Reakce na recenzi:

horyna - @ 16.12.2016

První zmínku o existenci jakýchsi Megadeth jsem zaznamenal jako prcek, řekněme v 12 letech kdy mi kámoš půjčil nejspíš polskou kazetu s albem z 88 roku So Far, So Good... So What! a víc než šílený rachot zaujal mladého pakina jeho nekompromisní obal. Desku Rust in Peace mi přehrál z cd na Sonku, nebo to byla Basfka :-) známý, který se tímto živil a rotující klip v televizi k písni Hangar 18 s asi 125 sóly mistra Friedmana a tématikou ufo mě dostal do kolen. Další album, Countdown to Extinction jsem si už v půjčovně cd půjčil sám a sjížděl pořád dokola, byla to a je opravdová bombo-lahůdka technického metalu. Youthanasii jsem si samože koupil originál a desku recenzovanou rovněž. Poté jsem o kapelu ztratil zájem a jejich alba, dle mého se hodně opakující (bráno podle recenzí a několika písní) jdou už mimo mě.

Jestliže byl Countdown dohnán k maximální techničnosti a Youthanasia k velkým melodiím, největší progres kapela zanamenala právě s deskou Cryptic Writings. Ano, jistě, Risk šel ještě mnohem dál, ale už jaksi mimo styl kapely a většinou fanoušků byl silně nepochopen.
Velice kladně hodnotím změnu producenta, na tuto židli usedl kytarista jižanských melodických rockerů Giant, Dann Huff a vytvořil kapele dynamický módní, plný a šťavnatý rockový!!! zvuk lišící se od ostatních produkcí té doby. Především pak po stránce aranžérské měl ve výsledku důležité poslední slovo a přispěl tak řadou zajímavých vychytávek a pro kapelu nově vložených uzpůsobených prostředků.

Deska působí oproti minulosti temněji a kompaktněji v jejím konečném mohutném zvukovém vyznění. Houpavý riff otevírá jedničku Trust- vcelku typický song kapely, ale její střední akusticky posmutnělá myšlenka už jde naproti novým obzorům, stejně jako vyšperkovaný refrén v druhé Almost Honest. Začátek třetí Use The Man uvede úryvek písně Needles and Pins stařičkých Smokie, píseň znám už od dětství, ale nevěděl jsem od koho je, až zaúřadoval Youtube a bylo jasno. Teď malá odbočka. Vždy jsem považoval S-trojici- Smokie, Sweet a Slade za uhlazené glam rockery sedmdesátých let a celkem mě překvapilo že zde "kouřoví" nemají ani vlastní profil, že by zaúřadovala jejich popová cukrkadlovost holčičího typu, nemající mezi rockery většího vlivu? Netuším? Zpět ale k desce, je zajímavé že na její remasterované verzi se ona půlminotová "starověkost" nenachází, výborně tu sedí a proto jsem sháněl původní verzi alba, dnes už sběratelskou raritu. Po této krátké vložce skladba krásně přeroste do akustické polohy pro Megadeth ne tolik prozkoumané, bzučivé jižanské sóla v doprovodu Mustaineho přiškrceného vokálu a smyčcové sekce působí naprosto úchvatně. Metalový kabát je odhozen a progres si klestí cestu do Mega-stylu. Na stařičkou kolej nás přivede klasická riffo jízda Mastermind- s krásně vytáhlou Ellesonovou basou a kytarovým citem mistra Friedmana. Rychlostní závod The Disintegrators se zpočátku jeví průměrně, do chvíle, než přijde melodický bridge a famózní očistný refrén, kam Marty pouští skvělé melodie. Na prog strunu zabrnká trojice dalších, po sobě jdoucích písní a je opravdu co poslouchat, zajímavé postupy, fantasticky vyvážený zvuk všech nástrojů a vkusně zpívající Mustaine, nápady kapela sype z rukávu, akustiky duní okolo a Nick Menza, jeden z nejlepších bubeníků v daném ranci nám předvádí své fígle. Za největší hitovku alba byla po zásluze označena orientálními motivy protkána osmička A Secret Place- pro kapelu velmi inovativní píseň s rockovým nábojem ve středním tempu a naléhavým poselstvím, naplněna melodickými obraty omamné chuti. Do skladby Have Cool, Will Travel na přímluvu producenta pánové zařadili foukací harmoniku a její částečně jižanský esprit je v hudbě Megadeth vítaným osvěžením, stejně jako svůdně dunivé riffy v kvalitně namazamných strojovnách She-Wolf a Vortex.


Musím hodnotit maximem, přesto, že to není úplně sofistikovaná hudba na způsob zásadních alba jako Foxtrot, Wis You..., nebo Seržanta, ale v rámci scény, stylu a diskografie kapely sahá rozhodně po metách nejvyšších.