Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying? (1986)

30.07.2023 Voytus | #

Následující recenze obsahuje vulgarismy a proto by jí neměl nikdo číst. Na druhou stranu, zkuste bez nich popsat takovej námrd …. ups! 

Abyste mohli hrát jako Megadeth na svém druhém albu, potřebujete nejen pořádnou dávku hráčské zručnosti, ale také značnou porci nasranosti. Bez ní to nejde. A Dave Mustaine měl spoustu důvodů být nasrán. Svou roli hrál především vyhazov z Metallicy a náhrada v podobě Kirka Hammetta těsně před natáčením debutového alba. Však se také Kirk naučil jeho sóla podle demáčů a z jeho tvorby a nápadů Metallica fungovala nejen na debutovém albu, ale něco se dostalo i na další dvě desky. Mustaina předběhli o dva roky, během nichž sestavil novou kapelu a jako na běžícím pásu střídal posty druhého kytaristy a bubeníka ve snaze najít ty nejlepší hráče. V Megadeth se dokonce objevil i Kerry King ze Slayer. Ty správné parťáky ale našli oba Daveové v hráčích s jazzovou praxí, kytaristovi Chrisu Polandovi a bubeníkovi Garu Samuelsonovi. Tato sestava přežila jen dvě alba, protože oba jeli v heroinu a několikrát se stalo, že když neměli prachy na dávku, tak střelili aparáty obou Daveů do zastavárny, odkud je pak Davové museli vykoupit. Jasné, že tohle nemohlo dlouho fungovat. Tak jako tak, po hudební stránce pomohli nakopnout jednu z nejvýraznějších thrash metalových smeček všech dob. Zmínil jsem jazzovou praxi bubeníka a kytaristy, což je jedna z megadethích předností. Možná se po Samuelsonovi objevili v sestavě technicky lépe vybavení hráči, ale málokterý z nich měl i jazzové cítění. Co totiž první desky Megadeth odlišuje od ostatních podobně laděných spolků, je swing. Ano, i při vší tvrdosti a rychlosti Megadeth svým způsobem swingují. Nejvíc swinguje závěrečná My Last Words, pravděpodobně nejpřímočařejší song tohoto alba. 

Poznávacím znamením Megadeth je velmi pohyblivá a nevyzpytatelná rytmika. Takoví Slayer, ti se věnují hlavně brutálně rychlému “prasopalu” a na nějaké sofistikované kompozice u nich není příliš prostoru. A Metallicu, čistě podle mého názoru, občas brzdí poněkud těžkopádný styl Larse Ulricha, stejně jako způsob nazvučení jeho soupravy. Nechápejte mě špatně, občas po staré Metle sáhnu, ale vždycky si říkám, jak by to asi znělo s jiným hráčem. A k tomu ty divné přechody na rytmičák. Chápu, že to je jeho rozpoznatelný a charakteristický styl, ale mě tu hudbu prostě shazuje. A kompozičně se Metla občas utápí v příliš rozsáhlých skladbách. 

Megadeth jsou schopni vše narvat do čtyř až pětiminutových stopáží, ve kterých se toho ale děje až až. Písně mají zcela neodhadnutelnou formu, v každé je řada tempových změn a můžou působit dojmem zdeformovaného Frankensteinova monstra. Co na tom, že má několik končetin navíc a každé oko jiné, hlavně, že mu tvůrce nezapomněl přišít pořádný koule. To přesně Peace Sells má. Chaotické nálety powerchordových riffů jsou prošpikovány drobnými vyhrávkami, často ve dvojhlasech. Smysl pro harmonii Mustainovi nechybí, však na dalších albech dochází i na vícehlasé vokály, kromě Ellefsona zpíval vždy i druhý kytarista. A ukažte mi jinou thrash metalovou partu, která používá trojhlasé harmonie. Zde jsou refrény ale převážně vyřvávanými skandovačkami, které ovšem musely živě fungovat přímo skvěle. Pěvecky se Mustaine oproti uječenému debutu začíná usazovat na charakteristickém mluvozpěvu, při němž přímo cedí slova skz zuby a používá výrazné nosovky. Pokud si na jeho styl zvyknete, není co řešit. On totiž k hudbě Megadeth dokonale sedí. A když k tomu připočtete, jaké šílenosti při zpěvu hraje na kytaru, tak nelze než uznale zaházet hlavou. Nejlepší demonstrace tohoto stylu je titulní Peace Sells. Přidrzlé štěkání “What do you mean I don’t believe in God? I talk to him every day!” se neodbytně zařezává do uší a neumím si představit, že by mělo znít jinak. Ještě se vrátím k té šílené rytmice - totiž, většina podobně zaměřených skupin používá v rychlých pasážích rytmus “tu” (kopák) “ta” (rytmičák). Megadeth tohle často otáčejí a brutální “ta” “tu” “ta” “tu” (zjednodušeně podáno) přispívá vrchovatou měrou k intenzitě a námrdovosti jednotlivých písní. To vše samozřejmě hráno s již zmíněnou nasraností a na enormním množství kokainu. Jo, bez něj to asi taky tak úplně nejde. Je to strašnej energetickej výdej, musíte mít kde brát. 

Důležitou kapitolou jsou  kytarová sóla. Poland s Mustainem se různě střídají a doplňují, agresivní a disonantní výpady má na svědomí Mustaine, dechberoucí techniku zase Poland. Podobně, jako zběsile strukturované skladby, vyznívají i sóla. Ale nenechte se zmást, ani tady není nic dílem náhody. Naopak, vše je důkladně promyšlené velmi inteligentní makovicí, i když toho času na drogách. Z písní jednoznačně vyčnívá titulní Peace Sells tažená baskytarovým riffem, která se nekompromisně valí dopředu a jejíž refrén s obligátním masakrem vespod se zařízne do hlavy okamžitě. Podobně se dokáže zaříznout i zpomalení v úvodní Wake Up Dead. Čas na oddech kromě inter Good Mourning/Black Friday a Bad Omen tu také není. Jenže obě intra jsou natolik temná, že může posluchač jen v němé hrůze napjatě čekat, co se na něj vyvalí. V Bad Omen je to šílená riffová exhibice s nervním synkopovaným rytmem, která se po chvíli zvrhne v brutálně rychlou smažbu, z níž vám padne čelist. Good Mourning/Black Friday se dá stručně shrnout jako masakroidní zkáza všeho živého. Největší překvapení ale skýtá cover Willieho Dixona I Ain’t Superstitious, což kupodivu vůbec nepůsobí nepatřičně. Typické bluesové licky si tu podávají ruce s rychlými metalistickými běhy a i Daveův zpěv sem parádně pasuje. Zřejmě historicky jediná píseň žánru “thrash-blues”. 

Megadeth mají zcela jistě řadu dalších tvůrčích vrcholů, zejména vypiplané Rust In Peace, ale pokud bych měl vytvořit nějaký osobní žebříček nejlepších thrash metalových alb, tak na první místo musím dát právě Peace Sells. Především kvůli té kombinaci nasranosti, ohromující techniky a zároveň smyslu pro kompozici a v tomto žánru neslyšené harmonické postupy, jakkoli neorganizovaně a zdánlivě nahodile působící. Ovšem, ony se ty záchytné body s přibývajícími poslechy ukážou. Pro mě jde o příjemný návrat na střední, když jsem hltal metal všeho druhu. Časem jsem se pochopitelně přejedl, ale některé skupiny mi zůstaly a po Megadeth sáhnu rád vždycky, když dostanu chuť na něco tvrdšího, co ale není jen bordel k vymlácení palice v rychlém tempu. Vždycky mi to parádně dobije baterky.  
reagovat

stargazer @ 30.07.2023 07:14:43
Megadeth jsem nikdy neposlouchal a ani se k tomu nechystám. Ale recenze je opravdu skvěle napsána. 

zdenek2512 @ 30.07.2023 08:12:09
Měl jsem tu recenzi na tuhle desku, která se vůbec nedá srovnat s tou Tvojí. Pro mě jsou Megadeth tím správným představitelem thrash metalu pro takovou tu nekompromisnost a tah na na branku. 

Antony @ 30.07.2023 08:48:37
MEGADETH rozhodně ano! Od debutu po Risk beru všechno. Pak už v podstatě nic, stala se z nich rozemletá kaše, hudebně i zvukově.

Judith @ 30.07.2023 09:14:53
stargazer: Tohle klidně prubni, aspoň pro představu - prostě chytrá muzika, co má drajv. Vystřelit mozek z hlavy je legitimní zadání, které vůči hudbě občas mám, ale tady zůstávají závity hezky uvnitř a lebedí si.

Megadeth jsem taky neznala, ale recenze je lahůdková, nalákala mě a nelituju. Skřet v mojí hlavě, co přiděluje hudbě mentální obrazy, pečlivě vyhodnotil všechny vstupní informace a pak mi jako výstižné vyjádření energie nahrávky s uchechtnutím nabídnul tuhle (zvukově luxusní) filmovou scénu. Stejný režisér je podepsaný pod Amélií z Montmartru. Tvořivost a krása má spoustu různých podob. Deal with it!

vmagistr @ 30.07.2023 09:25:13
Megadeth mám tak nějak víc v uších po Cryptic Writings (1997) a těch pár let, co je poslouchám, mě zatím hodně baví. Z další tvorby znám jenom útržky. Pamatuju si, že z desky Super Collider (2013) se mi nějak víc líbila jenom závěrečná skladba Cold Sweat - a bác, on to byl cover od Thin Lizzy.

Voytus @ 30.07.2023 10:51:29
stargazer: Ale zase fajn, že si pročteš takhle rozsáhlé psaní o kapele, kterou neposloucháš.

zdeněk2512: Ale tak jí klidně nahoď, rád si přečtu pohled někoho jiného.

Antony: Tak Risk bylo úplně první album, které jsem od nich slyšel. Takže ač ho jiní zavrhují, mě chytnul okamžitě asi i proto, že jsem neměl srovnání. Na něm se ale Mustainův smysl pro melodiku ukazuje nejvíc. Jasně, pak už se dost opakují, ale co taky po tolika letech na scéně. I když minulou desku Dystopia jsem docela sjížděl. Navíc v Kiko Loureirovi našel Mustaine nejlepší kytarovou posilu od dob Martyho Friedmana.

Judith: Tak když dokážeš poslouchat i black metal, tak Megadeth už nejsou žádný problém.

vmagistr: Supercollider byla zrovna slabší položka, ale ten cover mě překvapil. Fakt jim sednul, takže žádné překvapení, že do zbytku alba tak dobře zapadl.

No, rozepsal jsem se - opět! Ale místo podrobného rozboru jsem považoval za důležité to srovnání s jinými zmíněnými veličinami žánru. Také jsem zapomněl dodat, jak jsem hltal rozhovory s Mustainem ve Sparku. On je samozřejmě také do jisté míry kontroverzní osobnost, která nezapře velké ego - ale ono to ani bez toho ega nejde. Nicméně, je to fakt bedna a má to srovnaný - minimálně od té doby, co překonal závislosti na všem možném. Však se taky pak estava ustálila a Nick Menza a Marty Friedman vydrželi prakticky celá devadesátá léta. 

Judith @ 30.07.2023 12:04:22
Upřímně, takoví Mahavishnu Orchestra mi připadají jako větší divočina, sonicky i prožitkově (i když struktury a nálada jsou pochopitelně úplně jiné), což nijak nesnižuje kvality Megadeth. Ukazuje se tu plný význam a lesk publicistické fráze o dobře promazaném soukolí, přičemž hlavní "součástkou" je hnací energie - ta muzika má prostě ohromnou páru. A můj mentálně obrazivý skřet není prvoplánový provokatér, zmíněný film (Delikatesy) je o prodávání lidského masa... v podstatě o vůli k životu v primární, syrové podobě. Něco takového vnímám i z přítomné desky.

Voytus @ 30.07.2023 12:23:48
Judith: Ha! No jasně, zapomněl jsem zareagovat na filmovou referenci - Delikatesy samozřejmě znám, výborná záležitost! Pro francouzskou kinematografii a zejmína jejich humor mám slabost od dětství. Mahavishnu jsou prožitkově i hudebně samozřejmě daleko pestřejší, chtěl jsem se pohybovat spíše jen v mantinelech thrashe, ale vzhledem k tomu, že jej Megadeth stejně přerůstají, takže proč ne. Ono, já z té desky vnímám spíše vůli k zabíjení :-D. Nezapomínejme, že právě v 80. letech byla americká média plná procesů se sériovými vrahy - nechtěl jsem teda původně tohle téma otevírat, ale na tomto albu na něj dochází v písni Good Mourning/Black Friday. 

Judith @ 30.07.2023 13:06:53
Tak texty jsem pochytit nestihla, hudba mi destruktivní nepřipadá :)

zdenek2512 @ 30.07.2023 14:13:07
Ahoj Vojto, asi víš, nechal jsem ji tehdy (2015) smazat a zálohy si nedělám. Jestli mi vyjde čas, možná něco vytvořím. Mimochodem bylo to první album co jsem měl nahraný na kazetě, krátce po vydání.

stargazer @ 31.07.2023 15:18:39
Tak jsem prubl Megadeth. Čekal jsem velmi tvrdou hudbu, ale tohle mě docela překvapilo a konstatuji není to vůbec špatné. Song My Last Words mě chytl na první dobrou, stejně jako závěrečná Black Friday.

Voytus @ 14.08.2023 19:19:30
Judith: Také to nevnímám destruktivně, jinak by mě to nenabíjelo, naopak spíše vysávalo.


Stargazer: Vím, že jedeš hlavně fusion a takové věci, ale zase myslím, že bych tu nevychvaloval jen tak něco. Tak fajn, že jsi je zkusil. Další tvorba je výrazně melodičtější a kompozičně ukázněnější.

16.02.2015 EasyRocker | #

Hned po roce od debutu vystřihla tato velmi kvalitní hudební sestava tento skvost, který je podle mě jednou z nejkvalitnějších thrashových alb 80. let vůbec a nijak nezaostává za oceňovaným albem původní Mustaineovy kapely Master of Puppets, i když má oproti němu téměř poloviční délku.

Wake up Dead se vytasí hned ze zásadním riffem a vynikajícím sólem Chrise Polanda, který získal od debutu jistotu a potvrdil tady už docela status "kytarového hrdiny". Kytary zasekávají podle nejlepších thrashových pravidel a cítím ten ohromný pokrok za pouhý rok. Jen si spočítejte, kolik zazní jen v první skladbě kytarových sól - sborové vokály na závěr, parádní vstup do alba. The Conjuring je pro mě jednou z nejlepších thrashových skladeb všech dob, melodický úvod se dramaticky rozrůstá za podpory precizní rytmiky Ellefson/Samuelson a thrashový riff ve středu skladby je hotovou učebnicí žánru, kde to celé nabírá neskutečné grády až do konce. Peace Sells zahajuje neposedná Ellefsonova basa melodickým riffem, na který se nabalí parádně sekající kytary a přichází Mustaineův silový mluvozpěv - máme tu další učebnici žánru, kde je ve čtyřech minutách řečeno vše, včetně dnes už parádně, sugestivně stupňovaného křičeného refrénu - dodnes vděčný koncertní kus. Opět je tu několik precizních Polandových sólových motivů. Devil´s Island - další vysekávaná deklamace kytar a Polandovo sólo, basa pak zlomí náladu do tradiční thrashové jízdy, vrcholící refrénem. Rytmickou stavbou opravdu technicky hodně náročná záležitost... Good Mourning/Black Friday uvozuje Polandova působivá akustická overtura, následně se zapojí melodické sólo a celá skladba nabírá dramatickou podobu nejdelšího eposu alba. Parádní "spirálovité" sólo, spousty melodických motivů a těžká nálada u mě patří k tomu nejlepšímu, co mohl tenhle žánr nabídnout v roce 1986. Rovněž Bad Omen začíná akusticky, záhy ale ovládne pole masívní riff a skladba působivě střídá náladu od promyšlených nervních sól až k rozbouřeném thrashi. Určitě jedna z nejnáročnějších věcí na albu, ta "spolupráce" obou kytar je fantastická a i Samuelson tu řádí jak utržený ze řetězu. Následuje coververze notoricky známého standardu Willieho Dixona I Ain´t Superstitious (známá z podání mnoha autorů - Jeffa Becka aj.), kterou Mustaine a spol. podali skutečně po svém - pěkná forma melodického thrash´n ´rollu. Dixon by se asi divil... Závěr My Last Words - potřetí a naposledy akustický vstup Chrise Polanda s propracovaným sólem, pak ale nastupuje jednoznačný thrashing s ohromným nápřahem, který táhne Mustaineův silový hlas. Ohromná energie všude kolem, která nakonec exploduje všude kolem. Zničující závěr podle nejlepších pravidel žánru...


Když 36 minut této jízdy končí, zůstávám sedět s otevřenými ústy. Jako by snad ani nešlo o stejnou kapelu, která nahrála před rokem přímočarý, ale přece jen místy chaotický debut. Album pro mě představuje dotek stropu technické dokonalosti thrashe 80. let a řadím ho naprosto na stejnou úroveň jako uznávané eposy Rust in Peace či Countdown to Extinction...
reagovat

Kristýna @ 16.02.2015 08:30:33
Peace Sells... je mé nejoblíbenější album od Megadeth, díky tedy za jeho připomenutí. Ještě bych si dovolila ti doporučit jedno výborné thrashové album, a sice TOXIK - Think This (1989). Jestliže jsi fanouškem Megadeath, tohle bude trefa do černého. ;-)

EasyRocker @ 16.02.2015 09:22:42
Kristýna: to jsem rád, že se taky líbí:-) Toxik určitě zkusím, nevybavuju si, že bych je někdy slyšel...

northman @ 25.01.2020 16:57:55
Výborná recenze i deska, ohromné nasazení, žádnej amáterismus tam neslyším. Dave Mustain je skvělej kytarista.

EasyRocker @ 25.01.2020 17:43:41
Souhlas. Jestli je jedna z nejsilnějších desek žánru amatérská, pak už nevím, co není. Mustaine byl možná magor, ale hudebně žánru dal strašně moc.

jirka 7200 @ 25.01.2020 18:39:09
Wake Up Dead - to je killer. Skvělá deska. Více si věak cením následné So Far... a Youthanasie.

dan @ 26.01.2020 12:55:09
So Far a Youthanasia jako necennější? Vždyť to je jako voda a oheň. Ty dvě desky k sobě absolutně nejdou.

jirka 7200 @ 26.01.2020 13:07:34
to dan: pro mne ano. Znám je všechny, ale jen tyto dvě desky od Megadeth si dokážu pustit celé.