Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.02.2015

Hned po roce od debutu vystřihla tato velmi kvalitní hudební sestava tento skvost, který je podle mě jednou z nejkvalitnějších thrashových alb 80. let vůbec a nijak nezaostává za oceňovaným albem původní Mustaineovy kapely Master of Puppets, i když má oproti němu téměř poloviční délku.

Wake up Dead se vytasí hned ze zásadním riffem a vynikajícím sólem Chrise Polanda, který získal od debutu jistotu a potvrdil tady už docela status "kytarového hrdiny". Kytary zasekávají podle nejlepších thrashových pravidel a cítím ten ohromný pokrok za pouhý rok. Jen si spočítejte, kolik zazní jen v první skladbě kytarových sól - sborové vokály na závěr, parádní vstup do alba. The Conjuring je pro mě jednou z nejlepších thrashových skladeb všech dob, melodický úvod se dramaticky rozrůstá za podpory precizní rytmiky Ellefson/Samuelson a thrashový riff ve středu skladby je hotovou učebnicí žánru, kde to celé nabírá neskutečné grády až do konce. Peace Sells zahajuje neposedná Ellefsonova basa melodickým riffem, na který se nabalí parádně sekající kytary a přichází Mustaineův silový mluvozpěv - máme tu další učebnici žánru, kde je ve čtyřech minutách řečeno vše, včetně dnes už parádně, sugestivně stupňovaného křičeného refrénu - dodnes vděčný koncertní kus. Opět je tu několik precizních Polandových sólových motivů. Devil´s Island - další vysekávaná deklamace kytar a Polandovo sólo, basa pak zlomí náladu do tradiční thrashové jízdy, vrcholící refrénem. Rytmickou stavbou opravdu technicky hodně náročná záležitost... Good Mourning/Black Friday uvozuje Polandova působivá akustická overtura, následně se zapojí melodické sólo a celá skladba nabírá dramatickou podobu nejdelšího eposu alba. Parádní "spirálovité" sólo, spousty melodických motivů a těžká nálada u mě patří k tomu nejlepšímu, co mohl tenhle žánr nabídnout v roce 1986. Rovněž Bad Omen začíná akusticky, záhy ale ovládne pole masívní riff a skladba působivě střídá náladu od promyšlených nervních sól až k rozbouřeném thrashi. Určitě jedna z nejnáročnějších věcí na albu, ta "spolupráce" obou kytar je fantastická a i Samuelson tu řádí jak utržený ze řetězu. Následuje coververze notoricky známého standardu Willieho Dixona I Ain´t Superstitious (známá z podání mnoha autorů - Jeffa Becka aj.), kterou Mustaine a spol. podali skutečně po svém - pěkná forma melodického thrash´n ´rollu. Dixon by se asi divil... Závěr My Last Words - potřetí a naposledy akustický vstup Chrise Polanda s propracovaným sólem, pak ale nastupuje jednoznačný thrashing s ohromným nápřahem, který táhne Mustaineův silový hlas. Ohromná energie všude kolem, která nakonec exploduje všude kolem. Zničující závěr podle nejlepších pravidel žánru...


Když 36 minut této jízdy končí, zůstávám sedět s otevřenými ústy. Jako by snad ani nešlo o stejnou kapelu, která nahrála před rokem přímočarý, ale přece jen místy chaotický debut. Album pro mě představuje dotek stropu technické dokonalosti thrashe 80. let a řadím ho naprosto na stejnou úroveň jako uznávané eposy Rust in Peace či Countdown to Extinction...