Bad Company - Straight Shooter (1975)

Po vydařeném debutu skupina Bad Company brzy zamířila znovu do studia připravit nový hudební materiál, kterým by potěšila fanoušky a potvrdila své místo na britské rockové scéně. A jelikož doba již skutečně přestává přát dlouhým kompozicím, tak i zde se jedná o sbírku osmi spíše kratších skladeb, z nichž pouze dvě přesahují stopáž šesti minut.

Na svém druhém albu Straight Shooter skupina Bad Company začíná zlehka přibrušovat ostré hrany, ale pořád se jedná o parádní muziku postavenou na invenční Ralphsově kytaře, výjimečném Rodgersově hlasu a bezchybné rytmice pánů Kirka a Burrella. Hned úvodní kousek Good Lovin' Gone Bad parádně zařezává a stává se jednou z nejlepších věcí, jakou jsem zatím od skupiny slyšel. Následně se sice zvolní, ale to vůbec nevadí, protože píseň Feel Like Makin' Love patří určitě k těm nejkrásnějším v rockové hudbě. Málokdy se podaří vymyslet tak dokonalou melodii, která by zároveň nebyla vlezlá a podbízivá. Hudební pohodička však pokračuje skladbou Weep No More. Rodgers u piana zlehka preluduje a Ralphs občasnými kytarovými vstupy se snaží mírně přeslazenou atmosféru narušit, jakoby chtěl naznačit, že už toho cukrování bylo dost. Dočká se. Hned následující kousek Shooting Star opět patří k těm říznějším a navíc je pro mě po pěvecké stránce tím nejzajímavějším kouskem na albu.

V ostrém tempu začínáme i na druhé straně desky. Deal With the Preacher se nezadržitelně hrne vpřed a nekompromisně valí vše před sebou. Rodgers se zde předvádí v úžasné hlasové formě, dokonce mám dojem, že snad chce překonat i samotného Roberta Planta. Píseň Wild Fire Woman obsahuje nádherný refrén a při jejím živém provedení určitě musely ženy přítomné v publiku doslova jihnout. Bluesové vyznání Anna má posluchače dojmout, ale u mě se žádné dojetí nekoná. Dokonce si říkám, že by se určitě nic nestalo, kdyby tato píseň na desce vůbec nebyla. To už lepší je závěrečná skladba Call on Me s Rodgersem u piana a Ralphsem jemně vyšívajícím v nekonečném závěru podmanivé kytarové ornamenty.

Pánové ze špatné společnosti si svým druhým albem ostudu určitě neudělali. Osobně si však myslím, že jejich debut z předcházejícího roku byl o chloupek lepší. Každopádně pořád se jednalo o skupinu disponující mimořádným zpěvákem a skladatelsky velice schopnou.

reagovat

Jednu takovou rychlohubku přímo do éteru:
Druhá deska Bad Company už navždy zůstane ve stínu jedničky, ale copak je to její chyba, že přišla až jako druhá? Nemá takové renomé a ani tak výrazné skladby, ale že by byla vyloženě slabší, to rozhodně ne. Vlastně ji poslouchám (skoro) stejně rád a dnes jsem si je vytáhl obě k "rockovému prokrvení mozkových závitů".

První skladbě by slušel lepší, méně vtíravý refrén. Dvojka je hit jak hrom s krásnými sbory a taktním kytarovým úhozem; Rodgerse tu prostě baštím. Stejně tak i v tracku číslo tři, pohodové Weep No More. Se Shooting Star si rychle rozpomenu na první album, má podobnou atmosféru i feeling.

Druhá strana začne zase z ostra, model Bad Company 75 příjemně zahřívá i uklidňuje. Hra Mick Ralphse mě skutečně baví, proto mám kapelu tak rád. Balady umí B.C. na výbornou, další takovou je Anna, poklidná, vláčná až romantická, on taky hodně dělá Paulův příjemný akcent. Poslední je Call on me, otevřou ji decentní klávesky a akustika vás něžně hladí. kapela opět nespěchá, prostě si brnká a notuje, ale jako celek vše funguje a co se týče emocí, ty se daj vážit na kila.

Bad Company je kapela, na kterou dnes už kdekdo zapomněl, nebo postupně zapomíná. Ta přitom uměla sypat nápady z rukávů tak jednoduše a typicky, jako je pro mimino typické nasávání mateřského mléka. Nazdar a klíďo za pět.
reagovat

Jarda P @ 17.03.2017 14:33:07
Má nejoblíbenější od Bad Co.

Balů @ 17.03.2017 19:09:05
U mne také nejoblíbenější jejich album.

Pro chasrismatem a emocemi doslova nabitý hlas /aula Rodgerse jsem měl vždy mimořádnou slabost a nepochybně patří mezi moje nejoblíbenější rockové "shoutery". Takže jsem logicky více než pozorně sledoval všechny štace, kterými prošel, od Free, přes Bad Company, až po projekt Firm s Jimmym Pagem nebo jeho sólovky.

Good Lovin´ Gone Bad je ostrým hardrockovým přívalem - Mick Ralphs se nešetří a sype záplavu syrových riffů a Rodgers skladbu opentluje svým emocionálním hlasem od počátku. Refrén je odvázaný a Paul si tady skutečně zařádí a zařve od podlahy. Nechybí ani Mickovo spalující sólo. Jasný začátek v jejich nejlepším duchu. Feel Like Makin´ Love - Mick parádně ovládá i akustické podání a v šuplíku BC nemůže chybět ani mírnější nástup, protože i tady je Paul jako doma. Refrén je ale důrazně rockový, na konci s parádně vypáleným sólem. Weep No More je orchestrálně zaranžovanou polobaladou s Paulovými klavírními vsuvkami. Paulův hlas je krásný, jinak ale nevím proč mě tahle skladba nikdy moc nechytla. Shooting Star je jasnou hitovkou a také bodovala svého času v rádiích. Odsekávané kytarové nápřahy a monumentální refrén, Paul nám krásně ukazuje, že zvládá různé hlasové polohy levou zadní a také je tahle skladba jeho dílem. Jsou tu i vkusně zapojené akustiky a závěrečná gradace s Mickovým sólem je typická. Deal With the Preacher je hardrockový nášup takový, jak to od téhle kapely mám nejraději - správně natlakovaná syrová kytara, emocemi nabitý hlas, opravdu parádně melodicky vyvedený refrén a tentokrát i pořádně odvázaný Simon Kirke za bicími. Wild Fire Woman je další emocemi skvěle nabitou věcí, volné tempo, napůl baladické vyznění a Paulem krásně vedený hlas, kde rozumíte i přes to vypjetí každé slovo. Paráda. Anna je na základní bluesové figuře pěkně vyvedená Kirkeova balada. Paul je neodolatelný a rytmika je klasicky osekána na minimum, ale je maximálně účinná. Hezká, komorní věc s až orchestrálním závěrem. Závěrečná Call on Me je baladou, kde šestiminutový prostor ovládá Paulovo piano a maximálně podmanivý hlas. Hezká věc, přece jen se ale občas přistihnu, že mě její délka v závěru už při nekonečném opakování nudí. To je ale jen moje osobní drobné hnidopišství...


Tuhle dvojku jsem si neoblíbil tak, jako famózní debut nebo i moje superoblíbené Desolation Angels a Rough Diamonds, chybí mu tu tak výrazná věc jako třeba Bad Company nebo Ready for Love, ale je to parádní hardrocková práce, která dává Rodgers jiskrnost a žhavost. Co mi ještě trošku nesedí, je dost potlačená a tudíž málo slyšitelná basa Boze Burrella. Za čtyři.
reagovat

Martin H @ 23.06.2016 07:08:59
Zdravím EasyRockera. Že máš rád hlas Paula Rodgerse, tak to je o tobě všeobecně známo (aspoň na stránkách progboardu). Z jeho tvorby znám detailně pouze období s Free a musím se přiznat, že k Bad Company jsem se zatím nepropracoval. Ale je možné, že díky tvým vynikajícím recenzím s nimi brzy začnu a snad i nějakou tu desku do sbírky přidám.

EasyRocker @ 23.06.2016 07:18:45
Martin H: díky za poklonu :-) Určitě desky Bad Company doporučuju, někdo třeba ta poslední alba BC už nemusí jako osmdesátková, mě třeba naopak sedla. On prostě každé hudbě dal tím hlasem duši, mi připadá :-)

Jarda P @ 23.06.2016 10:46:51
Straight Shooter je moje nejoblíbenější deska od BC. Po Run With The Pack je už ale znát (aspoň v mých uších) klesající úroveň, poslední deska kterou od nich mám je Desolation Agels. K Rough Diamond jsem se už nedostal, zkusím ji otestovat. Přednost dávám raději Rodgersově The Law a skvělé Muddy Water Blues. Naopak The Firm je slabota.

Martin H @ 23.06.2016 12:06:19
EasyRocker: Tak jsem neodolal a poslechl si první dvě desky. Po prvním poslechu převládají příjemné pocity, ale na rozhodnutí, zda zařadit či nezařadit do sbírky, je ještě brzy.

Kde debutová doska skončila, tam Straight shooter začína. Áno, ďalším rifovým hitom Good lovin’ gone bad, takto úderný hard rock by som uvítal v rádiách. A netreba sa dať zmýliť pomalším tempom, aj Feel like making love je hard rock ako remeň, obzvlášť refrén sa vydaril. Ako sa správne vyhrať s vyhrávkami, predvádza Raplhs ako skúsený profesor. „Šuflíkový“ rytmus poháňa skladbu Weep no more, dokonca sa v nej mihnú nejaké sláky, celkovo je to pohoda. Magnum opus (nie, nejedná sa o nanuk československého vydavateľstva) tohto albumu je bezpochyby skladba Shooting star. Neviem, či je to o osude Kossoffa, ale rozhodne je to skladba s úžasným emočným nábojom, vypätím, napätím a vzápätí je tu rázna hard rocková záležitosť Deal with the preacher. Gradácia „mejk e dýl“ patrí k najlepším momentom beztak prevažne najlepšieho albumu. Bluesovo prifarbená kolíska Wild fire woman si hravo šantí celé štyri a pol minúty a po nej nasleduje skladba pomenovaná po žene, konkrétne je to Anna a nič iné ako slaďák z toho byť nemôže. Album uzatvára dlhšia a jemnejšia skladba Call on me, vzrušenie jej dodáva mierne melancholický klavír. Gitarista tónom clivým clivým (nielen Tónom) povahám rozfňuká sólo a celé sa to opakuje do aleluja. Pesnička tvorí niečo ako perfektnú bodku za košatým súvetím.

Mám pocit, že je to o chlp clivejší album, než jeho predchodca, avšak ani citlivo kalibrovanými váhami medzi nimi veľký rozdiel nevidím, nuž štyri hviezdy subjektívne v duchu prifarbím do pätice, čo na tom, že školákom tá číslica nevonia!

reagovat

pito63 @ 01.08.2011 21:12:40
Môj prvý kontakt s Bad Company, snáď preto o "stotinky milimetra" pred debutom. Nič to však nemení na tom, že prvé dve štúdiovky Rodgersa a spol. sú veľmi vydarené!

martin69 @ 06.01.2012 10:28:09
První dvě alba jsou výborná.Rozdíl mezi nimi nedělám :-).Obě se líbí :-).