Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.10.2015

Po předchozím albu Peace Sells..., které osobně řadím k tomu nejlepšímu, co ze sebe Mustaineova parta vydala, se za dva roky kapela schází, tentokrát ve zcela nové sestavě a zmítaná drogami a alkoholem, k nahrávání třetí desky. Na obalu se v duchu obav doznívající studené války značí další politicky závažný, vojenský námět.

Už úvodní vybroušené a melodické intro Inte the Lungs of Hell značí, že ani s novými mouzikanty neztratila kapela nic ze své technické dovednosti, spíše právě naopak - Mustaine tady sype z rukávu velké množství nápadů jakoby nic. Set the World Afire začíná po krátkém intru hlasitým riffovým nástupem - hned na začátku slyšíme asi žánrově nejčistší pasáž na jinak technicky velmi vybroušené desce a když se dá na marš smrti celá kapela, zdá se nezastavitelná, v závěru se jako ortel připojuje i Mustaineův mluvozpěv... Ani mladý Jeff Young se v sólech vedle frontmana neztrácí, jsou propracovaná a tradičně melodicky vrstvená. Sympatická je thrashová verze punkové klasiky Anarchy in the UK od Sex Pistols - Mustaine se tady může pořádně odvázat a odhalit jeden z několika zásadních hudebních kořenů thrash metalu. Jen k tomu přidali více sólové melodie a vytříbenosti. Palec nahoru! To Mary Jane je věc už z úplně opačného soudku - až klasicky inspirovaná kytarová melodická hra a osudově dramaticky laděné celkové vyznění a přitom motivy, ze kterých ihned poznáte, kdo je jejich autorem. Ten přidává až civilní mluvozpěv a rodí se skutečně krásná záležitost, určitě jeden z vrcholů alba. Vypalovačka 502 má jednoduchý thrashový základ, kde se na přímočarý motiv opět vkusně nabalují melodická sóla a ornamenty. Další kousek, který si určitě užijí hlavně technicky náročnější posluchači, ozvou se samply zvuků uličního chaosu, houkaček... skladba má ale řád. Dalším z vrcholů nejen tohoto alba je zadumaná a těžká In My Darkest Hour, osobní pocta zesnulému basákovi Metallicy, Cliffu Burtonovi. Nádherný melodicky stupňovaný úvod s výraznou, neošizenou basou a krásné všudypřítomné melodické ornamenty ukazují, že na téhle osobní záležitosti si dal Mustaine zvlášť záležet, vše ještě stupňuje dramatickým přednesem. Krásná věc a dodnes vděčný kus i na koncertech. Vše graduje až k agónii... Liar je další skladbou z kategorie rychlopalných, neztratila by se ani na debutu, melodický motiv jen tak z hlavy nevyženete, stejně jako zběsile do sebe zapadající záseky kytar. Plivanec do tváře, který končí stejně rychle, jak začal. Velmi důstojným technickým rozloučením s albem je Hook in Mouth - precizní nástup v podobě basy a bicích, přidává se Mustaine se svým ocelově chladným hlasem a pak se rozjede celý tento apokalyptický stroj. Skladba propracovaná skutečně do detailu, neustálé změny temp a atmosféry, tu a tam mi to přípomíná další výjimečné thrashery, švýcarské Coroner. Přes výrazně deklamovaný refrén se skladba dovalí ke stejně překvapivě utnutému závěru - a je konec.

Nedá se říci, že by z hlediska instrumentálního bylo So Far... nějak horší než jeho předchůdce - naopak, technický pokrok byl u Megadeth vždy na prvním místě. Spíše mi tady chybí nějaká výraznější hitovka jako třeba The Conjuring, album má techničtější, poněkud akademičtější vyznění s řadou instrumentálních ploch. Také produkce je méně výrazná hlavně v kytarovém zvuku, kdy riffy tu a tam ztrácejí na ostrosti a síle a potřebují pořádně stočit hlasitost doprava. Proto ubírám přece jen v hodnocení jednu hvězdičku na hodnocení...