Bad Company / Bad Company (1974)

Když se rozpadli britští Free, bylo mi o upřímně líto, protože hudební pojetí, které prezentovali mi bylo nesmírně blízké a vyvažování elektrického blues s procítěnými baladami v jejich nezaměnitelném pojetí mi na britských ostrovech chybělo…. Přesto jsem předpokládal, že dřív nebo později na „troskách“ téhle kapely vznikné nové společenství, protože jejich leader Paul Rodgers byl velmi silná interpretační a autorská osobnost a tak bylo otázkou času, kdy se tak stane.
Když na veřejnost prosákly informace, že Led Zeppelin založili vlastní label Swan Songs a že se jejich manažer Peter Grant stal zároveň i manažerem nově vzniklé skupiny Bad Company, která chystá na zmíněném labelu svoje debutní album, nedlouho poté ke mně dolehlo, že Paul Rodgers je v jejich řadách a to zesílilo můj zájem. Vinylovou podobu jsem dostal sice se zpožděním, ale to už už pro mě nebylo „velkou neznámou“ a dnes ho vlastním na CD…
CAN´T GET ENOUGH – odpočítávání, jako v klasickém bigbítu a už se nám odvíjí první akordy úderného modelu klasického hard rocku. Je odzbrojující svou přímočarostí. Bicí nástroje jsou podobně jako ve Free v rukou rockového úderníka Simona Kirka. Jeho jednoduchost je zcela odzbrojující svými základními principy nic zbytečně nekomplikovat a nevkládat do hudby nějaké závratné rytmické figury, které by tříštily přímý tah na branku. Tomu také odpovídá basová přizpůsobivost bývalého Crimsona – Buze Burrella. Kytarové party byly svěřeny Micku Ralphsovi, nedávno ještě v řadách Mott The Hoople. Kvartet nám uzavírá nejdůležitější člen kapely – Paul Rodgers. Jako zpěvák je opět ve formě a zpívá se stejným nasazením jako předtím. Výtečné frázování a bluesový feeling nezapírá….
ROCK STEADY – další hardrockový příspěvek, zde cítím vliv Rodgersova bluesového cítění ještě zřetelněji než předtím. Rytmicky tandem jede ve společně vyjeté koleji a my víme, že nezabloudíme v té přehledné harmonii. Mick Ralphs v mezihře dostane příležitost k sólové prezentaci. Má barvu tónu, ale po tecnické stránce se zde neodehrává nic vyloženě mimořádného. Myslím, že ve srovnání s Paulem Kossoffem jaksi zaostává. Přesto má skladba svůj poctivý drive a strhující dynamickou atmosféru.
READY FOR LOVE – třetí skladbu napsal Ralphs, ale podle jejího pojetí bych ji třadil spíš do Rodgersovy dílny. Začíná jako procítěná balady s výtečnými odstíny Rodgersova hlasu. Klavírní party zde jaksi cítím z pozadí a myslím, že použít je v čitelnějších obrazech by skladbě více prospělo, než zasekávání elektrických kytarových kil. Ralphs zde dokonce nahrál i méně nápadné varhany a teď konečně je onen klavír jaksi více čitelný. Příjemná změna v nijak komplikovaném aranžmá a také vokální podíl hlasů sem velmi dobře zapadne. Další ukázka zralého klasického rocku se vším všudy.
DON´T LET ME DOWN – velmi procítěný úvod. Klavírní téma, vokální podíl a baladické téma, které by mohl zpívat třeba i takový Joe Cocker. Je tady cítit vliv soulu a mírně i gospel songu, v pozadí jsou evidentně ženské hlasy jako od Tamla Motown. Rodgers se do textu pokládá s velkým zaujetím a emocí a máme zde další změnu. Hostuje zde další bývalý Crimson Mel Collins na saxofon a hned po něm sem vloží Ralphs pořádně rozvibrované sólo s kvílející kytarou, které věrně vyjadřuje obsah a smysl téhle skladby. Kooperace Rogerse s ženskými hlasy je velmi slibné a potvrzuje to mnohotvárnost jeho talentu a využitelnosti. Přesto si neodpustím poznámku: v r. 1974 to bylo „teprve“ pět let, kdy legendární Beatles pustili do světa nesmrtelnou skladbu Johna Lennona – Don´t Let Me Down. Nevěřím tomu, že by po pár letech se na tuhle okolnost zapomnělo a myslím, že skladatelský tandem Rodgers a Ralphs tohle měli zohlednit a skladbu pojmenovat přece jenom jinak… Přiznám se, že když jsem na zadní straně obalu poprvé četl název skladby, hned jsem se dovnitř textu šel přesvědčit, jestli se nejedná o coververzi beatlesovské skladby… Vyjádřit strach z pádu, z osamělosti a nad vlastní bezradností se určitě dal vyjádřit jiným způsobem… Tohle je moje jediná „výtka“ k jinak velmi dobře pojednané skladbě.
BAD COMPANY – klavírní akordy s šustícími činely a kytarovými ornamenty otevírá v jakýchsi záhadných obrazech další skladbu, která dala název nejen eponymnímu albu, ale i celé kapele. Dá se tedy předpokládat, že si na ní dá celá parta záležet, jako na vlajkové lodi rockové námořní flotily. Myslím, že se to tady daří. Ta práce dynamiky a odstínění jednotlivých detailů instrumentace a vokálního podílu je vskutku jedinečná. Další model klasického hardrocku, ale prolínání základního tématu a úvodními prvky je opravdu velmi přesvědčivé. Burrell a Kirke zde překvapivě nabídnou pár nečekaných rytmických akcentů, které sem velmi dobře padnou a Ralphs dovyšívá téma svými kytarovými přízemi s mírně zaostřenými koncovkami. Skladba šlape a myslím, že si dokáže najít svoje publikum, třebaže ani zde se nedějí nějaké převratné progresivní instrumentální postupy….
THE WAY I CHOOSE – krásná balada. Velmi podmanivé skluzy kytarových tónů a rozkládaný kytarový mlýnek znějí velmi přitažlivě za rytmické podpory bicích a basů. Je tady cítit, že ten bluesový feeling má celá kapela pod kůží a třebaže se zde neobjevuje klasické blues, jeho opar, vůně nebo ozvěna je zde spolupřítomná a pro vyznění alba důležitá. Mel Collins sem zahrají poněkud krotké saxofonové party, ale více přesvědčivěji zní nadzemsky procítěné prostorově tetelivé kytarové tóny Micka Ralphse. Dokázal bych si zde představit i účast elektrického piana a hammondek (zejména tady), ale Bad Company zjevně nechtěli stavět kapelu se stálým klávesovým hráčem (možná n kdy na škodu). Píseň je ovšem i tak hodně přesvědčivá…
MOVIN´ ON – konečně více dravosti a také energické důraznosti. Skladba šlape, dusá, má asi i ambici stát se hitem a prorazit do hitparád. Ale z mého pohledu je tohle hodně komerční model, který není Bad Company zapotřebí. Tím netvrdím, že by tenhle přetransformovaný rock and roll byl k zahození. V repertoáru takových Mott The Hoople by byl jako vyšitý a před několika lety by si s touhle písní dobře poradili i američtí Creedence Clearwater Revival. Dobře zahrané, bezchybně zazpívané, ale myslím, že v daném roce málo vývojové.
SEAGULL – akustické kytary jsou vždycky příjemnou změnu u ryze elektrických kapel a proto tuhle změnu velmi vítám. Zvonění akustických tónů a víceméně čitelných akordických postupů velmi vyniká Rodgersův odmanivý hlas. Znovu si uvědomíme jeho přirozenost, smysl pro expresivní vyjádření i potřebnou umírněnost ve sdělení. Ralphs mu hraje kytarové doprovody a já si říkám, že zde mohlo těch akustických kytar být nahráno víc (!) Tamburína sem přivede trochu čitelnějšího rytmu, ale takový Reebop Kwaaku Baah na conga by zde byl zajímavější a cítím, že i takové hostující violoncello by nebylo k zahození. Kytarový závěr se stupňovanou harmonií je ale hudebně vítaný a dělá zde sympatickou tečku.

Jsem rád, že Paul Rodgers nepojal startovací projekt Bad Company jako příležitost pro svoje ego a že zde komponuje i Ralphs. Dodalo to albu na barevnosti. S odstupem času jsem čekal na albu více dravosti a syrovosti, což hardrocková scéna první poloviny sedmdesátých let na britské scéně rázně demonstrovala, ale Rodgers, Ralphs, Burrell a Kirke šli do jejich pojetí z jiného úhlu pohledu. Myslím, že tohle byl velmi zdařilý start a jako debut se Bad Company ukázali jako silná hudební jednotka, která si najde svoje publikum. Pár mých replik ke skladbám je ryze privátního charakteru a tak váhám mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami. Asi by objektivně bylo hodnocení napůl, ale v rámci debutního počinu jsem z alba nadšen a tak pět hvězdiček dám…. (Škoda, že se v dalších letech nepodařilo udržet stejnou linii, ale to už do téhle recenze nepatří).

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company