vmagistr - @ 13.11.2018 | #

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

northman @ 13.11.2018 17:45:53 | #
Vděčné mrtvé jsem poznal díky téhle desce, kterou mi tehdy na počátku sedmdesátých let přinesl kamarád. Tehdy jsem si to nenahrál, byla to na mě příšerně nudná hudba, ve které se nic nedělo, po poslechu hudby k filmu Zabriskie Point jsem si písničky Grateful Dead (Dark Star a další), na této desce oblíbil a chtěl jsem od nich celou desku, ale nikdo to tehdy neměl. V dobovém tisku byl rozhovor s kytaristou Who Petem Townshendem, který tehdy se skupinou Who hral na festivalu v Monterey a ten jejich hudbu označil stejně jako já, to znamená nudu, ale v USA tehdy na ně chodili a uznávali je i jazzmani. Oni byli skupina pro hippies, dokonce i tak žili všichni i se svými partnerkami v jednom baráku na High Ashury Street v San Franciscu, neobešlo se bez nich žádné be in, love in, které tehdy sanfranciská komunita hippies pořádala. S odstupem více než čtyřiceti let jsem si je oblíbil a nedám na ně dopustit.