Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 23.08.2012

Domnívám se, že poslední dvě desky už kapela zřejmě nahrávala bez velkého tlaku a i proto jsou dnes podle mě v diskografii Bad Company poněkud pozapomenuté a také v jistém smyslu nedoceněné. Nepřekvapuje, že zde ještě nemají recenze...

Už první hit Rock´n´Roll Fantasy s klouzajícími riffy kytary a zcela uvolněným Rodgersem ukazují na ohromnou pohodu, která je vůbec hlavní devizou tohoto alba. Crazy Circles - i tady předvádí Rodgers fantastické kouzlení s tóny, i přesto je skladba úplně odlišná, postavená na znamenité akustické kytaře a klavíru; skladba postupně za gradovaného Rodgersova hlasu dospěje až ke svému závěru. Gone Gone Gone, jedna ze tří Burrellových skladeb pro kapelu - má hardrockovou formuli - výrazné riffy a znamenitý refrén za užití vícehlasů,
pak se přidávají ostrá kytarová sóla. V tomto trendu pokračuje také Evil Wind, která je postavena na poněkud jednodušší osmdesátkové rytmice, využívající i jemnou elektroniku, přesto jsou refrén i sóla ve druhé půli opět zcela strhující. Co říci k Early in the Morning? Nádherně gradující hit na stejné, ne-li vyšší, úrovni s "Run With the Pack" či "Bad Company" - tedy skvěle gradující refrén i kytarové sólo. Opět je třeba dát absolutorium především Rodgersovi... Ten táhne i bluesovým nádechem prosvítající Lonely for Your Love, která vám snad může trochu připomínat i soudobou tvorbu Whitesnake. Pocta Oh, Atlanta přímo vybízí k projížďce po zámořské dálnici... vládne uvolněná atmosféra a výtečný Rodgers (autorem skladby je ovšem Mick Ralphs). Take the Time je naproti tomu zahloubaná, melancholická, chce se říci až baladická záležitost, postavená především na až folkem načichlé akustické kytaře. Rhythm Machine je oproti ní řádný odpich, využívající moderní elektronické rytmické postupy a výraznou basu, který asi většina starých fanoušků nemusela ustát, ale mě nijak výrazně nevadí, zvlášť když ani tady nechybí hlavní devízy kapely: ostrá Ralphsova sóla a výtečný uvolněný refrén a - Paul Rodgers. Ten jednoznačně exceluje také v závěrečném, o mnoho pomalejším hitu She Brings Me Love, dokonalém spojení fantastického zpěvu a vynikající gradující kytarové melodie a sborového refrénu. Spolu s Early in the Morning pro mě vrchol tohoto vynikajícího díla.

Desolation Angels je můj osobní favorit v diskografii kapely, lehounce překonávající i legendární debutové album. Oproti skutečně slabšímu Burnin´ Sky se jedná doslova o explozi uvolněných, lehkých, přesto ale dokonalých hudebních nápadů a strhujících písní a myslím, že právě na posledních dvou albech podává Rodgers vůbec nejuvolněnější výkon. Zaměření na americký trh, patrné i z obalu od Hipgnosis, mi nevadí, protože obsah je skutečně prvotřídní. Jednoznačně plný počet.