Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 23.06.2016

Pro chasrismatem a emocemi doslova nabitý hlas /aula Rodgerse jsem měl vždy mimořádnou slabost a nepochybně patří mezi moje nejoblíbenější rockové "shoutery". Takže jsem logicky více než pozorně sledoval všechny štace, kterými prošel, od Free, přes Bad Company, až po projekt Firm s Jimmym Pagem nebo jeho sólovky.

Good Lovin´ Gone Bad je ostrým hardrockovým přívalem - Mick Ralphs se nešetří a sype záplavu syrových riffů a Rodgers skladbu opentluje svým emocionálním hlasem od počátku. Refrén je odvázaný a Paul si tady skutečně zařádí a zařve od podlahy. Nechybí ani Mickovo spalující sólo. Jasný začátek v jejich nejlepším duchu. Feel Like Makin´ Love - Mick parádně ovládá i akustické podání a v šuplíku BC nemůže chybět ani mírnější nástup, protože i tady je Paul jako doma. Refrén je ale důrazně rockový, na konci s parádně vypáleným sólem. Weep No More je orchestrálně zaranžovanou polobaladou s Paulovými klavírními vsuvkami. Paulův hlas je krásný, jinak ale nevím proč mě tahle skladba nikdy moc nechytla. Shooting Star je jasnou hitovkou a také bodovala svého času v rádiích. Odsekávané kytarové nápřahy a monumentální refrén, Paul nám krásně ukazuje, že zvládá různé hlasové polohy levou zadní a také je tahle skladba jeho dílem. Jsou tu i vkusně zapojené akustiky a závěrečná gradace s Mickovým sólem je typická. Deal With the Preacher je hardrockový nášup takový, jak to od téhle kapely mám nejraději - správně natlakovaná syrová kytara, emocemi nabitý hlas, opravdu parádně melodicky vyvedený refrén a tentokrát i pořádně odvázaný Simon Kirke za bicími. Wild Fire Woman je další emocemi skvěle nabitou věcí, volné tempo, napůl baladické vyznění a Paulem krásně vedený hlas, kde rozumíte i přes to vypjetí každé slovo. Paráda. Anna je na základní bluesové figuře pěkně vyvedená Kirkeova balada. Paul je neodolatelný a rytmika je klasicky osekána na minimum, ale je maximálně účinná. Hezká, komorní věc s až orchestrálním závěrem. Závěrečná Call on Me je baladou, kde šestiminutový prostor ovládá Paulovo piano a maximálně podmanivý hlas. Hezká věc, přece jen se ale občas přistihnu, že mě její délka v závěru už při nekonečném opakování nudí. To je ale jen moje osobní drobné hnidopišství...


Tuhle dvojku jsem si neoblíbil tak, jako famózní debut nebo i moje superoblíbené Desolation Angels a Rough Diamonds, chybí mu tu tak výrazná věc jako třeba Bad Company nebo Ready for Love, ale je to parádní hardrocková práce, která dává Rodgers jiskrnost a žhavost. Co mi ještě trošku nesedí, je dost potlačená a tudíž málo slyšitelná basa Boze Burrella. Za čtyři.