Megadeth / Peace Sells... but Who's Buying? (1986)

Následující recenze obsahuje vulgarismy a proto by jí neměl nikdo číst. Na druhou stranu, zkuste bez nich popsat takovej námrd …. ups! 

Abyste mohli hrát jako Megadeth na svém druhém albu, potřebujete nejen pořádnou dávku hráčské zručnosti, ale také značnou porci nasranosti. Bez ní to nejde. A Dave Mustaine měl spoustu důvodů být nasrán. Svou roli hrál především vyhazov z Metallicy a náhrada v podobě Kirka Hammetta těsně před natáčením debutového alba. Však se také Kirk naučil jeho sóla podle demáčů a z jeho tvorby a nápadů Metallica fungovala nejen na debutovém albu, ale něco se dostalo i na další dvě desky. Mustaina předběhli o dva roky, během nichž sestavil novou kapelu a jako na běžícím pásu střídal posty druhého kytaristy a bubeníka ve snaze najít ty nejlepší hráče. V Megadeth se dokonce objevil i Kerry King ze Slayer. Ty správné parťáky ale našli oba Daveové v hráčích s jazzovou praxí, kytaristovi Chrisu Polandovi a bubeníkovi Garu Samuelsonovi. Tato sestava přežila jen dvě alba, protože oba jeli v heroinu a několikrát se stalo, že když neměli prachy na dávku, tak střelili aparáty obou Daveů do zastavárny, odkud je pak Davové museli vykoupit. Jasné, že tohle nemohlo dlouho fungovat. Tak jako tak, po hudební stránce pomohli nakopnout jednu z nejvýraznějších thrash metalových smeček všech dob. Zmínil jsem jazzovou praxi bubeníka a kytaristy, což je jedna z megadethích předností. Možná se po Samuelsonovi objevili v sestavě technicky lépe vybavení hráči, ale málokterý z nich měl i jazzové cítění. Co totiž první desky Megadeth odlišuje od ostatních podobně laděných spolků, je swing. Ano, i při vší tvrdosti a rychlosti Megadeth svým způsobem swingují. Nejvíc swinguje závěrečná My Last Words, pravděpodobně nejpřímočařejší song tohoto alba. 

Poznávacím znamením Megadeth je velmi pohyblivá a nevyzpytatelná rytmika. Takoví Slayer, ti se věnují hlavně brutálně rychlému “prasopalu” a na nějaké sofistikované kompozice u nich není příliš prostoru. A Metallicu, čistě podle mého názoru, občas brzdí poněkud těžkopádný styl Larse Ulricha, stejně jako způsob nazvučení jeho soupravy. Nechápejte mě špatně, občas po staré Metle sáhnu, ale vždycky si říkám, jak by to asi znělo s jiným hráčem. A k tomu ty divné přechody na rytmičák. Chápu, že to je jeho rozpoznatelný a charakteristický styl, ale mě tu hudbu prostě shazuje. A kompozičně se Metla občas utápí v příliš rozsáhlých skladbách. 

Megadeth jsou schopni vše narvat do čtyř až pětiminutových stopáží, ve kterých se toho ale děje až až. Písně mají zcela neodhadnutelnou formu, v každé je řada tempových změn a můžou působit dojmem zdeformovaného Frankensteinova monstra. Co na tom, že má několik končetin navíc a každé oko jiné, hlavně, že mu tvůrce nezapomněl přišít pořádný koule. To přesně Peace Sells má. Chaotické nálety powerchordových riffů jsou prošpikovány drobnými vyhrávkami, často ve dvojhlasech. Smysl pro harmonii Mustainovi nechybí, však na dalších albech dochází i na vícehlasé vokály, kromě Ellefsona zpíval vždy i druhý kytarista. A ukažte mi jinou thrash metalovou partu, která používá trojhlasé harmonie. Zde jsou refrény ale převážně vyřvávanými skandovačkami, které ovšem musely živě fungovat přímo skvěle. Pěvecky se Mustaine oproti uječenému debutu začíná usazovat na charakteristickém mluvozpěvu, při němž přímo cedí slova skz zuby a používá výrazné nosovky. Pokud si na jeho styl zvyknete, není co řešit. On totiž k hudbě Megadeth dokonale sedí. A když k tomu připočtete, jaké šílenosti při zpěvu hraje na kytaru, tak nelze než uznale zaházet hlavou. Nejlepší demonstrace tohoto stylu je titulní Peace Sells. Přidrzlé štěkání “What do you mean I don’t believe in God? I talk to him every day!” se neodbytně zařezává do uší a neumím si představit, že by mělo znít jinak. Ještě se vrátím k té šílené rytmice - totiž, většina podobně zaměřených skupin používá v rychlých pasážích rytmus “tu” (kopák) “ta” (rytmičák). Megadeth tohle často otáčejí a brutální “ta” “tu” “ta” “tu” (zjednodušeně podáno) přispívá vrchovatou měrou k intenzitě a námrdovosti jednotlivých písní. To vše samozřejmě hráno s již zmíněnou nasraností a na enormním množství kokainu. Jo, bez něj to asi taky tak úplně nejde. Je to strašnej energetickej výdej, musíte mít kde brát. 

Důležitou kapitolou jsou  kytarová sóla. Poland s Mustainem se různě střídají a doplňují, agresivní a disonantní výpady má na svědomí Mustaine, dechberoucí techniku zase Poland. Podobně, jako zběsile strukturované skladby, vyznívají i sóla. Ale nenechte se zmást, ani tady není nic dílem náhody. Naopak, vše je důkladně promyšlené velmi inteligentní makovicí, i když toho času na drogách. Z písní jednoznačně vyčnívá titulní Peace Sells tažená baskytarovým riffem, která se nekompromisně valí dopředu a jejíž refrén s obligátním masakrem vespod se zařízne do hlavy okamžitě. Podobně se dokáže zaříznout i zpomalení v úvodní Wake Up Dead. Čas na oddech kromě inter Good Mourning/Black Friday a Bad Omen tu také není. Jenže obě intra jsou natolik temná, že může posluchač jen v němé hrůze napjatě čekat, co se na něj vyvalí. V Bad Omen je to šílená riffová exhibice s nervním synkopovaným rytmem, která se po chvíli zvrhne v brutálně rychlou smažbu, z níž vám padne čelist. Good Mourning/Black Friday se dá stručně shrnout jako masakroidní zkáza všeho živého. Největší překvapení ale skýtá cover Willieho Dixona I Ain’t Superstitious, což kupodivu vůbec nepůsobí nepatřičně. Typické bluesové licky si tu podávají ruce s rychlými metalistickými běhy a i Daveův zpěv sem parádně pasuje. Zřejmě historicky jediná píseň žánru “thrash-blues”. 

Megadeth mají zcela jistě řadu dalších tvůrčích vrcholů, zejména vypiplané Rust In Peace, ale pokud bych měl vytvořit nějaký osobní žebříček nejlepších thrash metalových alb, tak na první místo musím dát právě Peace Sells. Především kvůli té kombinaci nasranosti, ohromující techniky a zároveň smyslu pro kompozici a v tomto žánru neslyšené harmonické postupy, jakkoli neorganizovaně a zdánlivě nahodile působící. Ovšem, ony se ty záchytné body s přibývajícími poslechy ukážou. Pro mě jde o příjemný návrat na střední, když jsem hltal metal všeho druhu. Časem jsem se pochopitelně přejedl, ale některé skupiny mi zůstaly a po Megadeth sáhnu rád vždycky, když dostanu chuť na něco tvrdšího, co ale není jen bordel k vymlácení palice v rychlém tempu. Vždycky mi to parádně dobije baterky.  

» ostatní recenze alba Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying?
» popis a diskografie skupiny Megadeth