Grateful Dead - Aoxomoxoa (1969)

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.
reagovat

PaloM @ 13.11.2018 17:39:31
Je pravda, že ani mňa nejako zvlášť neoslovili a preto mám iba jediné CD, a to hrajú spolu s Dylanom. Ja u nich dosť cítim aj folk a country.
Logicky k času a miestu ich pôsobenia patria skupiny, ktoré menoval vmagistr.
Okrem oparu kvetín sa nad nimi možno ešte viac vznášal opar LSD :-) To však nemám zistené, len tak som trepol, keďže vtedy drogovali vo veľkom (takmer) všetci muzikanti.

Jarda P @ 13.11.2018 17:41:50
Jediná deska, která se mi od nich líbí, je Terrapin Station, kterou jsem si kdysi přivezl z Jugoslávie. Jinak mi jejich tvorba nic neříká.

northman @ 13.11.2018 17:45:53
Vděčné mrtvé jsem poznal díky téhle desce, kterou mi tehdy na počátku sedmdesátých let přinesl kamarád. Tehdy jsem si to nenahrál, byla to na mě příšerně nudná hudba, ve které se nic nedělo, po poslechu hudby k filmu Zabriskie Point jsem si písničky Grateful Dead (Dark Star a další), na této desce oblíbil a chtěl jsem od nich celou desku, ale nikdo to tehdy neměl. V dobovém tisku byl rozhovor s kytaristou Who Petem Townshendem, který tehdy se skupinou Who hral na festivalu v Monterey a ten jejich hudbu označil stejně jako já, to znamená nudu, ale v USA tehdy na ně chodili a uznávali je i jazzmani. Oni byli skupina pro hippies, dokonce i tak žili všichni i se svými partnerkami v jednom baráku na High Ashury Street v San Franciscu, neobešlo se bez nich žádné be in, love in, které tehdy sanfranciská komunita hippies pořádala. S odstupem více než čtyřiceti let jsem si je oblíbil a nedám na ně dopustit.

yngwie3 @ 13.11.2018 17:47:13
Niekedy v osemdesiatych rokoch som bol so švagrom na burze platní niekde v okolí Strážnice, už si presne nepamätám ani rok, ani miesto ... nevadí ...
Na čo si ale pamätám je, že sa tam prechádzal típek v tričku s nápisom, citujem" Seru na vás, já poslouchám
Grateful Dead", koniec citátu ...
Nevenoval som tomu pozornosť, lebo som o nikom takom nepočul ... samozrejme že som ich v neskoršom období zaregistroval, ale v podstate som rád že típek s tričkom na nás "kálel", o nič som totiž neprišiel ...

EasyRocker @ 13.11.2018 17:48:38
Asi rok zpátky jsem koukal na dva-tři jejich živáky z přelomu 60.-70. let, opravdu interesantní muzika, ale velmi těžko zařaditelná, eklektická a i mezi alby stylově dost přebíhající. Oni byli hodně zapasováni do tehdejší hippie stylizace a kdo do toho nepronikl, tak už se do jejich specifické tvorby bude těžko dostávat.

Gratetul Dead byla skupina opředená různými pověstmi o komunitním životě volné lásky, psychotropních látek a alkoholických večírků a stala se živou atrakcí Haight Ashbury v San Francisku, v dobách hippieovské revoluce. Pokud se pamatuji, u nás tuhle kapelu nikdo moc neznal a jejich alba byla v dávných dobách u nás spíš vzácností. Známé byly spíš jejich singly, anebo skladby na výběrech. To se potom v dalších letech změnilo, ale stejně si myslím, že u nás kapela nebyla tak populární jako jiné americké party jako třeba Canned Heat, Johnny Winter, Jefferson Airplane nebo později ZZ Top. Jméno Jerryho Garcii však bylo citováno s jistým respektem a úctou.
Ortodoxním rockerům na nich vadila ta jejich nezařaditelnost, protože v jejich rockovém podáním objevovaly prvky country, folku, blues, reggae, později dokonce i jazzu a u nás (jak známo) s tou tolerancí k odlišnostem to nebylo nijak slavné.
Významným „neviditelným“ členem skupiny byl americký básník a textař jejich skladeb, přítel Robert Hunter, který vytvářel jejich myšlenkový a poeticky intelektuálně uchopený svět jejich sdělení…
Album s podivným názvem Aoxomoxoa mě zaujalo svým pitoreskním obalem velmi filigránsky výtvarně ztvárněným motivem, který na sebe upoutával pozornost. Ale byla tady hlavně hudba…

ST. STEPHEN – pomalé, jakoby opatrné akordické výměny se snoubí s vybrnkávanou melodií a hned nato se rozběhne vokálně vypjatá skladba vícehlasého zpívání v ryze americkém pojetí. Z hudby lze vycítit jakousi nepojmenovatelnou koncepčnost. Instrumentální pojetí hraje do celku a spojování jednotlivých nástrojů má svou vnitřní logiku, kterou budeme postupně rozkrývat v dalších skladbách. Kytarová přediva stojí na rockovém základě a elektrické kytary se vzájemně propojují a doplňují. V závěru skladby cítíme rozpoutání harmonického proměňování emocí ve zdánlivém nesouladu, ale je to vyjadřování pocitu osobitými prostředky….

DUPREE´S DIAMOND BLUES – akustické kytary s důraznými basy s pozadí bublajícími varhanami nabídnou osobitou bluesovou variantu. Skladba má téměř hospodský charakter a dokonce místy cítím jazzové názvuky v harmonii. Velmi dobře vystavěná skladba, kde baskytarové party doprovázejí percussion a z pozadí slyšíme dokonce banjo a marimbu. Skoro se mě chce říci, že se jedná o nějaký divadelní útvar s jistou nadsázkou. Vokální linka je ovšem jistá a srozumitelně přehledná a na ní skladba stojí……

ROSEMARY – akustické kytary hrají pomalé baladické téma a zpěvákův hlas je filtrován přes zvláštní efekt, který přináší deklarovanou psychedelickou atmosféru těkavosti a rozpínavosti. Skladba má ale krátkou stopáž a než si na ni stačíme zvyknout – jsme u konce.

DOIN´ THAT RAG – ani další skladba nepřináší nějaké důrazné rockové aspirace. Bicí nástroje sice rozbíhají skladbu v rychlejších rytmech, potom ovšem zpomalují a vnímáme spíš akordické proměňování nálad vytvářených varhanami v pozadí nad vypravěčsky znějícím hlasem a elektrické kytary spíše opisují melodickou linku, než by přinášely nějakou dravost nebo útočnost. I zde vycítíme jazzový odér, který je sice nepojmenovaný ale pocitově přítomný. Zajímavé rytmické proměny s poměrně obtížně zapamatovatelnou melodickou linkou v závěru získávají na větší průraznosti a údernosti…

MOUNTAINS OF THE MOON – psychedelické kouzlení akustických kytar spojeným s cembalem má spíše folkových charakter. Poetický název skladby přináší i jakousi lyrizující polohu, která se promítá i do vokálního ztvárnění s mírně naříkavým zpěvem. Ovšem akordické proměny a vybrnkávání melodických přediv je velmi podmanivé a kreativní a možná za ním ucítíte i opar marihuanové vůně, která se nad skladbou mírně vznáší, i když má skladby místy pseudorenesanční charakter staré evropské hudby, která se vloudila do jejich tématu. Zajímavý příspěvek na albu…

CHINA CAT SUNFLOWER – úvod skladby jako předjímal spíš záznam ze zkoušky. Je to ovšem jen zdání a další píseň se rozbíhá ve výrazněji rockovém uchopení. Šlapající rytmika přivádí i elektrické kytary a krátké akordické proměny varhan. Zase můžeme pozorovat velké harmonické proměny s těžko čitelnou melodickou linkou. Jerry Garcia zde s Bobem Weirem odvádějí slušnou práci na elektrické kytary a píseň se rozbíhá v rychlejší a rychlejším tempu do samotného vyvrcholení…

WHAT´S BECOME OF THE BABY – psychedelický trip ze skladby přímo čiší. Táhlý jakoby zaříkávačky hlas se spojuje s ortelným duněním gongu a zvukomalba dokresluje podivnou atmosféru rozpínání mysli konce šedesátých let. Trochu mám pocit, jako se před mýma ušima odvíjel nějaký náboženský obřad. Tajemně ponuré vyznění písně se výrazně odlišuje od jakéhokoliv předešlého hudebního materiálu na albu. Zpívanému textu není téměř rozumět, ale spíš lze vnímat onu neuchopitelnou atmosféru. Zpívaný hlas získá najednou více expresivního pojetí a nese se prostorem jako tajemné a varovné sdělení…. Podle mého soudu zde zapracovala tehdejší obliba orientální hudby, která přinášela nové možností k experimentování….

COSMIC CHARLIE – poslední skladba má folkrockový charakter. Akustické kytary mají svoji údernost, ale je zde i téma klouzavých elektrických tónů a osobitě vedené lidské hlasy s droleným mírně zatěžkaným rytmickým základem. Jerry Garcia zde úsporně používá steel-kytaru, ale jenom na dokreslování, zvláštní harmonické proměny přivolávají blues, ale pěvecké pojetí nemá daleko ke swingovému frázování. Velmi pohodové a pozitivistické vyznění v proměnách dynamických odstínů skladby. Výtečné hudební pojetí bez exhibičních vyjadřovacích prostředků….

Grateful Dead možná není kapela, kterou přijmete na úplně první poslech, ale v každém případě ji doporučuji vaší pozornosti. Jejich alba jsou hodně proměnlivá a žánrově nestejnorodá a ona kreativnost a rozptýlenost v citlivějších posluchačích možná vyvolá zájem o soustředěnější poslech a hlubší proniknutí do jejich hudebního pojetí.
Tohle je důvod proč za jeho osobitost uděluji albu čtyři hvězdičky.



reagovat

Mirek Kostlivý @ 14.08.2011 13:43:58
Přiznám se, že i já se řadím mezi ty, co tvorbu této kapely (a dalších amerických psychedelických kapel) moc nepochopil. Tam asi více půjde o texty, a ty jdou přeci jenom mimo mě ...

Voytus @ 23.08.2011 16:35:04
Grateful Dead mám rád, ale ne všechno, protože když je tam moc country, tak nemilosrdně přeskakuji. Znám ale lépe jejich tvorbu v 70. letech. Rozumím, že někoho tahle skupina může i vyloženě nudit. Já jsem si ale našel své. Někdy bych se mohl zaposlouchat i do té starší tvorby a dát jí ještě šanci.

PaloM @ 23.08.2011 17:08:37
Poznám mám jedinú nahrávku skupiny, aj to je s Dylanom, a navyše dosť kritizovanú: CD Dylan & the Dead (1989). A mne sa veľmi páči.

vmagistr @ 25.12.2012 19:43:41
Tak jsem i já podlehl kouzlu kapely Grateful Dead. Dnešní poslech alb Aoxomoxoa a Live/Dead mě utvrdil v přesvědčení, že diskografie téhle kapely určitě bude stát za to.

Ivan26 @ 29.12.2012 09:14:15
Po pravdě řečeno, ty první tři alba jsou asi nejlepší, zejména druhé a toto recenzované třetí album. Pak už to za moc nestálo (můj subjektivní názor), ačkoliv se jejich alba prodávala daleko více...nejdříve country, pak tradiční rock či blues-rock. Garcia prostě nevydržel dlouho experimentovat a vrátil se k tradiční hudbě. Musíme si uvědomit, že oni hodně prodělávali na bezplatných koncertech a tak museli začít vydělávat a víc se podbízet. Možná u nás GD nebyli tak známí, ale v USA určitě patřili mezi nejpopulárnější kapely od samého začátku. Co se týče popularity, GD hodně zastiňovali v 60. letech např. Velvet Underground s kterými hráli občas i na společných koncertech.