EasyRocker - @ 16.10.2015 | #

Po předchozím albu Peace Sells..., které osobně řadím k tomu nejlepšímu, co ze sebe Mustaineova parta vydala, se za dva roky kapela schází, tentokrát ve zcela nové sestavě a zmítaná drogami a alkoholem, k nahrávání třetí desky. Na obalu se v duchu obav doznívající studené války značí další politicky závažný, vojenský námět.

Už úvodní vybroušené a melodické intro Inte the Lungs of Hell značí, že ani s novými mouzikanty neztratila kapela nic ze své technické dovednosti, spíše právě naopak - Mustaine tady sype z rukávu velké množství nápadů jakoby nic. Set the World Afire začíná po krátkém intru hlasitým riffovým nástupem - hned na začátku slyšíme asi žánrově nejčistší pasáž na jinak technicky velmi vybroušené desce a když se dá na marš smrti celá kapela, zdá se nezastavitelná, v závěru se jako ortel připojuje i Mustaineův mluvozpěv... Ani mladý Jeff Young se v sólech vedle frontmana neztrácí, jsou propracovaná a tradičně melodicky vrstvená. Sympatická je thrashová verze punkové klasiky Anarchy in the UK od Sex Pistols - Mustaine se tady může pořádně odvázat a odhalit jeden z několika zásadních hudebních kořenů thrash metalu. Jen k tomu přidali více sólové melodie a vytříbenosti. Palec nahoru! To Mary Jane je věc už z úplně opačného soudku - až klasicky inspirovaná kytarová melodická hra a osudově dramaticky laděné celkové vyznění a přitom motivy, ze kterých ihned poznáte, kdo je jejich autorem. Ten přidává až civilní mluvozpěv a rodí se skutečně krásná záležitost, určitě jeden z vrcholů alba. Vypalovačka 502 má jednoduchý thrashový základ, kde se na přímočarý motiv opět vkusně nabalují melodická sóla a ornamenty. Další kousek, který si určitě užijí hlavně technicky náročnější posluchači, ozvou se samply zvuků uličního chaosu, houkaček... skladba má ale řád. Dalším z vrcholů nejen tohoto alba je zadumaná a těžká In My Darkest Hour, osobní pocta zesnulému basákovi Metallicy, Cliffu Burtonovi. Nádherný melodicky stupňovaný úvod s výraznou, neošizenou basou a krásné všudypřítomné melodické ornamenty ukazují, že na téhle osobní záležitosti si dal Mustaine zvlášť záležet, vše ještě stupňuje dramatickým přednesem. Krásná věc a dodnes vděčný kus i na koncertech. Vše graduje až k agónii... Liar je další skladbou z kategorie rychlopalných, neztratila by se ani na debutu, melodický motiv jen tak z hlavy nevyženete, stejně jako zběsile do sebe zapadající záseky kytar. Plivanec do tváře, který končí stejně rychle, jak začal. Velmi důstojným technickým rozloučením s albem je Hook in Mouth - precizní nástup v podobě basy a bicích, přidává se Mustaine se svým ocelově chladným hlasem a pak se rozjede celý tento apokalyptický stroj. Skladba propracovaná skutečně do detailu, neustálé změny temp a atmosféry, tu a tam mi to přípomíná další výjimečné thrashery, švýcarské Coroner. Přes výrazně deklamovaný refrén se skladba dovalí ke stejně překvapivě utnutému závěru - a je konec.

Nedá se říci, že by z hlediska instrumentálního bylo So Far... nějak horší než jeho předchůdce - naopak, technický pokrok byl u Megadeth vždy na prvním místě. Spíše mi tady chybí nějaká výraznější hitovka jako třeba The Conjuring, album má techničtější, poněkud akademičtější vyznění s řadou instrumentálních ploch. Také produkce je méně výrazná hlavně v kytarovém zvuku, kdy riffy tu a tam ztrácejí na ostrosti a síle a potřebují pořádně stočit hlasitost doprava. Proto ubírám přece jen v hodnocení jednu hvězdičku na hodnocení...

Snake @ 16.10.2015 08:42:30 | #
Zdar, EasyRockere. Co Rust in Peace, bude ? V osmdesátých a devadesátých letech jsem na téhle muzice vyrůstal, Megadeth patří zcela po zásluze do tzv. velké thrash metalové čtyřky, ale po pravdě řečeno, já jsem jim nikdy na chuť nepřišel. Proti Metallice, Anthrax, nebo Slayer se mi zdáli málo energičtí a trochu mě žral ten typický Mustainův projev :) Nicméně, kvůli Marty Friedmanovi jsem si sehnal nahrávku alba Rust in Peace a to se mi opravdu líbilo. Asi ne náhodou se stalo nejprodávanějším v dgf Megadeth.