Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.02.2016

Kritika i fanoušci tohle album považují za nejlepší od Megadeth. Produkci páně Mustainea jsem měl vždy mimořádně v oblibě, i tuhle desku, představuje u mě vrchol spolu s druhou deskou Peace Sells...

Začátek předznamená bez okolku úporný thrashový mazec - kytary se probíjí i stěnou, pak Mustaine vyhodí jen tak parádní melodii a sekaný riff. Jeho silový mluvozpěv od počátku napovídá, že tady jde o vážnou záležitost - byla odrazem tehdejšího neklidu na Blízkém východě. Hned tahle paráda - Holy Wars....The Punishment Due má úplně všechno - těžké kytarové záseky v melodické slupce. Rekordní počet sól pana mistra Friedmana (16?) je kapitola sama pro sebe... Hangar 18 je hit od první do poslední sekundy - za ten melodický nápad, vtělený neohroženě do kytarové vozby, ketrá zná jen směr kupředu, měl Mustaine dostat Nobelovu cenu za thrash metal, ale nestalo se... Stejně jako úvodní kus i zde zpestřují skladbu skvělá Friedmanova sóla, mezihry vás změnami temp nenechají ani na chvíli v poklidu. Takové zvláštní nervní pnutí.... Take No Prisoners je další lavinou sekaných kytarových motivů, nosný riff je opravdu famózní a Mustaine ví, jak na tom dál stavět - tady je vražedně sekaný křičený refrén opravdová chuťovka... Pak se ale posouváme úplně jinam - po energickém úvodu přichází nádherná Ellefsonova basová linka s dramatickým nádechem, pak se zapojí plnokrevné kytary a máme tady technický skvost jménem Five Magics... Celé to vrcholí thrashovou sekanicí s řádícím Friedmanem a opět nezaměnitelným rytmickým refrénem, kterého se už po prvním poslechu nezbavíte. Pro mě jedna z nejzásadnějších skladeb Megadeth... Poison Was The Cure opět nese na bedrech zásadní basový riff Ellefsona, do pevné struktury se zapojují kytary, Menzova smršť odesílá skladbu pekelně kupředu, že i Mustaine se svým hlasem málem nestíhá. Krátká, ale technicky brilantní a energická záležitost. Lucretia je další technickou přehlídkou - melodický riff ze začátku se rozvíjí do několika podob, pak nastupuje klasická, na bytelném sekaném kytarovém podkladě vystavěná energetická pecka. Obě kytary se matematicky doplňují s bezchybnou rytmikou Ellefson-Menza, nosný riff a do něho vložené melodie jsou fantastické. Tornado of Souls - ten sekaný nástup kytar musíte vnímat naplno, pokud máte hudbu páně Mustainea opravdu v krvi - tohle je zkrátka jeho ochranná známka. Pevné kytarové stěny s velkým melodickým podílem, rytmické zlomy podpořené Friedmanovými až virtuózními sóly a důrazný zpěv. Dawn on Patrol - skvostná miniatura, kde opět dostal maximální prostor Dave Ellefson, který se tu spolupodílel i jako autor. Provází ji neobvykle v pozadí deklamovaný hlas, takže tato zajímavá skladba působí skoro instrumentálním dojmem. Rust in Peace...Polaris je závěrečným zásadním textovým protiválečným sdělením. Menza obstarává na úvod svou krátkou přehlídku, pak se zapojí sekané kytary za podpory Mustaineova důrazného hrdla. Ten refrén prostě nelze pustit z hlavy ani kladivem, stále se vrací a v různých variacích se opakuje, perfektně propojen organicky se slokami. Friedman tady opět řádí a moc nezaostává za úvodní skladbou. Technická thrash metalová učebnice, která znovu pokračuje, když se už zdá, že to pánové už zabalili. Pro někoho to bude zdlouhavý, pro někoho dokonale stylový závěr, na který by energeticky nestačil ani dynamit.

Karel Balčirák svého času v Klenotech albových archívů ve Sparku napsal, že jediné, co lze albu vyčítat, je příliš měkký zvuk Mikea Clinka. No ono si stačí projít kapely, které produkoval (Whitesnake aj.) a budete mít jasno - jinak samozřejmě souhlasím, mít tohle kytarové znění jako albový následovník, bylo by to úplné absolutorium. Vzhledem k tomu se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale úroveň skladeb a souhra hudebníků je na takové úrovni, že to Daveovi a spol. rád přihodím vzhůru. Take no prisoners!