbu napsal Ralphs, ale podle jejího pojetí bych ji třadil spíš do Rodgersovy dílny. Začíná jako procítěná balady s výtečnými odstíny Rodgersova hlasu. Klavírní party zde jaksi cítím z pozadí a myslím, že použít je v čitelnějších obrazech by skladbě více prospělo, než zasekávání elektrických kytarových kil. Ralphs zde dokonce nahrál i méně nápadné varhany a teď konečně je onen klavír jaksi více čitelný. Příjemná změna v nijak komplikovaném aranžmá a také vokální podíl hlasů sem velmi dobře zapadne. Další ukázka zralého klasického rocku se vším všudy.
DON´T LET ME DOWN – velmi procítěný úvod. Klavírní téma, vokální podíl a baladické téma, které by mohl zpívat třeba i takový Joe Cocker. Je tady cítit vliv soulu a mírně i gospel songu, v pozadí jsou evidentně ženské hlasy jako od Tamla Motown. Rodgers se do textu pokládá s velkým zaujetím a emocí a máme zde další změnu. Hostuje zde další bývalý Crimson Mel Collins na saxofon a hned po něm sem vloží Ralphs pořádně rozvibrované sólo s kvílející kytarou, které věrně vyjadřuje obsah a smysl téhle skladby. Kooperace Rogerse s ženskými hlasy je velmi slibné a potvrzuje to mnohotvárnost jeho talentu a využitelnosti. Přesto si neodpustím poznámku: v r. 1974 to bylo „teprve“ pět let, kdy legendární Beatles pustili do světa nesmrtelnou skladbu Johna Lennona – Don´t Let Me Down. Nevěřím tomu, že by po pár letech se na tuhle okolnost zapomnělo a myslím, že skladatelský tandem Rodgers a Ralphs tohle měli zohlednit a skladbu pojmenovat přece jenom jinak… Přiznám se, že když jsem na zadní straně obalu poprvé četl název skladby, hned jsem se dovnitř textu šel přesvědčit, jestli se nejedná o coververzi beatlesovské skladby… Vyjádřit strach z pádu, z osamělosti a nad vlastní bezradností se určitě dal vyjádřit jiným způsobem… Tohle je moje jediná „výtka“ k jinak velmi dobře pojednané skladbě.
BAD COMPANY – klavírní akordy s šustícími činely a kytarovými ornamenty otevírá v jakýchsi záhadných obrazech další skladbu, která dala název nejen eponymnímu albu, ale i celé kapele. Dá se tedy předpokládat, že si na ní dá celá parta záležet, jako na vlajkové lodi rockové námořní flotily. Myslím, že se to tady daří. Ta práce dynamiky a odstínění jednotlivých detailů instrumentace a vokálního podílu je vskutku jedinečná. Další model klasického hardrocku, ale prolínání základního tématu a úvodními prvky je opravdu velmi přesvědčivé. Burrell a Kirke zde překvapivě nabídnou pár nečekaných rytmických akcentů, které sem velmi dobře padnou a Ralphs dovyšívá téma svými kytarovými přízemi s mírně zaostřenými koncovkami. Skladba šlape a myslím, že si dokáže najít svoje publikum, třebaže ani zde se nedějí nějaké převratné progresivní instrumentální postupy….
THE WAY I CHOOSE – krásná balada. Velmi podmanivé skluzy kytarových tónů a rozkládaný kytarový mlýnek znějí velmi přitažlivě za rytmické podpory bicích a basů. Je tady cítit, že ten bluesový feeling má celá kapela pod kůží a třebaže se zde neobjevuje klasické blues, jeho opar, vůně nebo ozvěna je zde spolupřítomná a pro vyznění alba důležitá. Mel Collins sem zahrají poněkud krotké saxofonové party, ale více přesvědčivěji zní nadzemsky procítěné prostorově tetelivé kytarové tóny Micka Ralphse. Dokázal bych si zde představit i účast elektrického piana a hammondek (zejména tady), ale Bad Company zjevně nechtěli stavět kapelu se stálým klávesovým hráčem (možná n kdy na škodu). Píseň je ovšem i tak hodně přesvědčivá…
MOVIN´ ON – konečně více dravosti a také energické důraznosti. Skladba šlape, dusá, má asi i ambici stát se hitem a prorazit do hitparád. Ale z mého pohledu je tohle hodně komerční model, který není Bad Company zapotřebí. Tím netvrdím, že by tenhle přetransformovaný rock and roll byl k zahození. V repertoáru takových Mott The Hoople by byl jako vyšitý a před několika lety by si s touhle písní dobře poradili i američtí Creedence Clearwater Revival. Dobře zahrané, bezchybně zazpívané, ale myslím, že v daném roce málo vývojové.
SEAGULL – akustické kytary jsou vždycky příjemnou změnu u ryze elektrických kapel a proto tuhle změnu velmi vítám. Zvonění akustických tónů a víceméně čitelných akordických postupů velmi vyniká Rodgersův odmanivý hlas. Znovu si uvědomíme jeho přirozenost, smysl pro expresivní vyjádření i potřebnou umírněnost ve sdělení. Ralphs mu hraje kytarové doprovody a já si říkám, že zde mohlo těch akustických kytar být nahráno víc (!) Tamburína sem přivede trochu čitelnějšího rytmu, ale takový Reebop Kwaaku Baah na conga by zde byl zajímavější a cítím, že i takové hostující violoncello by nebylo k zahození. Kytarový závěr se stupňovanou harmonií je ale hudebně vítaný a dělá zde sympatickou tečku.

Jsem rád, že Paul Rodgers nepojal startovací projekt Bad Company jako příležitost pro svoje ego a že zde komponuje i Ralphs. Dodalo to albu na barevnosti. S odstupem času jsem čekal na albu více dravosti a syrovosti, což hardrocková scéna první poloviny sedmdesátých let na britské scéně rázně demonstrovala, ale Rodgers, Ralphs, Burrell a Kirke šli do jejich pojetí z jiného úhlu pohledu. Myslím, že tohle byl velmi zdařilý start a jako debut se Bad Company ukázali jako silná hudební jednotka, která si najde svoje publikum. Pár mých replik ke skladbám je ryze privátního charakteru a tak váhám mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami. Asi by objektivně bylo hodnocení napůl, ale v rámci debutního počinu jsem z alba nadšen a tak pět hvězdiček dám…. (Škoda, že se v dalších letech nepodařilo udržet stejnou linii, ale to už do téhle recenze nepatří).

reagovat

Ono to na papieri vyzeralo ako dobrý nápad. Jeden z najlepších rockových hlasov svojej generácie vtelený do osoby Paula Rodgersa podporený najefektnejším úsporným bubeníkom všetkých čias počúvajúcim na meno Simon Kirke, doplnený Frippom vycvičeným basákom z progresívnej skupiny King Crimson s „béčkovým“ menom Boz Burrell a tvrdený gitaristom Mickom Ralphsom, ktorý nebol Mott The Hoople dosť dobrý... Niektoré papierové nápady jednoducho dopadnú dobre aj v realite, obzvlášť, keď ich nečmárali na Slovensku. Jeden z najlepších si doprial kovbojské meno Bad Company.

Osem skladieb presne odmeraného úsečného hard rocku sa skvie na debute pokračovateľa skupiny Free. Hneď na úvod to vypáli hitovica Can’t get enough s dnes už klasickým rifom, že ju „Motáci“ nedocenili, je ich smola, takto sa aspoň stala klasikou. A nabúchaná skladba Rock steady nenecháva nikoho na pochybách, že Rodgers a „kumpáni“ sú vo forme. Ak niečo Rodgersovi išlo lepšie než na jednotku, tak sú to balady. Ready for love má všetky predpoklady dostáť tejto povesti, takto sa to robí! Klavírna pohodička Don’t let me down má príjemný refrén, saxofónove sólo prekvapivo nenudí, gitarové neprekvapivo správne reže. Titulná skladba je tak úžasne posadená, keď Rodgers dáva „Béd kompenýýýý“, je to neopísateľné, šupa, akoby vegánovi vrazili do gágora kus tatárskeho bifteku. Raz-dva-tri, dva-dva-tri, vzdušná balada The way I choose chytá kdesi v hrudi (ale nie tým zvieravým spôsobom, z ktorého jedného trafí šľak), pochváliť treba aj dychové podkreslenie. A je tu čas na ďalšiu dávku rezkého a veselého rocku, Movin’ on má tak „freeovskú“ atmosféru, až sa človek čuduje, že ju zložil Ralphs. Konečne prilieta Seagull, akustická gitara, nálada ako po opušťáku (a teraz nemyslím ten militaristický), Rodgers disponuje nielen hlasom, ale aj prejavom, emócie sa z toho šíria sťa popol z Islandu Európou... Fakt ma pobavilo, keď túto skladbu zaradil do repertoáru Queen. Teda, nie, že by koncertne dobre nepadla, ale aj tak, čo to je za móresy?

Iste, neopakovateľné hudobné pnutie z prelomu 60. a 70. rokov vystriedala jasná a prehľadná hudobná vízia, ale minimálne spočiatku jej niet čo vytknúť. Skvelý album. Najlepší od Bad Company.

reagovat

pito63 @ 01.08.2011 21:08:09
A kde je popis skupiny? :-)
Mal som v pláne nahodiť Bad Company, ale kým som sa rozkýval, už je tu diskografia s recenziami. Budem sa snažiť tento svoj prešľap napraviť a v blízkej budúcnosti doplniť krátky popis...
Veľmi dobrý debut!
...a ten spev, ten spev!!!
hejkal, vďaka za "Bad Company"!

hejkal @ 01.08.2011 21:57:31
Fakt netuším, treba sa spýtať toho, kto sem skupinu pridal, hádam si si nemyslel, že by som dodal skupinu bez spracovaného profilu a vyčistených údajov pri albumoch (a nie copy paste z Wikipedie). :)

pito63 @ 02.08.2011 19:33:08
Už som vytriezvel. :-)
Prosím cteného kolegu, ktorý si dal námahu a pridal neúplnú diskografiu Bad Company z wikipedie, aby pridal aj popis skupiny.
Ďakujem!