Reakce na recenzi:

horyna - @ 26.11.2019

Člověk by neměl úplně popírat své kořeny, to z čeho vzešel, to, z čeho se postupně transformoval. Alespoň ne úplně, jelikož možnost návratu je tady vždy a sentimentální vzpomínková složka funguje u každého jedince tu intenzivněji, tu méně. Oni i samotní hudebníci často procházejí bouřlivým vývojem, když z mladických buřičů postupně přerůstají v běžně fungující jedince, aby se v další etapě své kariéry alespoň na chvíli vrátili do mladických let a vytvořili ještě jedno řádně ostré album.

Něco podobného jsem v posledních dnech prodělal i já s deskou, kterou jsem soustavně a na jeden záběr dobrých dvacet let neslyšel. Ten vnitřní comeback ve mě vyvolala nedávná domyho reakce pod Easyho recenzí na desku Thrash-metalových králů Slayer. V ten moment jsem si chtěl strašně zavzpomínat a album si z Youtubka pustil. Co se v mé duši v té chvíli odehrávalo lez vytušit z reakcí vespod recky. Ale pořád jsem jaksi nepociťoval nutnost do nahrávky "znovu jít" a pořizovat ji. K Seasons mě však vážou tak silné vzpomínky z mládí, že na tomto místě nelze pár juniorských fragmentů nezarecitovat.

Když se ono album objevilo na světle božím, tedy ve slavných kulatinách roku 1990, bylo mi čtrnáct a už nějaký pátek jsem si společně s kámošem od starších borců z místa bydliště půjčovali různé metalové nahrávky na kazetách a doma je přehrávaly na kazety prázdné-svoje. Mezi mini byla i deska předešlá South of Heaven, kterou jsme hltali všemi deseti. Tak aby také ne, s hudbou začínající pakini, pro něž byla každá nahrávka svatou, chtěli víc a víc, toužili poznávat tvrdou muziku a strašně je to všechno okolo ní bavilo. Se Seasons jsem přišel poprvé do kontaktu prostřednictví polské originálky (to byla doba panečku) od kámy z vedlejší dědiny a ona nahrávka mě totálně položila na lopatky. Za rok, za dva, v době boomu půjčoven cd jsem si ji přehrál z kvalitnějšího média na kvalitnější kazetu (hádám, že alespoň TDK chrom) a za dalších pár měsíců, kdy se k nám dostávala už hotová cd a obchody tou dobou kvetli a prašule začínali okupovat naše kapsy, zakoupil i originál. Netuším přesně, jestli mi vydržel až do roku 2000, kdy jsem sbírku dost rapidně pročistil a obrátil svou "víru" především ke klasice, ale za pár let jsem si ji ze zvědavosti smahnul pouze a jenom do pc, kde jsem ji během těch dvaceti let s nevalnými výsledky párkrát okoštoval. Přec jen vývoj člověka směrem k daleko měkčím a složitějším formám hudby dělá svoje a ve světě Pink Floyd, Yes, Marillion a tera množství dalších rockůvek, není pro běsnitele typu Slayer jaksi místo.

Devět z deseti nahrávek z raného mládí už absorbovat absolutně nedokážu, ale najednou jsem pocítil, že deska Seasons je právě ta jedna z kupky takového sena. Dle mého je to jejich absolutní majstrštyk. Něco, co nikdy přední a rozhodně už nikdy potom nezopakovali. Něco neuvěřitelného, přesně zapadajícího do doby rozkvětu stylu jaký hráli, kde s touto deskou povstali na jejím i svém vrcholu. Jde o nejvypilovanější a nejprogresivnější nahrávku jejich portfólia. Už jen samotný zvuk z dílny Ricka Rubina je nadpozemský. Ten tenkrát ještě dokázal dělat dynamicky pestré a precizně vycizelované náhrávky, které vaše uši nezabíjí, nýbrž je něžně laskají. Tom Aray zpívá opravdu fantasticky (zpívá, ne, že jenom řve), dvojice Hanneman/King sází ty nejdokonalejší vyhrávky, riffy i sóla jejich kariéry a vše korunují bezchybné, variabilní a neuvěřitelně na styl Thrash hravé brejky bubenické extratřídy Davea Lombarda. Ten v té době neměl ve stylu který Slayer hráli absolutně konkurenci a všechny ostatní vazaly vždy totálně spláchnul svou o několik tříd vyšší virtuozitou.

Před pár dny jsem dal nakonec totální průchod prvotním emocím a originální desku s originálním "devadesátkovým" zvukem si za pár šlupek znovu zakoupil. Pátou desku Slayer neskutečně nakopne mocný válečný úder v rychlém tempu War Ensemble. Text písně i Arayovy z gusta vypouštěná slova popisující válečné konflikty jako sportovní soupeření mezi vládci mocností pohrávajícími si s vojáky jako s figurkami na šachovnici bere dech. Mezi mé největší favority na desce patří hned čtveřice následujících songů. Druhou, mohutnou Blood Red odstartuje mocný vládce Lombardo. Mistrovsky sestavenou skladbu plnou skvělých riffů a melodií ve středním tempu doslova miluji, i proto jsem si ji nedávno zařadil jako zvonění na svůj mobil:-). Stejně vytříbená a melodicky objemná je i následující Spirit In Black. Tady se dvojice kytaristů doslova předhání v tom, kdo vsadí lepší vyhrávku, lepší sólo… sehranější dvojice kytaristů v tomto ranku v roce devadesát by jste zkrátka nenašli. Úplným vrcholem je pak Lombardovka Expendable Youth. Tady už těžce hledám slova, ta píseň se musí zažít, prožít, procítit. Když ji znáte skoro třicet let, dokáže vám přinést neskutečný zážitek. Obzvláště Daveovi bubenické eskapády s přechody jsou na hranici geniality. Pátá Dead Skin Mask výrazně zpomalí a přiveze kopec na Slayer až dojemných vyhrávek a kytarových kudrlinek. Jedna z nejdůležitějších písní na desce.

Stranu B otevírá další metalově dunící bouře Hallowed Point-klasická Slayerovka. K jedněm z nejzářivějších vrcholů patří zlatý hřeb Skeletons Of Society. Náladotvorně opajcnutá skladba ve středním tempu s parádně se rýmujícími slokami, častými nájezdy krátce sólujících kytar i mimořádně povedeným atmosféricky klenutým refrénem. Perla, kterou Lombardo povznáší do nebes. Temptation zaujme především posunutým druhým hlasem a zajímavou stavbou. Po jediné nejslabší Born Of Fire přichází titulní atmosférický skvost Seasons In The Abyss. Nejdelší uhrančivý kus se vznešeně znějícími akustikami, je doslova hudební epopejí a slastí taženou v pomalejším tempu, plnou hromových Lombardových parádiček i úžasných kytarových laufů dvojice King/Hannemanm. Srdce mi plesá při vzpomínce na krátkodobý hudební pořad našeho mládí – Janary Rock Shou (Tim Sykes Video Shou) na české televizi, kde právě k této písni byl klip s egyptskou tematikou vysílán. Tenkrát na nás kapela plavící se na voru působila jako čisté zjevení.

Deska Seasons in the Abyss patří mezi nejdůležitější milníky tvrdé západní muziky. Co do významu jej v metalové sféře toho roku překonala snad jen ještě špičkovější a pro směr heavy metal (nej)důležitější nahrávka Painkiller Britů Judas Priest. S tou ji pojí hned několik společných fragmentů. Ať už je to podobně ostrý a precizně zhotovený zvukový kabát, spousta podobně slavných riffů a melodií, neméně kvalitní bicmen ženoucí borce před sebou k závratným výkonům a v řadě neposlední spousta výborných skladeb, zkrátka muziky, která vám utkví v srdci už napořád.

Hlava by možná pět hvězd nedala, ale srdce, srdce rozhodně ANO!