Slayer - Seasons In The Abyss (1990)

26.11.2019 horyna | #

Člověk by neměl úplně popírat své kořeny, to z čeho vzešel, to, z čeho se postupně transformoval. Alespoň ne úplně, jelikož možnost návratu je tady vždy a sentimentální vzpomínková složka funguje u každého jedince tu intenzivněji, tu méně. Oni i samotní hudebníci často procházejí bouřlivým vývojem, když z mladických buřičů postupně přerůstají v běžně fungující jedince, aby se v další etapě své kariéry alespoň na chvíli vrátili do mladických let a vytvořili ještě jedno řádně ostré album.

Něco podobného jsem v posledních dnech prodělal i já s deskou, kterou jsem soustavně a na jeden záběr dobrých dvacet let neslyšel. Ten vnitřní comeback ve mě vyvolala nedávná domyho reakce pod Easyho recenzí na desku Thrash-metalových králů Slayer. V ten moment jsem si chtěl strašně zavzpomínat a album si z Youtubka pustil. Co se v mé duši v té chvíli odehrávalo lez vytušit z reakcí vespod recky. Ale pořád jsem jaksi nepociťoval nutnost do nahrávky "znovu jít" a pořizovat ji. K Seasons mě však vážou tak silné vzpomínky z mládí, že na tomto místě nelze pár juniorských fragmentů nezarecitovat.

Když se ono album objevilo na světle božím, tedy ve slavných kulatinách roku 1990, bylo mi čtrnáct a už nějaký pátek jsem si společně s kámošem od starších borců z místa bydliště půjčovali různé metalové nahrávky na kazetách a doma je přehrávaly na kazety prázdné-svoje. Mezi mini byla i deska předešlá South of Heaven, kterou jsme hltali všemi deseti. Tak aby také ne, s hudbou začínající pakini, pro něž byla každá nahrávka svatou, chtěli víc a víc, toužili poznávat tvrdou muziku a strašně je to všechno okolo ní bavilo. Se Seasons jsem přišel poprvé do kontaktu prostřednictví polské originálky (to byla doba panečku) od kámy z vedlejší dědiny a ona nahrávka mě totálně položila na lopatky. Za rok, za dva, v době boomu půjčoven cd jsem si ji přehrál z kvalitnějšího média na kvalitnější kazetu (hádám, že alespoň TDK chrom) a za dalších pár měsíců, kdy se k nám dostávala už hotová cd a obchody tou dobou kvetli a prašule začínali okupovat naše kapsy, zakoupil i originál. Netuším přesně, jestli mi vydržel až do roku 2000, kdy jsem sbírku dost rapidně pročistil a obrátil svou "víru" především ke klasice, ale za pár let jsem si ji ze zvědavosti smahnul pouze a jenom do pc, kde jsem ji během těch dvaceti let s nevalnými výsledky párkrát okoštoval. Přec jen vývoj člověka směrem k daleko měkčím a složitějším formám hudby dělá svoje a ve světě Pink Floyd, Yes, Marillion a tera množství dalších rockůvek, není pro běsnitele typu Slayer jaksi místo.

Devět z deseti nahrávek z raného mládí už absorbovat absolutně nedokážu, ale najednou jsem pocítil, že deska Seasons je právě ta jedna z kupky takového sena. Dle mého je to jejich absolutní majstrštyk. Něco, co nikdy přední a rozhodně už nikdy potom nezopakovali. Něco neuvěřitelného, přesně zapadajícího do doby rozkvětu stylu jaký hráli, kde s touto deskou povstali na jejím i svém vrcholu. Jde o nejvypilovanější a nejprogresivnější nahrávku jejich portfólia. Už jen samotný zvuk z dílny Ricka Rubina je nadpozemský. Ten tenkrát ještě dokázal dělat dynamicky pestré a precizně vycizelované náhrávky, které vaše uši nezabíjí, nýbrž je něžně laskají. Tom Aray zpívá opravdu fantasticky (zpívá, ne, že jenom řve), dvojice Hanneman/King sází ty nejdokonalejší vyhrávky, riffy i sóla jejich kariéry a vše korunují bezchybné, variabilní a neuvěřitelně na styl Thrash hravé brejky bubenické extratřídy Davea Lombarda. Ten v té době neměl ve stylu který Slayer hráli absolutně konkurenci a všechny ostatní vazaly vždy totálně spláchnul svou o několik tříd vyšší virtuozitou.

Před pár dny jsem dal nakonec totální průchod prvotním emocím a originální desku s originálním "devadesátkovým" zvukem si za pár šlupek znovu zakoupil. Pátou desku Slayer neskutečně nakopne mocný válečný úder v rychlém tempu War Ensemble. Text písně i Arayovy z gusta vypouštěná slova popisující válečné konflikty jako sportovní soupeření mezi vládci mocností pohrávajícími si s vojáky jako s figurkami na šachovnici bere dech. Mezi mé největší favority na desce patří hned čtveřice následujících songů. Druhou, mohutnou Blood Red odstartuje mocný vládce Lombardo. Mistrovsky sestavenou skladbu plnou skvělých riffů a melodií ve středním tempu doslova miluji, i proto jsem si ji nedávno zařadil jako zvonění na svůj mobil:-). Stejně vytříbená a melodicky objemná je i následující Spirit In Black. Tady se dvojice kytaristů doslova předhání v tom, kdo vsadí lepší vyhrávku, lepší sólo… sehranější dvojice kytaristů v tomto ranku v roce devadesát by jste zkrátka nenašli. Úplným vrcholem je pak Lombardovka Expendable Youth. Tady už těžce hledám slova, ta píseň se musí zažít, prožít, procítit. Když ji znáte skoro třicet let, dokáže vám přinést neskutečný zážitek. Obzvláště Daveovi bubenické eskapády s přechody jsou na hranici geniality. Pátá Dead Skin Mask výrazně zpomalí a přiveze kopec na Slayer až dojemných vyhrávek a kytarových kudrlinek. Jedna z nejdůležitějších písní na desce.

Stranu B otevírá další metalově dunící bouře Hallowed Point-klasická Slayerovka. K jedněm z nejzářivějších vrcholů patří zlatý hřeb Skeletons Of Society. Náladotvorně opajcnutá skladba ve středním tempu s parádně se rýmujícími slokami, častými nájezdy krátce sólujících kytar i mimořádně povedeným atmosféricky klenutým refrénem. Perla, kterou Lombardo povznáší do nebes. Temptation zaujme především posunutým druhým hlasem a zajímavou stavbou. Po jediné nejslabší Born Of Fire přichází titulní atmosférický skvost Seasons In The Abyss. Nejdelší uhrančivý kus se vznešeně znějícími akustikami, je doslova hudební epopejí a slastí taženou v pomalejším tempu, plnou hromových Lombardových parádiček i úžasných kytarových laufů dvojice King/Hannemanm. Srdce mi plesá při vzpomínce na krátkodobý hudební pořad našeho mládí – Janary Rock Shou (Tim Sykes Video Shou) na české televizi, kde právě k této písni byl klip s egyptskou tematikou vysílán. Tenkrát na nás kapela plavící se na voru působila jako čisté zjevení.

Deska Seasons in the Abyss patří mezi nejdůležitější milníky tvrdé západní muziky. Co do významu jej v metalové sféře toho roku překonala snad jen ještě špičkovější a pro směr heavy metal (nej)důležitější nahrávka Painkiller Britů Judas Priest. S tou ji pojí hned několik společných fragmentů. Ať už je to podobně ostrý a precizně zhotovený zvukový kabát, spousta podobně slavných riffů a melodií, neméně kvalitní bicmen ženoucí borce před sebou k závratným výkonům a v řadě neposlední spousta výborných skladeb, zkrátka muziky, která vám utkví v srdci už napořád.

Hlava by možná pět hvězd nedala, ale srdce, srdce rozhodně ANO!


reagovat

EasyRocker @ 26.11.2019 07:20:18
No vida - v horynovi se probouzí kovový kostlivec a já jen se jen kdesi zpoza rohu nepříčetně usmívám! I pro mě NEJ deska Slayer, spolu se South of Heaven. Památník techno thrashe stejně jako Rust in Peace, Force of Habit, Practice what You Preach, Mental Vortex, The Principle of Doubt a fúrou dalších. Stále si nemůžu pomoct, ale spolu s artrockem a fúzí/jazzem je metal semeništěm. Alba shora, Focus, Elements, Spheres nebo Symbolic prostě nezahraje každý. Ty společné projekty s jinými hudebníky jsou důkazem. Bohužel, vokály a u některých skupin naivní a laciná image to hodně sráží dolů.

PaloM @ 26.11.2019 07:25:19
Ešte pred niekoľkými rokmi, keď som často počúval metal, Slayer boli pre mňa príliš tvrdá a ťažká hudba, tak som si ich neobľúbil. Rešpektujem, že boli, či sú uznávaní.

steve @ 26.11.2019 07:49:28
Horyno na tvé recenzi mě nejvíc dojala ta nádherná vzpomínková vsuvka. Něco podobného má v sobě asi každý hudební gurmán. Ty jsi dnes toho mladého kluka, který se s hudbou na začátku devadesátek seznamoval pustil ven a to mi udělalo velkou radost. Rázem jsem si zavzpomínal na své dospívání.

muf @ 26.11.2019 11:16:16
Horyno, Steve: nedá mi to a musím taky zareagovat. To ohlédnutí do mládí je přesně to, co taková a podobná hudba ve mě probouzí. Slayer nebyli nikdy mými miláčky, ale dodnes mám sbírku se spoustou tvrdší muziky (Sepultura, Fear F., Machine H a spoustu dalších). 90 léta byla tomuto žánru myslím zaslíbená a to byly i mé roky telecí, kdy jsem s hudbou začínal. A jelikož můj spolužák z gymplu byl a stále je zpěvákem Ador Dorath, tak jsem přilnul k tvrdé muzice. I já dnes cílím na hudbu z progových vod, ale s radostí si občas poslechnu pořádný nářez. Když se tak sejdeme s kamarády ze školy, tak taková nostalgie nemůže chybět. Prog je super hudba, ale občas si při poslechu připadám trochu osamocen. I proto asi tvrdou muziku nikdy nepřestanu mít rád. Husí kůže nemusí nutně naskakovat jen z technicky špičkové hudby, ale taky z asociací, které při poslechu vyplují.

EasyRocker @ 26.11.2019 11:43:23
muf: tvůj příspěvek nezbývá, než podepsat. Kéž by takových otevřených, svbodomyslných duší bylo víc. Art rock, prog, fúze - to je hudba z jiné galaxie. A pak přepnu na Death, Suffocation, Cynic, Pestilence - a je to taky z jiné galaxie. Energie z metalu je ohromující a nenapodobitelná, a často k ní sahají desperáti a ztroskotanci, kterým dá impuls to přežít.

steve @ 26.11.2019 11:58:56
Horyno ale stejně, pořád tě mám zaškatulkovaného jako bojovníka proti tvrdé hudbě. Několikrát jsi se tady vyjádřil ve smyslu, že metal tě už vůbec nezajímá, že s ním nechceš mít žádné pojítko, že tě nudí a nezajímá. Tak jak to je? Dnes to tvá recenze popřela.

horyna @ 26.11.2019 13:33:23
Chlapci děkuji za vaše komentáře. Z důvodu časového presu jen krátce ke stevově otázce: vlastně máš pravdu. K metalu jako takovému mám už zcela mizivý vztah. Vlastně většinu z těch kapel nesnáším :-) a třeba Slayer současnosti (před a hlavně po recenzované desce) mi sympatičtí nejsou ani co by se za nehet vešlo. Nemusím ty silácké pózy, kroucení hlavama při koncertech pořád na jedno brdo... Ano ta hudba mne nudí, ale................. je tady pár, skutečně pár alb, která mám zažitá a u kterých sentiment a vzpomínky fungují jako obrovitánské magnety, jež mne k těm nahrávkám pořád silně přitahují. To se těžko vysvětluje, vše je v srdci a mnohý hudební fanda, který za x let prošel nějakým vnitřním vývojem tohle jistě dokáže pochopit.

Petr_70 @ 26.11.2019 19:04:49
Horyna: já tě zcela chápu.. ta nostalgie z mládí a tou muzikou, co jsme poslouchali je tak těsně spjatá, že na to nelze zapomenout.
Sám to mám podobné. V době dospívání jsme poslouchali AC/DC, Accept, Judas Priest, Heloween Iron.. a řadu dalších.. Dnes o metal ani koutkem ucha nezavadím, ale recenze na mé tehdejší "heroes" s přečtu v zásadě velmi rád. :)
Apropos… Slayer byli v té době (osmdesátky) v metalových kruzích velmi populární, ale já souhlasím s tím, co píše PaloM - byli na mne až moc tvrdí, nikdy mne nezaujali.

dan @ 26.11.2019 20:24:36
Slayer jsou čajíček vedle Benediction, Morbid Angel, Pestilence a třeba Švédského moderního death metalu.

PaloM @ 26.11.2019 21:16:38
Dan: to Ti verím, no teraz ide o to, že každý s nostalgiou spomína na muziku, na ktorej vyrastal. Mladší majú metalové hviezdy, ja okrem kvalitného hard rocku 70. rokov si aspoň raz za rok rád pustím výberovku Suzi Quatro, Sweet, Slade.
Keď môj výrazne mladší brat dospieval, mal na kazetách Napalm Death,Bathory apod. Som rád, že z toho vyrástol a prešiel na iné žánre. Možnou tiež utkvel v hlave neaký album z tých čias a preto mám pochopenie pre horynu a pre ďalších fanúšikov. No,bolo by mi divné, keby niekomu pred šesťdesiatkou postačil k (hudobnému) životu extrémny metal :-)

dan @ 27.11.2019 04:21:42
Osobně znám několik jedinců okolo padesátky, kteří kromě extrémního metalu nic jiného neposlouchají. A jsou spokojeni.

EasyRocker @ 27.11.2019 06:02:04
Já jich znám dokonce mnoho. Poslouchat jen úzký styl hudby, je sice každého volba, ale sami se ochuzují. Já na škatulky nehledím, Hendrixovo motto že hudba je dobrá, nebo špatná, mě fascinuje čím dál víc. Na metalu jsem ovšem vyrostl, takže tu nostalgii už nikdo nesmaže. Hodně kapel už dneska nemusím ani já, ale technický um řady z nich nelze zpochybnit. Je zkrátka rozdíl Entombed, Unleashed, Cannibal Corpse, Asphyx, Grave vs Gorguts, Suffocation, Death, Carcass (pozdní), Pestilence, Coroner, Obscura, Necrophagist, Sadist, Cynic, Atheist. Zcela jiné kategorie metalu.

jirka 7200 @ 27.11.2019 08:17:12
Znám také mnoho chlapů, co poslouchají jen metal. Z vyprávění některých jsem pochopil, že jejich hudební záběr může být poměrně široký, pokud se nezaměří jen na jednu odnož. Je přece mnoho žánrů - gothic, folk, post, math, industriální, symfonic atd..... metal. Někteří metalisté jsou multižánroví, ani o tom neví :-) Jak stárnou, poslouchají stále metal, ale v stále jemnější poloze.

EasyRocker @ 27.11.2019 08:44:38
Mohu říct, že znám opravdu hodně i aktivních metalových hudebníků z tuzemské scény, ač jsme už dlouho nedali žádný srázek. Drtivá většina poslouchá jazz, fusion, artrock, klasiku... bez toho by se hudebně neposouvali. Pak jsou tu ti ortodoxní, ale ti se taky nikam neposunou, ale ani nechtějí. Ale to je v každém žánru.

dan @ 27.11.2019 11:26:52
Není metal jako metal. Může být metal melodický, takřka tvrdší hard rock a je i metal extrémní-depresivní a nemelodický, kde nemusíš umět ani pořádně hrát a už vůbec ne zpívat.

steve @ 27.11.2019 11:48:42
Dle mě nemá metal jako hudební směr už dvacet let co nabídnout. Jeho boom patřil osmdesátých, extrémní a nové odnože se rodili v devadesátých letech. Blbosti jako folk metal, math metal, djent vymysleli jen hledači pojmů a masivnější úspěch už tyto směry nikdy nepotká. Podobně na tom byl speed, který vyprchal během pěti let.

northman @ 27.11.2019 12:39:35
steve, myslím, že se pleteš metal je tvrdá hudba a ta jako taková je nesmrtelná. Hard rock přešel v metal a ten v grunge a grunge v hard core a nyní si to říká djent, nebo stoner. Pořád to zůstává tvrdou hudbou.

EasyRocker @ 27.11.2019 15:24:49
Každý žánr už jen recykluje, všechno podstatné už bylo a složeno, tato doba už není průkopnická. To ale neznamená, že to recyklování nemůže mít vrcholnou kvalitu. Celý neoprog je taky jen recyklování 90% Genesis a Yes. To by moc hudby nevzniklo při tak strohém přístupu.

Petr87 @ 27.11.2019 17:20:34
Rock vs metal; ono v tomto případě jde taky hodně o střet generací... Když jedeme v autě třeba s tátou a hrají moje MP3 (výběry rád nemám, poslouchám jen celá alba), tak když se z repráčků linou desky takových LED ZEPPELIN, STYX, DEEP PURPLE, SWEET, BLACK SABBATH, RAINBOW, E.L.O., ale samozřejmě i nějaké ty nové rockové desky..., tak super, ale běda, jakmile se najede na nějaký post-black, tech-death, djent a nebo třeba i nějaký cválající power metal, tak už vidím to kroucení hlavou, lomení rukama a slyším proslovy o tom, jak tohle můžu poslouchat, ti zpěváci jsou příšerní atd...; tak já se jen usmívám a vzpomínám si, jak mi kdysi říkával, jak zase jeho otec lamentoval nad třeba takovými AC/DC jaká to je pekelná muzika a ten zpěvák s hlasem satana by zasloužil poslat na nucené práce lámat kámen.... Co na to říct, no co? :))

Jsem prostě rád, že jako třicátník mohu dnes objevovat jak rockovou hudbu starých dekád, tak i současnou, která za všechna ta úctyhodná léta své existence rozkvetla do mnoha žánrů a subžánrů, kde vlastně i ty subžánry mají kolikráte i spoustu svých vlastních podmnožin... :))

Rocková hudba je prostě fenomén, který mám rád ve všech jeho podobách, které mne zaujmou; at' už se jedná třeba o neo-prog a nebo třeba post-metal či djent. :)
Rokenrol forever! w/

steve @ 27.11.2019 18:55:44
Northmane píšeš nesmysly. Grunge nevznikl z metalu, ale z tvrdého syrového rocku, který reprezentovali Led Zeppelin a Black Sabbath. Řada interpretů v kostkovaných košilích se k nim hrdě hlásila.

EasyRocker @ 27.11.2019 19:21:41
No, milý steve, bereš to hodně omezeně a hopem. Možná by to chtělo o tom něco nastudovat, o grunge mám doma půl hudební knihovny a málokdo je takový fanda jako já, protože jsem na tom doslova vyrostl. Tak LZ a BS jsou bez debaty, z toho čerpal grunge kompletně, ale tak z toho čerpal snad každý všude. Jenže když si nastuduješ oblíbence jednotlivých kapel, tak to už je pořádně široký výčet inspirací. Jimi Hendrix, AC/DC, Black Sabbath, Aerosmith, MC5, Blue Cheer, Black Flag, Ramones, Sonic Youth, R.E.M., The Stooges, Beatles, Rolling Stones, Melvins, Vaselines, Neil Young, Led Zeppelin, Sex Pistols, Dead Kennedys, Birthday Party, Slayer, Celtic Frost, Pixies, Smithereens, Van Halen, Metallica a mnoho, mnoho dalších.

northman @ 28.11.2019 03:09:28
steve a co Led Zeppelin a Black Sabbath hráli, jak píšeš syrový tvrdý rock, neboli tvrdou hudbu, které můžeš říkat taky heavy rock, heavy metal všechny ty názvy jsou pouze synonyma jednoho a téhož, tvrdé hudby. V tomto případě rocku, a jak píšu tvrdá hudba je nesmrtelná a vždy se najdou posluchači, kteří ji budou poslouchat a bude jich více nebo méně.

john l @ 03.01.2020 08:56:31
Tato deska hraje neskutečně skvěle. Původní záznam má pořádný koule. Bojím se, že by to dnešní mastering úplně potopil.

horyna @ 03.01.2020 11:51:42
U desek které znám a mám je v hlavě z mládí, potřebuju slyšet originální zvuk. Žádný remaster, stejnak to většinou nekončí dobře. Remasterované klasiky ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou většinou v pořádku a dynamika se u naprosté většiny z nich daří udržet. S alby vydanými v devadesátkách a novějšími, posléze remasterovanými, už je velká potíž. Většinou to dost skřípe. Tyto Slayer jsem znovu koupil origo a ani netuším, jestli se masterovali nově. Na trhu je originál, tak co řešit.

Jinak sám jsem se k pár (na počítadle 1-10:-) ranným nahrávkám dospívání teď navrátil a sehnal/sháním je leda v originále prostřednictvím Discogs. Nebo reedice, ta samozřejmě ničemu nevadí a je o dost levnější. Jak poznamenává Snake v okně - něco jako hitparáda - citace "Občas si pouštím alba kapel, které jsem poslouchal před pětadvaceti, třiceti lety" to mám podobné. Jenže na YT nevydržím déle než jednu skladbu a musím to vypnout. Pak je ale pár anomálií (většinou pro kapelu netypických/nejmelodičtějších/nejměkčích alb), která pořád kousnu a u kterých jsem přišel na to, že stojí za to je ve sbírce mít-viz toto.

john l @ 04.01.2020 18:39:11
U remastrovaných edicí je super, že maj obsáhlé buklety plné informací, najdeš tam sestavu, producenta a množství cenných rad. Některá původní vydání ze sedmdesátek převedená na cd o dekádu pozděj, dostali dvoustránkovou brožuru s nula infem. To je hrůza.

horyna @ 05.01.2020 09:20:49
To máš sice pravdu, že leckterá cd mají informační obsah nulový, ale..., dnes máš vše na internetu (proto některým ne-sběratelům stačí muzika v elektro podobě, sestavy atd. si najdou v pc), ovšem co z toho, když stojí výslednů zvuk za prdlačku. Raděj budu mít oholenů buklít s cd které kvalitně hraje, než informačně fotografický naložený nosič po strop, ovšem jeho záznam bude trhat ušiska.
Samozřejmě, že i takových pár mám, asi tak jako každý z nás, nač utrácet zbytečně za všechno prašule navíc abys z toho měl zlaté pozlátko?, ale nemělo by to přesahovat únosnou mez.

02.04.2014 EasyRocker | #

Po famózním South of Heaven přišel rok 1990, kdy v rámci thrash metalu dostoupila tvorba řady kapel (Megadeth, Anthrax, Exodus...) dá se říci nejpropracovanější fáze, byť ne nejdivočejší a nejrychlejší. Ani Slayer nebyli výjimkou a toto jejich album je dnes právem většinou kritiků i fanoušků považováno za úplný vrchol jejich tvorby. Je tady vše, na co má tato jedinečná kalifornská skvadra "ochrannou známku"...

Album znovu obsahuje propracované skladby uprostřed a na konci a mezi nimi se nacházejí většinou svižnější kousky. Zatímco na albu předchozím volila kapela na začátek alba skladbu přece jen pomalejší, zde se nachází legendární odpalovák War Ensemble, dodnes velmi vděčný v mnoha úvodech koncertů. Už ten nabídne všechno - od volnějších sekaných pochodů až po brutální nářez. Stupňovaný vyřvávaný refrén už asi zná každý... Pak následuje trojice volnějších, dá se říci poctivě odsekávaných thrashových klasik - Blood Red, Spirit in Black a zejména famózní Expendable Youth (s textem o válce drogových kartelů - vůbec, válečné motivy v textech na tomto albu převažují). Zde si detailně můžete povšimnout fantastického doplňování obou kytar ve vyhrávkách a sólech, které je pověstné a nenapodobitelné. Pak ovšem následuje skvost Dead Skin Mask, jehož riff i refrén je notoricky známý a nevyniká nějakou divokostí, ba naopak, má chmurnou a těžce válcující náladu a vykazuje značnou melodičnost. Vynikající! Jak už to bývá, následuje po podobném typu skladby opět sešlápnutí pedálu až na podlahu, Hallowed Point patří určitě k nejrychlejším kusům na albu, Lombardo tady žene zbytek kapely neomylně vpřed. Skeletons of Society a její hladově odsekávané riffy patří k mým nejoblíbenějším skladbám... opravu parádní stavba a gradace jaksepatří, Slayer na skladatelském vrcholu. Před vrcholem opět zaujímají prostor dvě rychlejší skladby - propracovanější Temptation a rychlovka Born of Fire, kde se Araya v refrénu skutečně překonává. Závěrečný titulní opus-magnum této kapely patří po právu k nejlepším thrashovým skladbám všech dob - už jen těžkotonážní úvod a nástup patří do zlatého fondu a přes mnoho změn nálad a temp dospívá skladba v podstatě do počátečního bodu, nešetří se melodiemi... Vynikající model, který mě ani po x posleších nijak neunavil a neoposlouchal se...

Vrcholné dílo kapely. Následoval ještě výborný živák Decade of Aggression (1991) a po odchodu Davea Lombarda a příchodu Paula Bostapha (ex-Forbidden) nastupuje kapela novou cestu v 90. letech, kde musí reagovat na nástup moderního metalu... Seasons si ale po právu a bez pochyb zasluhuje plný počet.
reagovat

Petr_70 @ 02.04.2014 08:15:30
Popravdě řečeno, nejde mi moc do hlavy jak může táž osoba/tentýž posluchač Santany, Mayalla či Zappy brát něco takového vůbec vážně... :)

hejkal @ 02.04.2014 08:47:42
Prečo nie? V puberte som tiež počúval všeličo a dodnes mám k tomu osobný vzťah, i keď sa orientujem na úplne inú muziku. Je mi sympatické, keď niekto nepáli mosty za minulosťou, len aby sa mohol niekde puristicky vymedzovať.

EasyRocker @ 02.04.2014 08:57:10
Souhlas s hejkalem. Moje cesta navíc vedla od metalu k rocku, takže je zcela logické, že si člověk rozšiřuje obzory. Někdo mosty za minulostí spálí (většinou ale jen tak, aby nevypadal blbě, co že to v mládí poslouchal), já je rozhodně nepálím. vážně to beru rozhodně, stejně jako Mayalla, Santanu atd atd. Doufám, že se vážnost dané hudby neposuzuje podle počtu odehraných akordů a stupnic, ale v součtu všeho. A nedá se nic dělat, hudba je subjektivní (kolikrát už to tu zaznělo..?) a nakonec rozhoduje pouze a jen osobní dopad na posluchače. A ten byl v mém případě značný... ;-)

Petr_70 @ 02.04.2014 10:44:34
Tak já stejně otevřeně přiznávám, že mezi 14 až 16 rokem jsem na podobných věcech jel taky - Accept, Judas Priest, Saxon,... a nevidím důvod se za to stydět.
Ale je třeba férově říct, že když jsem v sedmnácti objevil Zappu, Dire Straits, Jethro Tull, Mayalla King Crimson, s touto hudbou jsem se úplně rozešel -prostě mi najednou metal přišel strašně nudný a nezajímavý.
Protože mi ale tyhle kapely zůstaly jako vzpomínka na mladé roky života, dokáži je respektovat a třeba i poslechnout... Brát je ale stejně vážně jako ty, jež jsem objevil později na prahu dospělosti, jednoduše nedokážu.

A tudy směřovala moje poznámka...

EasyRocker @ 02.04.2014 10:58:38
Petr: Jasně, to už je věc osobního pocitu a chápu to, já dokážu přijímat to i ono, podle nálady. Zde se psal rok 1988. Dnes je v metalu mnoho vyloženě technických odnoží, které jsou právem považovány za "královské" co to instrumentální úrovně a které jsou také klasiky rocku (ale i jazzu) 60.-70 let výrazně ovlivněny. Koneckonců jejich hudebníci s těmito také nezřídka přímo spolupracují... ;-)

hejkal @ 02.04.2014 11:32:36
Petr_70 - rozumiem. Napokon je to vždy o osobných preferenciách.

Petr_70 @ 02.04.2014 11:54:56
Ok, děkuji vám za porozumění... :)

Mimochodem... když mi bylo kolem těch patnácti (psal se rok 1986), tak jsme ty Slayery poslouchali taky. Z čehož mi plyne, že už v těch letech museli být slavní, a že tu káru už táhnou taky hezkou řádku let! :)

EasyRocker @ 02.04.2014 12:09:42
Petr: je to tak, vloni to bylo 30 let od prvního alba a vznikli asi 81-82, takže už přes třicet a mají narozeniny zhruba stejně se mnou :-)

zdenek2512 @ 02.04.2014 13:22:21
Já jsem se dostal od Beatles k Residents a když mi kamarád v polovině osmdesátých let pustil Slayer měl jsem pro to jen slova opovržení, ale tak nějak jsem si na to zvykl. Nemůžu říct, že by metal byl něco extra,ale mám tam několik oblíbených kapel na prvním místě Voivod pak právě Slayer, Death a Megadeth.

Cossack @ 02.04.2014 18:46:07
Slayer mám taky (pořád) rád, především alba od "Hell Awaits" po "Seasons In The Abyss", včetně. Která z nich jsou pro mě vrcholná jsem sdělil v recenzi na "South Of Heaven", takže se nebudu opakovat.
Je mi rovněž jasné, že může mít každý to své „nej” jinde, ale moc by mě zajímalo, z jakých „statistik” vychází tvrzení: „… toto jejich album je dnes právem většinou kritiků i fanoušků považováno za úplný vrchol jejich tvorby…”.

Opravdu se na tento názor dá narazit ještě někde jinde (než ve Tvé recenzi), EasyRockere? Já většinou viděl hodnocení ve smyslu, že toto album už nic nového nepřináší, jen opakuje a kombinuje postupy obou (uznávanějších) předchůdců, jejichž kvalit ovšem nedosahuje.

Podotýkám, že osobně mám tuto nahrávku hodně rád (právě pro zmíněné kombinování „šestaosmdesátky” s „osmaosmdesátkou”), určitě ji ale (jako – podle mých poznatků – většina posluchačů či kritiků) za nejlepší nepovažuji.
(V tomhle směru bylo „nejrevolučnější” "Hell Awaits", tam je opravdový skok ve vývoji; dál už nic tak výrazného „Zabiják” nepředvedl.)
Ale ty mé čtyři a něco bych zaokrouhlil bez problémů na pět. :-)

Petr_70 @ 02.04.2014 19:27:38
Ještě dodatek k diskuzi výše:
Jak už to tak bývá téměř vždy a ve všem se nějaká vyjímka najde. Od doby, co jsem se s metalem rozešel jsem přeci jen našel jednu kapelu, která má měřítka kvality hodně vysoko - Dream Theater. Myslím, že jejich hudba na albu Scenes from a Memory minimálně z tvrdé muziky vychází a rozhodně hloupá není. Ty běhy, které tam kytara hraje by hlupák nenahrál... :)

Cossack @ 02.04.2014 19:37:15
Už to tu kdysi psal Jaromír Merhaut, ale jak vidno, hodí se to připomenout (byť to nebude doslovná citace):
Označit hudbu za „hloupou”, či naopak „chytrou”, je nesmysl (možná výstižněji – hloupost).

EasyRocker @ 03.04.2014 04:59:45
Cossack: Zdravím. Vycházím spíš ze svého okolí. U většiny mých známých je skutečně tohle absolutní vrchol - asi to není náhoda. Ale jak jsem psal, mezi tímhle a South... bych klidně dal rovnítko. A upřímně, nechci aby to vyznělo nějak arogantně, ale časopisecké kritiky mě nikdy moc nezajímaly (no ale stejně, když jsem si vytáhl nějaké časopisy a kouknul se na recenze Seasons, snad nikdy nemělo nic než absolutní hodnocení) :-) Pokud je to jen "kopie předchozích postupů" (což je ovšem u pátého alba jaksi logické u každé kapely), tak je to dokonalá kopie ;-) Jinak ty recenze - jeden z milionu možných náhledů a názorů. Souhlasil jsem asi v tisíci diskusí za ta léta, že bych veškerá bodování a hodnocení zrušil. Úplný nesmysl u něčeho, co je vnímáno smyslově, tj. jedině subjektivně...

EasyRocker @ 03.04.2014 05:01:45
Petr 70: dobrý příklad, ale určitě se v metalu nejedná jen o DT.... to jsou stovky kapel :-)

domy @ 22.10.2019 07:21:15
Slayer jsem se vždy spíše vyhýbal. Slyšel jsem kdysi fošnu Reign in Blood a bylo to na mě prostě moc tvrdý.Nedávno jsem ale objevil Seasons in The Abyss a to je v mých očích jiná káva. Mám otázku a prosbu na znalce tvorby kapely. Dá se nějaká deska z diskografie Slayer považovat za hudebně spřízněnou či podobnou právě Seasons in The Abyss ?

northman @ 22.10.2019 07:37:00
domy: zkus South Of Heaven, to ještě přístupnější.

EasyRocker @ 22.10.2019 09:26:02
Naprostý souhlas. Tohle duo, pak už se vydali cestou moderny, hardcoru, punku, ale zase dost do tvrdosti.

domy @ 22.10.2019 14:24:19
Díky. Zkusím.

horyna @ 22.10.2019 15:00:43
Seasons in the Abyss ční absolutně nad vším ostatním co Slayer kdy vydali. Na jejich poměry je to až neuvěřitelný progres a samozřejmě nejměkčí deska:-) Druhá konkurenčně schopná je ještě doporučovaná South of Heaven, ale pro melodiky pak už zhola nic. Jó Thrasher si zgustne i na ostatních.

Easyho recku si snad ještě dnes večer s gustem čmeláka prečítám a mile rád zavzpomínám na časy mládí a svého hudebního rozbřesku. Slayer s touto dvojící k němu neodmyslitelně patří. A víte co, já si jdu hned pár pecek pustit přes YT-Spirit In Black, Dead Skin Mask, Skeletons Of Society a vrcholná Seasons In The Abyss.
Díky domy za dnešní vytažení desky na povrch. Lombardoo je bůůůůh.

horyna @ 22.10.2019 15:07:02
Bože, slyšíš ty betálný bicí v Blood Red a ty geniální riffy, slast. Až mám chuť si tu desku znovu v origo po možná i dvaceti letech koupit znovu. Ale ono mě to určitě už večer přejde, přec je to na dnešního horynu kapku pořádná tvrďrna, ale teď mi sedla jako pr... na hrnec. ----- Proto miluju a rád čtu recenze, ty následné asociace jsou k nezaplacení.

EasyRocker @ 22.10.2019 15:23:07
Áááá v horynově staré dobré kovové žluči zarachotil thrashový kámen.... :-))) Trávení.... příjemné bude, to zaručuju!

PaloM @ 26.11.2019 07:33:54
Pred 5,5 rokmi tu EasyRocker reagoval: "Moje cesta navíc vedla od metalu k rocku, takže je zcela logické, že si člověk rozšiřuje obzory."

U mňa to bolo naopak, čo je asi dané generačným rozdielom veku. Od hard rocku som sa dostal ku "klasickému" (I.Maiden,J.Priest, Saxon, Metallica), aby som sa vrátil naspäť, ale pribudli progresívny metal (Dream Theater), symfonický metal (Nightwish, Within Temptation atď).
Ano, je to logické, že si milovník dobrej hudby rád rozšíri obzory.