Grateful Dead - Aoxomoxoa (1969)
Reakce na recenzi:
Petr Gratias - @ 14.08.2011
Gratetul Dead byla skupina opředená různými pověstmi o komunitním životě volné lásky, psychotropních látek a alkoholických večírků a stala se živou atrakcí Haight Ashbury v San Francisku, v dobách hippieovské revoluce. Pokud se pamatuji, u nás tuhle kapelu nikdo moc neznal a jejich alba byla v dávných dobách u nás spíš vzácností. Známé byly spíš jejich singly, anebo skladby na výběrech. To se potom v dalších letech změnilo, ale stejně si myslím, že u nás kapela nebyla tak populární jako jiné americké party jako třeba Canned Heat, Johnny Winter, Jefferson Airplane nebo později ZZ Top. Jméno Jerryho Garcii však bylo citováno s jistým respektem a úctou.
Ortodoxním rockerům na nich vadila ta jejich nezařaditelnost, protože v jejich rockovém podáním objevovaly prvky country, folku, blues, reggae, později dokonce i jazzu a u nás (jak známo) s tou tolerancí k odlišnostem to nebylo nijak slavné.
Významným „neviditelným“ členem skupiny byl americký básník a textař jejich skladeb, přítel Robert Hunter, který vytvářel jejich myšlenkový a poeticky intelektuálně uchopený svět jejich sdělení…
Album s podivným názvem Aoxomoxoa mě zaujalo svým pitoreskním obalem velmi filigránsky výtvarně ztvárněným motivem, který na sebe upoutával pozornost. Ale byla tady hlavně hudba…
ST. STEPHEN – pomalé, jakoby opatrné akordické výměny se snoubí s vybrnkávanou melodií a hned nato se rozběhne vokálně vypjatá skladba vícehlasého zpívání v ryze americkém pojetí. Z hudby lze vycítit jakousi nepojmenovatelnou koncepčnost. Instrumentální pojetí hraje do celku a spojování jednotlivých nástrojů má svou vnitřní logiku, kterou budeme postupně rozkrývat v dalších skladbách. Kytarová přediva stojí na rockovém základě a elektrické kytary se vzájemně propojují a doplňují. V závěru skladby cítíme rozpoutání harmonického proměňování emocí ve zdánlivém nesouladu, ale je to vyjadřování pocitu osobitými prostředky….
DUPREE´S DIAMOND BLUES – akustické kytary s důraznými basy s pozadí bublajícími varhanami nabídnou osobitou bluesovou variantu. Skladba má téměř hospodský charakter a dokonce místy cítím jazzové názvuky v harmonii. Velmi dobře vystavěná skladba, kde baskytarové party doprovázejí percussion a z pozadí slyšíme dokonce banjo a marimbu. Skoro se mě chce říci, že se jedná o nějaký divadelní útvar s jistou nadsázkou. Vokální linka je ovšem jistá a srozumitelně přehledná a na ní skladba stojí……
ROSEMARY – akustické kytary hrají pomalé baladické téma a zpěvákův hlas je filtrován přes zvláštní efekt, který přináší deklarovanou psychedelickou atmosféru těkavosti a rozpínavosti. Skladba má ale krátkou stopáž a než si na ni stačíme zvyknout – jsme u konce.
DOIN´ THAT RAG – ani další skladba nepřináší nějaké důrazné rockové aspirace. Bicí nástroje sice rozbíhají skladbu v rychlejších rytmech, potom ovšem zpomalují a vnímáme spíš akordické proměňování nálad vytvářených varhanami v pozadí nad vypravěčsky znějícím hlasem a elektrické kytary spíše opisují melodickou linku, než by přinášely nějakou dravost nebo útočnost. I zde vycítíme jazzový odér, který je sice nepojmenovaný ale pocitově přítomný. Zajímavé rytmické proměny s poměrně obtížně zapamatovatelnou melodickou linkou v závěru získávají na větší průraznosti a údernosti…
MOUNTAINS OF THE MOON – psychedelické kouzlení akustických kytar spojeným s cembalem má spíše folkových charakter. Poetický název skladby přináší i jakousi lyrizující polohu, která se promítá i do vokálního ztvárnění s mírně naříkavým zpěvem. Ovšem akordické proměny a vybrnkávání melodických přediv je velmi podmanivé a kreativní a možná za ním ucítíte i opar marihuanové vůně, která se nad skladbou mírně vznáší, i když má skladby místy pseudorenesanční charakter staré evropské hudby, která se vloudila do jejich tématu. Zajímavý příspěvek na albu…
CHINA CAT SUNFLOWER – úvod skladby jako předjímal spíš záznam ze zkoušky. Je to ovšem jen zdání a další píseň se rozbíhá ve výrazněji rockovém uchopení. Šlapající rytmika přivádí i elektrické kytary a krátké akordické proměny varhan. Zase můžeme pozorovat velké harmonické proměny s těžko čitelnou melodickou linkou. Jerry Garcia zde s Bobem Weirem odvádějí slušnou práci na elektrické kytary a píseň se rozbíhá v rychlejší a rychlejším tempu do samotného vyvrcholení…
WHAT´S BECOME OF THE BABY – psychedelický trip ze skladby přímo čiší. Táhlý jakoby zaříkávačky hlas se spojuje s ortelným duněním gongu a zvukomalba dokresluje podivnou atmosféru rozpínání mysli konce šedesátých let. Trochu mám pocit, jako se před mýma ušima odvíjel nějaký náboženský obřad. Tajemně ponuré vyznění písně se výrazně odlišuje od jakéhokoliv předešlého hudebního materiálu na albu. Zpívanému textu není téměř rozumět, ale spíš lze vnímat onu neuchopitelnou atmosféru. Zpívaný hlas získá najednou více expresivního pojetí a nese se prostorem jako tajemné a varovné sdělení…. Podle mého soudu zde zapracovala tehdejší obliba orientální hudby, která přinášela nové možností k experimentování….
COSMIC CHARLIE – poslední skladba má folkrockový charakter. Akustické kytary mají svoji údernost, ale je zde i téma klouzavých elektrických tónů a osobitě vedené lidské hlasy s droleným mírně zatěžkaným rytmickým základem. Jerry Garcia zde úsporně používá steel-kytaru, ale jenom na dokreslování, zvláštní harmonické proměny přivolávají blues, ale pěvecké pojetí nemá daleko ke swingovému frázování. Velmi pohodové a pozitivistické vyznění v proměnách dynamických odstínů skladby. Výtečné hudební pojetí bez exhibičních vyjadřovacích prostředků….
Grateful Dead možná není kapela, kterou přijmete na úplně první poslech, ale v každém případě ji doporučuji vaší pozornosti. Jejich alba jsou hodně proměnlivá a žánrově nestejnorodá a ona kreativnost a rozptýlenost v citlivějších posluchačích možná vyvolá zájem o soustředěnější poslech a hlubší proniknutí do jejich hudebního pojetí.
Tohle je důvod proč za jeho osobitost uděluji albu čtyři hvězdičky.