Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.03.2020

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.