Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 23.06.2016

Zatímco v tvorbě Bad Company považuju ze trochu slabší desku Burnin´ Sky, i když na ní mám pár oblíbených kousků, naopak poslední dvě desky Desolation Angels a Rough Diamonds mi svou uvolněností a lehkostí sedla hned na první poslech. První z nich jsem už kdysi hodnotil, takže pojďme na Démanty...

Nádherně aranžované zvonivé kytarové tóny a lehkonohé melodické klenby Ralphsovy kytary otevírají hned první skvost Electricland. V těchto vzdušných, úžasně klenutých kusech (podobně jako dávnější Runnin´ with the Pack nebo podobné skladby) přesně Paul Rodgers ukazuje, jak ohromným talentem byl obdařen. Jeho elasticky krásný zpěv jen zlehka našlapuje, aby vás potom pořádně přežehlil, ale nikdy z toho nemám pocity nepříjemné. Nekonfliktní nádherný úvod, kde pak Ralphs zapojil i čistá, opojně znějící sóla.
Untie the Knot je od počátku hit, je zde ve stavbě a rytmu funkový vliv a je tomu přizpůsobena i krásně lehká rytmika, hlavně krásně plující bicí. Melodicky nabitou skladbu se silovým refrénem pěkně okořenilo i živelné piano, je tu spousta fint, které člověk odhaluje až po čase. I v Nuthin´ on the TV nám od počátku sympaticky poskakují klavírní tóny, až silný, Rodgersem krásně tažený refrén nám jen zlehka přivádí na scénu kytary. Podíl piana je tady ale zásadní a stejně jako předchozí je to podle mě jasné plus. Na konci se pak Mick Ralphs konečně odváže a pustí do prostoru několik procítěných sól. Je tu atmosféra, kterou tak miluju - uvolnění, žhavá jízda americkým západem, za ten proamerický střih byli BC dost kritizováni, já ho spíš vyhledávám :-) Bum bác, je tu Ralphsova ostře sólující kytara s Burrellovými basovými bublinami a další melodická jízda Painted Face. Paul si tu vyhrává s každým tónem ve slokách i refrénu, opět důrazném a naléhavém, a pro to má nejlepší hlasové předpoklady. Opět tu máme v pozadí i pianko. Ačkoli Kickdown je v podstatě stejně stavěna na hraně uvolnění a rockového důrazu, opět mě pánové dokázali překvapit a potěšit tunou krásných melodických linek. Dvě krásně se proplétající kytary (na albu ji obsluhuje i Paul) a opět lehký klavírní opar. A je tu příjemné oživení rockové oživení v podobě Ballad of the Band - to je prd balada, ale rock´n´roll padesátek ve strhující podobě této čtveřice. Milovat, nebo nenávidět, já ale dávám palec nahoru, protože to prostě musí vzbudit i mrtvolu. Skladba dobové příchuti, za kterou mohli být BC peskováni kritikou a fandy, je určitě Cross Country Boy. Ani tahle věc s funkovým vlivem mě ale nenudí, ani nevadí, je dokonce vkusně a dobře oživena harmonikou. Máme tu opět pianko, ale i výživné kytarové sólo, za mě spokojenost! Old Mexico - atmosférický, příjemný, křehký začátek, pak Paulův ospalý zpěv, který dává skladbě až lehký folkový odér. Tady i budu rozumět tomu, že tohle někomu nesedne, je v tom určitá hudební westernová nadsázka a záleží na vkusu každého z nás. Downhill Ryder má skočně rockový začátek, opět s až lehce funkovým ovlivněním s výraznou basou a vzdušná atmosféra refrénu jako protiklad. Krásné, Rodgersem ještě mnohem více našponované hlasové provedení je kouzelné. Podobně si počíná i Racetrack - bytelný funkrockový úvod a úžasně procítěný refrén s Paulovým neodolatelným protahováním tónů. Tady se ale nálada v půli zlomí a skladba má pak nádherně vyšponovaný melodický atmosférický závěr s tím hlavním pokladem - úžasným Paulem nade vším. Melodická linka se zvonivými kytarami a mrazivě krásnými sóly, směřující do fade-outu, je neskutečná a vždy mě doslova svou silou přiková k podlaze. Mistrovský závěr nejen alba, ale bohužel i hudební dráhy BC...

Tahle podceněná, nebo i zapomenutá deska je u mě mezi čtyři a plným kotlem, protože démantů je na ní požehnaně, úvod a závěr je zkrátka skvostný. Protože je ale tato parta mou srdcovkou, zaokrouhluji na plný počet. Po jejím přehrání se mi totiž na tváři vykouzlí vždy ten stejně spokojený úsměv...